Na vysokém stožáru v centru Mostu se pomalu, nenápadně otáčí kamera. Zastaví, pak zaostřuje. Operátor ve středisku městské policie si u monitoru z celého náměstí vybírá jediný detail. Oko kamery najíždí na postavu taxikáře. Strážník chvíli nevěří svým očím - taxikář přímo pod kamerou prodává autorádia. Nejspíš kradená. Za pár minut taxikáře sebrala hlídka. Muž se chytal za hlavu: »Znám tady každý patník, vím, kde jsou policejní kamery,jen jsem na to zapomněl.« Oči kamer dnes sledují řadu míst, kde se běžně pohybujeme, stále více veřejných ploch je pod elektronickým dohledem. Jsme sledováni, nahráváni. Většinou si to neuvědomujeme,většinou nám to nevadí.
Dívat se do oken strážníci nesmějí
První čtyři kamery začaly sledovat Most v roce 1996, o rok později přibyly ještě dvě, jedna z nich přímo uprostřed proslulého romského sídliště Chanov. Monitorují zhruba deset procent území Mostu. »Smyslem kamer ve městě je samozřejmě prevence. Potenciální pachatel přestupku nebo trestného činu od svého činu jednoduše upustí, když má pocit, že na něj strážník vidí,« říká zástupce ředitele mostecké městské policie Eduard Bretschneider. Pokud se strážníkovi u monitorů něco nezdá, dá pokyn hlídce. I kdyby mělo jít o omyl. »Takhle třeba prověřujeme prakticky každé stěhování. Jakmile někdo začne nosit televize,videa nebo velké krabice do auta, hlídka se jede přesvědčit, jestli jsou to jeho věci,« říká Eduard Bretschneider. Většinou bývá výjezd planý, několikrát však již městští policisté zloděje překvapili. Kradli dopoledne za klidného přihlížení sousedů. Na místech dříve bytovými zloději často navštěvovanými najednou tenhle druh kriminality prakticky vymizel. Se stížnostmi na narušení soukromí městská policie v Mostě problémy nemá. Pro operátory u monitorů ovšem platí přísná pravidla. Nejjasnější pokyn platí právě pro narušování soukromí - je tabu. »Veškeré záběry se nahrávají. Kdybych třeba večer najel na detail nějakého okna, m ůžu z téhle židle rovnou vstát, protože v tu chvíli jsem u městské policie skončil,« konstatuje jeden ze strážníků. Každý týden se s operátory kamerové soustavy sejde někdo z mostecké kriminálky. Obvykle proto, aby si některé záznam y, které se archivují měsíc, prohlédl. Někdy detektiv požádá o zvýšenou pozornost na nějaké konkrétní místo. To když dostane tip kriminálka. »Taky ale přijde někdo, komu ukradli kola z auta a on má podezření na souseda. Za určitých podmínek můžeme vyjít vstříc i jemu,« říká Eduard Bretschneider. Identifikace podle záznamu ovšem bývá hodně obtížná. Stačí jedna rozbitá pouliční lampa a z nočního zloděje auta je šedivá čmouha. Podle statistiky z roku 1999 pozorovali strážníci v Mostě průměrně každou 282. minutu své služby něco, co upoutalo jejich pozornost.
Nafilmovaný zloděj zboží raději vrátí
»Profesionálního zloděje kamera jen těžko odradí, ten přesně ví, co, jak a kdy může zkusit ukrást. Proti němu má šanci jenom ochranka v civilu,« konstatuje za obchodní řetězec Julius Meinl vedoucí marketingu Tomáš Fiala. Meinlů je po republice 102 a zhruba polovinu z nich jistí kamery. Protřelého zloděje sice většinou nezastraší, příležitostného pobertu však alespoň znejistí. Mnoho drobných krádeží kamery skutečně zachytí, a protože zákony ochrance nedávají právo k osobní prohlídce podezřelého, uchyluje se personál prodejny v takových případech právě ke kamerám. V idí-li zloděj sám sebe,jak si něco strká do kapsy, zpravidla zboží hbitě vrátí, zaplatí pokutu a dlouho do prodejny nechodí. Cizí oči na zádech v obřích obchodech cítí ovšem i sami prodavači. »Nevím o nějaké stížnosti na zásah do soukromí ze strany zaměstnanců. Když vedoucí na někoho dohlíží, tak spíše třeba jen na učně, jestli došel až k regálu, kam ho poslal, a jestli tam opravdu dělá to, co má,« přiznává Tomáš Fiala.
V bankách se sleduje každá píď a tvář
»V budově máme hodně přes dvě stovky kamerových očí,« říká šéf ochrany velké české banky. O detailech systému je ochoten mluvit pouze tehdy, pokud zůstane utajeno jméno banky i jeho. »Nejdůležitější je vědět, kde se co děje, kde kdo je a co dělá,« tvrdí šéf ochrany. Kamery snímají každou píď finančního domu. Výjimkou prý jsou toalety, kanceláře a jednací místnosti vrcholného vedení banky a také prostory kolem centrálního trezoru a třídírny peněz. Obrázky odsud nemá na stole ani šéf ostrahy. O nějakém záznamu nemůže být řeč, aby se náhodou nedostal do rukou někomu nepovolanému. V prostorách pro klienty naopak oku kamery unikne málokdo a máloco. »Stává se třeba, že někdo přijde s falešnou bankovkou. Pokladník, který to zjistí, požádá toho člověka o strpení, vyrozumí nás, m y zavoláme policii a už ho nepustíme z očí,« popisuje standardní postup člověk od bankovních monitorů. Pokud takový člověk odejde z banky dříve,než dorazí policie, zůstanou po něm nejen otisky prstů a rukopis, ale také stovky portrétů.
U někoho může kamera vyvolat stihomam
»Nedá se tvrdit, že by děs z kamer kolem nás byla zrovna nějaká duševní epidemie současné civilizace, ale do ordinace k nám takto postižení lidé chodí,« říká psycholožka PhDr. Maria Staňková. Podle jejích záznamů žije každý pátý její pacient v úporné představě, že ho pořád někdo pozoruje. Někdy právě prostřednictvím kamer. Takový člověk dochází k chorobnému přesvědčení, že ti, kteří ho vidí, mohou řídit ijeho myšlení. Podle Marie Staňkové kamery ovšem mohou mít záporný vliv i na zdravé,ale hodně citlivé lidi. »Mohou náhle pociťovat nejistotu, ztrátu sebedůvěry. U hodně citlivých lze mluvit o riziku vzniku jakéhosi stihomamu,« tvrdí PhDr. Staňková. Paranoidní stavy se přitom velmi obtížně léčí, skutečně pomoci se podaří zhruba jen každému čtvrtému pacientovi. »Za vyléčeného přitom je považován i ten, kdo tíseň z kamer cítí stále stejně, ale naučil se to zvládat, umí s tou tísní žít,« říká psycholožka. Ze záznamů PhDr. Staňkové vyplývá, že podstatně hůře je »kamerovým stihomamem« postižena generace dnešních padesátníků, čtyřicátníků. Mladší už v období prudkého rozvoje telekomunikační techniky vyrůstali, takže jim nijak moc nevadí.
Anketa
Považujete sledování kamer za zásah do vašeho soukromí?
Odpovídají čtenáři internetového magazínu iDnes:
Z hlediska zásahu do osobních práv a svobod osobní práva a svobody jednoho člověka končí tam, kde začínají osobní práva druhého.P okud někdo toto nedokáže pochopit a vidí jen své JÁ, pak bude vždy proti používání těchto kamer.
Jaroslav Mazur, České Budějovice
Přiznám se, že když jsem na Trafalgarském náměstí v Londýně vešel na veřejné záchodky a uviděl kameru, která kontrolovala, jestli nemočím na zem, cítil jsem se poněkud nesvůj. Jinak mi kamery nevadí, pokud nebudou všude a nebudou sloužit všemocné StB nebo BIS.Je nutné najít vhodnou míru rovnováhy mezi soukromím a fízlováním lidí, ale monitory v bankách tuto mez určitě nepřekračují.
anonym
Lidé obecně si demokracie neváží a neumějí sami posoudit, kde už porušují svobodu druhého.A proto a ještě ze spousty dalších bezpečnostních důvodů je třeba, aby kamery byly úplně všude.Také by bylo dobré okleštit trochu svobodu občanů, a to proto, že slušní lidé nemají potřebu se tímto ohánět, a lumpové svobodu zneužívají.
anonym
Soud kvůli omezení soukromí? Těžko
V americkém soudnictví je známo mnoho případů, kdy kamery hrály nejen roli klíčového svědka, ale i roli žalovaného.Respektive žalován byl jejich provozovatel. V e jménu nedotknutelnosti osobního soukromí domáhal se za svého klienta nejeden právník těžkého odškodného za jeho duševní újmu, neboť byl natočen tehdy, když nechtěl být natáčen, nebo to jenom nevěděl. U českého soudu by ovšem našinec s takovým případem nepochodil. »Případ omezení soukromí kamerovým systémem před českým soudem myslím nemá šanci,« tvrdí advokát JUDr.PhDr.Oldřich Choděra. Ani o žádné takové kauze neví. V českých podmínkách, kde právo je na rozdíl od amerického systému přísně kodifikováno, není pro domáhání se náhrady za újmu na pocitu soukromí žádný prostor.
Kamery jsou stále lepší
Kamerové systémy jsou žádaným artiklem. »Největší zájem je o vnější kamerové zajištění,« říká za firm u Macom Security Leopold Šírek. Mezi jejich zákazníky patří nejen například finanční úřady nebo Česká spořitelna. Technické možnosti nových optických snímačů i celých systémů se vyvíjejí stejně překotně jako třeba mobilní telefony.Kamery mostecké městské policie, které v noci prakticky nedovolují identifikaci, jsou minulostí. »Můžeme doplnit kameru o infračervené přisvěcování, to není problém,« nabízí pan Leopold Šírek. Problémem nejsou už ani prostorová čidla schopná zajistit obraz a rozvést ho na určené stanice počítačové sítě.
Dívat se do oken strážníci nesmějí
První čtyři kamery začaly sledovat Most v roce 1996, o rok později přibyly ještě dvě, jedna z nich přímo uprostřed proslulého romského sídliště Chanov. Monitorují zhruba deset procent území Mostu. »Smyslem kamer ve městě je samozřejmě prevence. Potenciální pachatel přestupku nebo trestného činu od svého činu jednoduše upustí, když má pocit, že na něj strážník vidí,« říká zástupce ředitele mostecké městské policie Eduard Bretschneider. Pokud se strážníkovi u monitorů něco nezdá, dá pokyn hlídce. I kdyby mělo jít o omyl. »Takhle třeba prověřujeme prakticky každé stěhování. Jakmile někdo začne nosit televize,videa nebo velké krabice do auta, hlídka se jede přesvědčit, jestli jsou to jeho věci,« říká Eduard Bretschneider. Většinou bývá výjezd planý, několikrát však již městští policisté zloděje překvapili. Kradli dopoledne za klidného přihlížení sousedů. Na místech dříve bytovými zloději často navštěvovanými najednou tenhle druh kriminality prakticky vymizel. Se stížnostmi na narušení soukromí městská policie v Mostě problémy nemá. Pro operátory u monitorů ovšem platí přísná pravidla. Nejjasnější pokyn platí právě pro narušování soukromí - je tabu. »Veškeré záběry se nahrávají. Kdybych třeba večer najel na detail nějakého okna, m ůžu z téhle židle rovnou vstát, protože v tu chvíli jsem u městské policie skončil,« konstatuje jeden ze strážníků. Každý týden se s operátory kamerové soustavy sejde někdo z mostecké kriminálky. Obvykle proto, aby si některé záznam y, které se archivují měsíc, prohlédl. Někdy detektiv požádá o zvýšenou pozornost na nějaké konkrétní místo. To když dostane tip kriminálka. »Taky ale přijde někdo, komu ukradli kola z auta a on má podezření na souseda. Za určitých podmínek můžeme vyjít vstříc i jemu,« říká Eduard Bretschneider. Identifikace podle záznamu ovšem bývá hodně obtížná. Stačí jedna rozbitá pouliční lampa a z nočního zloděje auta je šedivá čmouha. Podle statistiky z roku 1999 pozorovali strážníci v Mostě průměrně každou 282. minutu své služby něco, co upoutalo jejich pozornost.
Nafilmovaný zloděj zboží raději vrátí
»Profesionálního zloděje kamera jen těžko odradí, ten přesně ví, co, jak a kdy může zkusit ukrást. Proti němu má šanci jenom ochranka v civilu,« konstatuje za obchodní řetězec Julius Meinl vedoucí marketingu Tomáš Fiala. Meinlů je po republice 102 a zhruba polovinu z nich jistí kamery. Protřelého zloděje sice většinou nezastraší, příležitostného pobertu však alespoň znejistí. Mnoho drobných krádeží kamery skutečně zachytí, a protože zákony ochrance nedávají právo k osobní prohlídce podezřelého, uchyluje se personál prodejny v takových případech právě ke kamerám. V idí-li zloděj sám sebe,jak si něco strká do kapsy, zpravidla zboží hbitě vrátí, zaplatí pokutu a dlouho do prodejny nechodí. Cizí oči na zádech v obřích obchodech cítí ovšem i sami prodavači. »Nevím o nějaké stížnosti na zásah do soukromí ze strany zaměstnanců. Když vedoucí na někoho dohlíží, tak spíše třeba jen na učně, jestli došel až k regálu, kam ho poslal, a jestli tam opravdu dělá to, co má,« přiznává Tomáš Fiala.
V bankách se sleduje každá píď a tvář
»V budově máme hodně přes dvě stovky kamerových očí,« říká šéf ochrany velké české banky. O detailech systému je ochoten mluvit pouze tehdy, pokud zůstane utajeno jméno banky i jeho. »Nejdůležitější je vědět, kde se co děje, kde kdo je a co dělá,« tvrdí šéf ochrany. Kamery snímají každou píď finančního domu. Výjimkou prý jsou toalety, kanceláře a jednací místnosti vrcholného vedení banky a také prostory kolem centrálního trezoru a třídírny peněz. Obrázky odsud nemá na stole ani šéf ostrahy. O nějakém záznamu nemůže být řeč, aby se náhodou nedostal do rukou někomu nepovolanému. V prostorách pro klienty naopak oku kamery unikne málokdo a máloco. »Stává se třeba, že někdo přijde s falešnou bankovkou. Pokladník, který to zjistí, požádá toho člověka o strpení, vyrozumí nás, m y zavoláme policii a už ho nepustíme z očí,« popisuje standardní postup člověk od bankovních monitorů. Pokud takový člověk odejde z banky dříve,než dorazí policie, zůstanou po něm nejen otisky prstů a rukopis, ale také stovky portrétů.
U někoho může kamera vyvolat stihomam
»Nedá se tvrdit, že by děs z kamer kolem nás byla zrovna nějaká duševní epidemie současné civilizace, ale do ordinace k nám takto postižení lidé chodí,« říká psycholožka PhDr. Maria Staňková. Podle jejích záznamů žije každý pátý její pacient v úporné představě, že ho pořád někdo pozoruje. Někdy právě prostřednictvím kamer. Takový člověk dochází k chorobnému přesvědčení, že ti, kteří ho vidí, mohou řídit ijeho myšlení. Podle Marie Staňkové kamery ovšem mohou mít záporný vliv i na zdravé,ale hodně citlivé lidi. »Mohou náhle pociťovat nejistotu, ztrátu sebedůvěry. U hodně citlivých lze mluvit o riziku vzniku jakéhosi stihomamu,« tvrdí PhDr. Staňková. Paranoidní stavy se přitom velmi obtížně léčí, skutečně pomoci se podaří zhruba jen každému čtvrtému pacientovi. »Za vyléčeného přitom je považován i ten, kdo tíseň z kamer cítí stále stejně, ale naučil se to zvládat, umí s tou tísní žít,« říká psycholožka. Ze záznamů PhDr. Staňkové vyplývá, že podstatně hůře je »kamerovým stihomamem« postižena generace dnešních padesátníků, čtyřicátníků. Mladší už v období prudkého rozvoje telekomunikační techniky vyrůstali, takže jim nijak moc nevadí.
Anketa
Považujete sledování kamer za zásah do vašeho soukromí?
Odpovídají čtenáři internetového magazínu iDnes:
Z hlediska zásahu do osobních práv a svobod osobní práva a svobody jednoho člověka končí tam, kde začínají osobní práva druhého.P okud někdo toto nedokáže pochopit a vidí jen své JÁ, pak bude vždy proti používání těchto kamer.
Jaroslav Mazur, České Budějovice
Přiznám se, že když jsem na Trafalgarském náměstí v Londýně vešel na veřejné záchodky a uviděl kameru, která kontrolovala, jestli nemočím na zem, cítil jsem se poněkud nesvůj. Jinak mi kamery nevadí, pokud nebudou všude a nebudou sloužit všemocné StB nebo BIS.Je nutné najít vhodnou míru rovnováhy mezi soukromím a fízlováním lidí, ale monitory v bankách tuto mez určitě nepřekračují.
anonym
Lidé obecně si demokracie neváží a neumějí sami posoudit, kde už porušují svobodu druhého.A proto a ještě ze spousty dalších bezpečnostních důvodů je třeba, aby kamery byly úplně všude.Také by bylo dobré okleštit trochu svobodu občanů, a to proto, že slušní lidé nemají potřebu se tímto ohánět, a lumpové svobodu zneužívají.
anonym
Soud kvůli omezení soukromí? Těžko
V americkém soudnictví je známo mnoho případů, kdy kamery hrály nejen roli klíčového svědka, ale i roli žalovaného.Respektive žalován byl jejich provozovatel. V e jménu nedotknutelnosti osobního soukromí domáhal se za svého klienta nejeden právník těžkého odškodného za jeho duševní újmu, neboť byl natočen tehdy, když nechtěl být natáčen, nebo to jenom nevěděl. U českého soudu by ovšem našinec s takovým případem nepochodil. »Případ omezení soukromí kamerovým systémem před českým soudem myslím nemá šanci,« tvrdí advokát JUDr.PhDr.Oldřich Choděra. Ani o žádné takové kauze neví. V českých podmínkách, kde právo je na rozdíl od amerického systému přísně kodifikováno, není pro domáhání se náhrady za újmu na pocitu soukromí žádný prostor.
Kamery jsou stále lepší
Kamerové systémy jsou žádaným artiklem. »Největší zájem je o vnější kamerové zajištění,« říká za firm u Macom Security Leopold Šírek. Mezi jejich zákazníky patří nejen například finanční úřady nebo Česká spořitelna. Technické možnosti nových optických snímačů i celých systémů se vyvíjejí stejně překotně jako třeba mobilní telefony.Kamery mostecké městské policie, které v noci prakticky nedovolují identifikaci, jsou minulostí. »Můžeme doplnit kameru o infračervené přisvěcování, to není problém,« nabízí pan Leopold Šírek. Problémem nejsou už ani prostorová čidla schopná zajistit obraz a rozvést ho na určené stanice počítačové sítě.
