Sedmnáctý listopad je datum, které musí Yvonne Šebesťáková považovat navzdory svému smyslu pro humor i realitu za magické. Právě toho dne roku 1945 dorazila rychlíkem do Prahy. "S Karlem jsem se seznámila v Colchesteru na peronu, kde jsme oba tři hodiny čekali na zpožděný vlak. Já byla vyfintěná, protože jsem jela na schůzku s britským důstojníkem, on černovlasý urostlý Moravák, žádný vybledlý Angličan."
Jeho přesvědčení, že doma musí pomoci vybudovat "férový stát", nebylo dívce z labouristické rodiny proti mysli. O tři roky později však začaly brát jejich společné představy za své: manžela vyhodili nejdříve z armády, pak z dalšího zaměstnání. Když ji posléze odvezl do porodnice, netušila, že se z ní vydá na pracovní úřad, aby se přihlásil na místo soustružníka. Věděl, že místo na slunci pro něj už sice nebude, nicméně stále ještě chtěl "budovat". "Generál Čepička na nás ovšem nezapomněl," směje se paní Šebesťáková. "Do smrti budu mít před očima ten mrazivý lednový den, kdy nás vojenský náklaďák vyvážel z Prahy. Zastavil až na konci dlouhé lesní cesty, u domu schovaného mezi stromy tak vysokými, že na vršky jste nedohlédli. Nikde nikdo, jen nějaká žena metla před brankou sníh. A právě ona, nemluvná prostá sousedka, mě naučila žít na samotě. Ukázala mi, jak udržet oheň ve sporáku, jak štípat dřevo, namáčet prádlo. Mužovi zabralo dojíždění do práce denně přes čtyři hodiny, a tak jsem byla věčně sama, se třemi malými dětmi. Do krámu jsem to měla přes les dvě hodiny. Když jsem nedorazila do osmi, nedostala jsem už mléko, chleba ovšem vozili až před polednem... Ženské s bandaskami a síťovkami míjející se uprostřed lesa se ale tvrdošíjně zdravily 'dobrý den, paní plukovníková', 'dobrý den, paní majorová...'" Politické tání neumožnilo paní Šebesťákové jen vrátit se do Prahy, ale také vyučovat tlumočnictví na Univerzitě 17. listopadu (!) a stát se díky kursům angličtiny jednou ze známých tváří tehdejší televizní obrazovky. Tuhle idylu ukončil pro změnu rok 1970. To už ji však tolik nebolelo: měla své žáky a hlavně muže, děti, vnoučata. V neposlední řadě také přítelkyně, s nimiž ji pojí stejná mateřština, podobný osud a konečně - díky 17. listopadu 1989 - i práce pro nadaci Sue Ryder.
Jeho přesvědčení, že doma musí pomoci vybudovat "férový stát", nebylo dívce z labouristické rodiny proti mysli. O tři roky později však začaly brát jejich společné představy za své: manžela vyhodili nejdříve z armády, pak z dalšího zaměstnání. Když ji posléze odvezl do porodnice, netušila, že se z ní vydá na pracovní úřad, aby se přihlásil na místo soustružníka. Věděl, že místo na slunci pro něj už sice nebude, nicméně stále ještě chtěl "budovat". "Generál Čepička na nás ovšem nezapomněl," směje se paní Šebesťáková. "Do smrti budu mít před očima ten mrazivý lednový den, kdy nás vojenský náklaďák vyvážel z Prahy. Zastavil až na konci dlouhé lesní cesty, u domu schovaného mezi stromy tak vysokými, že na vršky jste nedohlédli. Nikde nikdo, jen nějaká žena metla před brankou sníh. A právě ona, nemluvná prostá sousedka, mě naučila žít na samotě. Ukázala mi, jak udržet oheň ve sporáku, jak štípat dřevo, namáčet prádlo. Mužovi zabralo dojíždění do práce denně přes čtyři hodiny, a tak jsem byla věčně sama, se třemi malými dětmi. Do krámu jsem to měla přes les dvě hodiny. Když jsem nedorazila do osmi, nedostala jsem už mléko, chleba ovšem vozili až před polednem... Ženské s bandaskami a síťovkami míjející se uprostřed lesa se ale tvrdošíjně zdravily 'dobrý den, paní plukovníková', 'dobrý den, paní majorová...'" Politické tání neumožnilo paní Šebesťákové jen vrátit se do Prahy, ale také vyučovat tlumočnictví na Univerzitě 17. listopadu (!) a stát se díky kursům angličtiny jednou ze známých tváří tehdejší televizní obrazovky. Tuhle idylu ukončil pro změnu rok 1970. To už ji však tolik nebolelo: měla své žáky a hlavně muže, děti, vnoučata. V neposlední řadě také přítelkyně, s nimiž ji pojí stejná mateřština, podobný osud a konečně - díky 17. listopadu 1989 - i práce pro nadaci Sue Ryder.
