Jak na vás nemocnice působí?
Prvních šest týdnů jsem byla s Petrou ve dne v noci. Bála jsem se od ní odejít, a tak jsem v nemocnici i spala. Přitom jsem stále byla tak trochu "mimo", což mi potvrdili ostatní rodiče, kteří mě potkávali na chodbách. Zčásti mi pomohly rozhovory s psycholožkou, která se věnovala i dceři. Nejvíc ale zabraly zklidňující prášky a především návrat do práce. Po celém dni stráveném u postele jsem se cítila totálně vyždímaná, i když jsem tam vlastně nic náročného nedělala.
Byl pro vás návrat do zaměstnání nutný?
Nezbytný. Jsem rozvedená, a tak kromě babičky nemohu spoléhat na nikoho jiného. Musím být dost tvrdá na sebe i na Petru. Nikdy mě neviděla brečet. Vím, že je třeba, abych jí dodávala pocit klidu a udržela nevzrušenou polohu "vždyť o nic moc nejde".
Jaký rytmus má nyní váš den?
Petra zrovna prožívá další z mnoha horších období, a tak den co den brzy ráno přijíždím do nemocnice a věnuji se jí. Po poledni se vracím do zaměstnání - pracuji jako recepční v jedné reklamní agentuře - a v podvečer už jsem zase u dcery. Domů odcházím, když usíná. Vyspím se ve své posteli a ráno znovu.... Tohle střídání prostředí mi lépe vyhovuje. Bez pochopení mých šéfů by však nebylo možné.
Sedíte po celou dobu u postele?
Občas se mi spolu s dalšími rodiči podaří uniknout k automatu na kávu. Jsou to okamžiky relaxace, které člověk potřebuje, aby byl v pohodě.
Máte recept na to, jak nejlépe malého pacienta zabavit?
Velmi obvyklým způsobem. Čtu pohádky, kreslíme, hrajeme nejrůznější hry, vyprávíme si. Petra možná získala pocit, že občas marodit není od věci - nikdy dříve jsem jí totiž nemohla věnovat tolik času. Kolem Vánoc mi už dvakrát musely přijít na pomoc televizní pohádky.
Učíte se s dcerkou?
To není třeba. Podle jejího momentálního zdravotního stavu za ní totiž každý den přicházejí učitelé. Jsou obdivuhodní - klidní, trpěliví, mají spoustu času na podrobné vysvětlení a procvičení učiva. Nemocniční paní učitelka je v kontaktu s Petřinou základní školou a docházela za ní i dvakrát týdně na dialýzu. Jen díky tomu mohla Petra postoupit bez problémů do čtvrté třídy. Pro tyhle děti je škola velmi důležitá - je to totiž kus normálního světa za zdí nemocnice.
 Dcera Ireny Krestové je po transplantaci ledvin. Oběma se život radikálně změnil. |
