Zhubl, nechal si narůst vousy. Dost kouří, i když ví, že by měl přestat. Seděli jsme v kanceláři pražského Divadla na Vinohradech, kde je uměleckým šéfem a kde rozdal několik výpovědí. I o nich jsme si povídali. A také o rozvodu a jeho současné partnerce Veronice Žilkové. Občas si mimoděk odhrnul vlasy z čela a najednou přiznal: "Mlčet o mém soukromí bylo často těžší než mluvit."
* Odešel jste z diplomacie, od rodiny a zvolil jste si nový vzhled. Začínáte jiný život?
Když začnu tím banálním, tedy zevnějškem, šlo o reakci na minulost i o docela praktickou úvahu. Nejsem už diplomat, a nemusím tedy vypadat jako limuzína s vlajkou. A pak, v umělecké branži je velká tlačenice. Člověk musí odhadnout svůj typ a najít "mezeru na trhu". Adeptů na role prorostlých taťků je dost. Já můžu hrát spíš ty ostatní. Tuhle jsem zahlédl jednu starší oficiální fotku: vedle pana Tošovského tam stojí taková brambora strašlivá, že jsem se úplně lekl. Byl jsem to já.
* Jaké další změny kromě vizáže jste si naplánoval?
Kolem pětačtyřicítky se u muže začne cosi lámat. Sčítáte ty zlomeniny a medaile a říkáte si, co se zbývajícími, dejme tomu, dvaceti lety života. Čas začne mít jinou hodnotu. Kladete si otázky: Čeho jsem dosáhl? A za jakou cenu? Přemýšlíte, jak se nezpronevěřit minulému a nevzdat budoucnost. Hodně vrstevníků to řeší alkoholem, někteří golfem, jiní dvacetiletými barbínami. Já ale nejsem ten případ.
* Nahrál jste mi. Dvacetiletými barbínami jste nic neřešil, to je pravda. Ale teď se dost mluví a píše o vašem rozvodu a nové partnerce Veronice Žilkové. To je podle vás jiný případ?
Podívejte, lidé se živí různě. I pomluvami. Už se ani nepíše, kdo s kým chodí nebo žije, ale rovnou kdo s kým spí. Chápu, že herec je pod drobnohledem, ale nemám chuť pouštět se na tenhle led, který je sakra tenký. Co chcete vysvětlovat? A navíc jen v několika odstavcích. Svůj nesdělitelný osud a nepřenosnou životní zkušenost? Když se přece člověk pro něco tak složitého, jako je rozvod, po dlouhých letech manželství rozhodne, tak musí mít složité důvody.
* Měl jste je?
Věřte, že mlčet o mém soukromí je někdy tváří v tvář různým pomluvám a nepravdám těžší než mluvit. Své dlouhé manželství ale nikdy špinit nebudu, to mě ani nenapadne.
* Vždycky jste oceňoval, co pro vás žena během vaší diplomatické kariéry udělala. To je teď pryč?
Říkal jsem to tím častěji, čím bylo zřejmější, že se naše pohledy na společný život vzdalují. Ženil jsem se v roce 1980, a když se sečtou léta, kdy jsme žili odděleně, tak je zřejmé, že nebylo vždycky všechno úplně v pořádku. Celkem jsem prožil tři roky v Itálii na ambasádě sám, bez rodiny. I Štědrý večer jsem trávil sám, což se mi nestalo ani na vojně. Nerad věci vzdávám, a tak jsem si asi nechtěl přiznat, že takový vztah není úplně dokonalý. I moje žena Lucie měla své představy a ambice, což respektuju. Profesní dráhy jsou dneska hodně draze zaplacené.
* Mluvíte o letech, kdy jste žili odděleně. Přitom jste se brali se svou ženou dokonce dvakrát. To není zrovna obvyklé. Jak to vysvětlíte?
Krátce. Ve vztahu nám byl vlastní maximalismus. Asi proto ty zvraty.
* Vaše žena je dcerou textaře Zdeňka Borovce a sama také píše - třeba pro Helenu Vondráčkovou nebo Petru Janů. Není snad pochopitelné, že se nechtěla úplně vzdát své práce?
Je to pochopitelné. Na odpověď mi ale pár řádků nestačí. Muž a žena v páru často chápou práci odlišně. Muž by měl především slušně zabezpečit rodinu, zvlášť když si usmyslí, že bude početná. A nedělat způsobem výdělku ostudu. Tím je jeho základní vztah k zaměstnání jasně vymezen. U ženy to může být jinak. Například být manželkou velvyslance je velmi specifická a těžká, ale i zajímavá práce na plný úvazek. Pokud vás neosloví, je to složité.
* Zkusil jste něco obětovat i vy?
Podle různých článků to vypadá, že jsem padouch, který hodil rodinu přes palubu.
* Přesvědčte mě, že nejste.
Z diplomacie jsem se vrátil především kvůli rodině. Nechci, aby to znělo velkohubě, ale neznám nikoho, kdo by odjel z Říma dřív, než musí! Američtí velvyslanci si tohle místo kupují velkou podporou ve volebních kampaních svých prezidentů. Ta je stojí víc, než pak v Itálii vydělají.
* Proč je zrovna Itálie tak atraktivní?
Protože je to diplomatický post snů! Itálie je země zajímavá pracovně, je i prestižní, a navíc velice příjemná.
Seriózní herec v reklamě? No a co?
* Jestli tomu rozumím, tak s diplomacií jste skončil především kvůli rodině. Je to tak?
Profese, která se střídá ve dvou prostředích, doma a venku, byla perspektivně nemyslitelná. S rodinou bych do budoucna už nikam nevyjel, to bylo jasné. A dobloudit do penze dlouhými chodbami Černínského paláce jako ministerský úředník? To se mi jevilo pracovně nezajímavé a pro pětičlennou rodinu finančně neúnosné. Sbíral jsem odvahu zkusit to ještě jednou od píky. Tady doma. Divadlo nebylo jedinou možností, ale návrat k herectví mi připadal nejpřirozenější. A byl to taky naprostý kontrast - když změna, tak radikální.
* Chápu, že divadlo je asi zajímavější než úředničina. Ale průpovídka "chudý jako herec" už u nás neplatí?
Herecká mzda v divadle se pohybuje na úrovni učitelského platu. Víc snad říkat nemusím. Příležitosti jsou i jinde, ale neexistuje pojišťovna, která by vám je garantovala. Na tak malém a konkurenčním trhu, jako je v téhle branži, vám nezbývá než obsáhnout co největší procento "uměleckých dovedností".
* Můžete být konkrétnější?
Jistě. Považuju za pokrytecké, když se někteří lidé pohoršují nad tím, že třeba účinkování v reklamě přijme seriózní herec. Především nerozumím té definici a pak, pokud si za reklamu může pořídit byt 1+1, který nemá, kdo mu to může vyčítat? Ti, kteří si podfukem vydělali na druhý dům?! Teď mě napadá zajímavá souvislost i s mým soukromím.
* Myslíte pohoršování okolí?
Nejsem v pozici, kdy bych chtěl i mohl lidi posuzovat a odsuzovat. Ale v zemi, kde se polovina manželství rozvádí a z té druhé poloviny má další polovina paralelní vztah, bych předpokládal špetku zdrženlivosti a méně ukvapených soudů. Přesně ti lidé, kteří mají ty své ušmudlané bokovky, s nimiž chodí tajně do vinárny a pak do ukoptěného hotýlku, se nejvíc pohoršují, že nechávám na holičkách ženu se třemi dětmi kvůli paní Žilkové.
* A nenecháváte?
O mně a Veronice Žilkové byla napsána spousta zlých nesmyslů. Bydlím už od května 2003 v oddělené domácnosti. Z důvodů podobných těm, které vedly k oddělenému životu i v zahraničí. Žádný jiný vztah jsem donedávna neměl. Samozřejmě takový způsob života vyvolá zvýšenou pravděpodobnost, že někoho potkáte. A já potkal Veroniku, která v té době už také žila bez manžela. Ale o soukromí a manželství Veroniky nechci mluvit.
* Mluvme o vás. Vy jste se tedy považoval za volného muže?
Nesmysl! Nikdy nebudu, jak říkáte, volný. Mám tři děti, které miluju, a ony žádného jiného "tatínka ze zkumavky" mít nebudou. Nechci se víc rozpovídávat o tak intimních věcech. Odpovím takhle: Za posledních deset let jsem zhruba polovinu času žil sám. Nebo v různých atypických seskupeních - jednou se synem, se dvěma dětmi, s matkou... byly situace, kdy "Excelence", jak velvyslance titulují, musela dokázat nemožné. Všichni se mě pořád ptali, z čeho jsem tak zhubl. Z čeho? Tu dietu bych nikomu nepřál. Mimochodem, docela dobře vařím, uklízím a žehlím.
* To je snad dneska u mužů samozřejmé, nebo ne?!
Vážně? Tak to tedy musíte mít výjimečného manžela! Ale k věci. Pro mě byl celý dosavadní život vždycky úporné hledání kompromisu mezi totálním pracovním nasazením a silnou touhou mít velkou fungující rodinu. Rozvod opravdu nemohu brát jinak než jako svou největší životní prohru po dlouhém zápase o záchranu manželství.
* V souvislosti s vaším rozvodem leckoho napadne intimní otázka: Jste věřící? Byl jste přece velvyslancem ve Vatikánu.
Není intimní. Odpovědět na ni je daleko snazší než na ty předešlé. Pro diplomata ve Vatikánu není víra podmínkou. Já nejsem věřící, ale vyrůstal jsem v prostředí rodiny, kde se křesťanství považovalo za automatickou součást vzdělanosti a kultury.
Muž je skoro vždycky k popukání
* Bavme se teď o něčem jiném. Vaše první knížka fejetonů a povídek Klídek, nerve! je úspěšná. Nyní dokončujete další, tentokrát o mužích. Proč zrovna o nich?
Protože my muži jsme přece strašně směšní. A samozřejmě, že je to i o mně. Jsem přece součástí mužské smečky. Ale není to v žádném případě knížka autobiografická. Jen si sám na sobě opravdu uvědomuju tu hrůznou komičnost mužského počínání.
* Komičnost? V čem?
Mužský, ať už řídí auto, jde s dětmi do zoo nebo ve společnosti jakoby exceluje svými úžasnými názory, je skoro vždycky k popukání! Tím spíš, že je kolem nás spousta mužské vystrašenosti. Než bych nad tím poplakával, píšu a dělám si legraci.
* Jednou jste řekl, že za to, jací muži jsou, si mohou ženy samy. To myslíte vážně?
Skoro! Možná se opakuju, ale když vidím, jak z auta vystoupí takový macho hlupoň, který má bezpečně průkaz pro tělesně postižené, aby mohl parkovat před nonstop hernou, a jeho vyliftovaná slečna ráčkuje, jak je úžasný, tak si nic jiného - oba dva - nezaslouží.
* Když ono lichocení na muže tak účinkuje!
Opravdu? Jsem v tomto ohledu nezkušený. Dám vám jiný příklad. Pozdě večer venčím psa a na rohu je mladá dvojice. Povídá si, kluk přitom klidně čurá a dívka na něj kouká jako na svatý obrázek. Představa, že totéž někdy udělá moje dcera, je k zešílení! Nebo klasika, která občas potká nás všechny: muži kolem sebe rozhazují ve společnosti silácké řeči, genitálie létají vzduchem a přítomné ženy se stydí nezasmát, aby snad nebyly za pruderní. Kdyby dokázaly toho žvanila shodit nějakým vtipem, mužům by to jen prospělo.
* Pak se tedy musím zeptat, jestli vám nevadí bezprostřední mluva Veroniky Žilkové. Pořad Tele Tele by v klášteře asi nepromítali. A ona sama nepatří k těm, kteří jako Mirek Dušín nikdy neřeknou sprosté slovo.
Čekal jsem to. Odpovím vzhledem k okolnostem v rovině profesní. Veronika Žilková je mimořádně pracovitá a talentovaná žena se spoustou aktivit. Patří k nejlepším herečkám své generace. Věnuje se velmi nezištně postiženým, stará se o pět dětí a dělá hromadu dalších věcí. Vždycky se ale na prvním místě objeví "ten pořad na Nově".
* Divíte se?
Jo, psát, hrát a točit nonstop pět let ve zběsilém týdenním cyklu a docílit rekordní obliby u diváků stojí možná za víc než za káravý ukazovák. A to nejsem z těch, kteří všechno obhajují sledovaností! Mimochodem: Veronice často telefonují známí "vážní umělci" vytvářející "nesporné nadčasové hodnoty" s žádostí o peníze či o práci. Nejlépe pod cizím jménem, samozřejmě!
* Vraťme se k divadlu. Změnil jste nejen svůj život. Prý jste propustil řadu herců, padala jména jako Moravec, Adamovská, Preiss...
Nesmyslů na tohle téma se napsalo opravdu hodně. Věci se mají tak, že soubor vinohradského divadla je příliš početný a generačně ne nejlépe rozložený. V takových záležitostech je ale nutné postupovat velmi citlivě. Domnívám se, že jsem pro to udělal maximum. Ta pětice herců seniorního věku, kterým jsem pouze neprodloužil termínované smlouvy (!), je: paní Hegerlíková a Vránová, pánové Jelínek, Moravec a Teplý. Dále hrají v titulech, které jsou na repertoáru, a všechny budu režisérům do budoucna doporučovat jako naše "stálé hosty". Ostatní jména, která se toulala médii, jsou z kategorie snů šíleného cukráře.
* Bylo propouštění opravdu nevyhnutelné?
Rozpočet divadla je omezený, soubor předimenzovaný. Při pěti premiérách ročně nemůžete dát práci čtyřiceti lidem. Pro výpovědi některým hercům jsem se rozhodl až po seznámení se s jejich sociální i osobní situací. Udělal jsem vše, abych svým výběrem nikoho neposílal na chudinskou polévku. A hodně jsem vážil, kdo výpověď zvládne i lidsky.
* Trápilo vás to hodně?
Samozřejmě, protože nejsem z kategorie svazáckých šéfů ani kapitalistických modrých košil. Se všemi herci jsem mluvil, nikomu jsem své rozhodnutí nenašišlával zbaběle na záznamník. A věřte, taková rozhodnutí jsou na celém šéfování nejtěžší.
* Jak to herci přijali?
Co člověk, to reakce. V naprosté většině si kolegové zachovali hrdost a sebeúctu. Za všechny bych jmenoval paní Hegerlíkovou.
Zazpíval jsem. Jako jediný naživo
* Vy máte práce dost. Dokonce jste měl mít vlastní pořad na Nově. Proč z něj sešlo?
To je taky paradox. Já si o sobě musel přečíst, jak mě Veronika, která je na Nově dramaturgyní, kamsi protlačuje. Skutečnost je prostší, ale pravda nudí. Na Nově mi už delší dobu nabízeli úplně jiní lidé, abych si zkusil vlastní talk-show. Napsal jsem scénář pořadu o chování "trochu jinak". Na tom, do jaké míry to má být jinak, jsme se nakonec neshodli. Uvidíme příště.
* Přesto jste se na Nově nedávno v jednom pořadu objevil.
Chtěl jsem si vyzkoušet moderování. Dostal jsem nabídku natočit program o začínajících zpěvácích, kteří nevyhráli SuperStar. K muzice mám velmi blízko. Připadalo mi zajímavé mluvit s lidmi, jimž nevyšel jejich sen, a poznat, co to s nimi udělalo. Navíc jsem tam - jako jediný naživo - zazpíval a zahrál jednu svou písničku.
* Byl jste sám se sebou spokojen?
Lidi z branže, kteří po mně nic nechtějí, říkali, že jsem to nezkazil.
* Tvrdil jste, že není nic špatného na tom, když takzvaný seriózní herec účinkuje třeba v reklamě. Kde je hranice, co herec ještě může vzít?
Hranice? V zemi, kde je silná konkurence, jsou věty typu "tam a tam nikdy nevkročím" trochu legrační. Znám "zásadové" umělce, kteří si vydělávají dost pochybně, jen na to není tak vidět. Já čtu Senecu při varhanním koncertu, hraju Shakespeara na Hradě, brnkám na kytaru, píšu knížku, mám tříhodinový živý pořad v rozhlase. A to všechno se snažím dělat dobře. Proč bych, proboha, nemoderoval zábavný pořad v televizi? A je mi úplně jedno, jak se ta televize jmenuje. Jedno mi ale není, jaký je to pořad a jak to dělám. V tom vidím zásadní rozdíl. Když budu Senecu koktat, bude to náročné i pro náročné.
* Loni jste za roli Howarda Katze získal cenu Thálie. Jako diplomat jste byl vyznamenán italským Řádem rytíře velkého kříže. Co vás těší víc?
Nebudu se stylizovat, divadelní cena mě těší moc. I když nejsem ve světě divadla žádný nováček, přece jen jsem si nebyl jistý, jestli mi návrat po tolika letech vyjde. Vyznamenání z diplomacie nepřeceňuju. Při slavnostních příležitostech jsem je nenosil, protože plechovou nádheru na klopu nepotřebuju. Přesto mám pocit kyselých hroznů, když se státní vyznamenání po ministerských bufáčích zesměšňují. Slušná zem ho lemplovi nedá.
* Trochu pýchy tedy nepopíráte?
Proč bych měl? Já jsem se v diplomacii nepoflakoval a nevadí mi, že si toho někdo všiml. Navíc symboly jsou důležité a stát, který to nepochopí, bude vždycky trochu na vodě. To nemá nic společného s nacionalismem. Jak já jsem alergický na frekvenci slova národ, které se dnes neustále přetřásá! Někdy mám pocit, že jsem svůj děda a že píšeme třicátá léta. Tuhle jsem dokonce četl, že "národ od Karla Gotta očekává dítě".
* Co tím chcete říct?
Že všechny tyhle plky mají k národní hrdosti skutečně hodně daleko. Já ji chápu jako velmi intimní pocit příslušnosti k zemi, k historii, tradici, k lidem. A ten pocit může být i kritický. Ale po státní vlajce prostě šlapat nebudu, ani kdybych byl sám, potmě a ve špajzce.
MARTIN STROPNICKÝ
Narodil se v roce 1956. V dětství pobýval s rodiči v Itálii a Turecku, otec byl diplomat. Původní profesí je herec. Po listopadu 1989 vystudoval diplomatickou akademii ve Vídni, od roku 1993 působil jako velvyslanec v Portugalsku, o rok později v Itálii, pak byl sedm měsíců ministrem kultury v Tošovského vládě a v roce 1999 se vrátil do Říma jako velvyslanec při Svatém stolci. Ze státních služeb odešel v roce 2002, vrátil se k herectví, je uměleckým ředitelem Divadla na Vinohradech. Má tři děti, s manželkou Lucií se nyní rozvádí.
 Martin Stropnický. |
 Cenu za nejlepší činoherní výkon v kategorii Muži získal Martin Stropnický. (22.3. 2002) |
 Martin Stropnický |
 Martin Stropnický při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (8. dubna 2003) |
 Martin Stropnický při on-line rozhovoru v redakci iDNES. (8. dubna 2003) |
 Martin Stropnický při zkoušce představení Hamlet v kostýmech. |
 Martin Stropnický při zkoušce představení Hamlet v kostýmech. |
 Lucie Stropnická |
 F. A. Brabec a Martin Stropnický na natáčení filmu Bolero. |
 Martin Stropnický |
 Vyštřovatel major Hrazdíra (Martin Stropnický) zpovídá ve filmu Bolero podezřelou studentku Ilonu Fetkovou (Anna Polívková). |
 Stropnického vztah s herečkou Veronikou Žilkovou vyvolal velkou pozornost - on má tři děti, ona pět. |
