Připadáte si usazená a spokojená?
Ano. I když si - vzhledem k tomu, že inklinuju ke změnám a novým aktivitám - uvědomuju, že už zase v tom vlaku chvíli jedu. Tři děti ale člověka donutí se trochu zklidnit a přeci jen přemýšlet, než se vrhne do dalších projektů.
Čili změny máte ráda?
V práci rozhodně, v otázce rodiny jsem daleko konzervativnější.
Jak moc je pro vás rodina důležitá?
Hodně. Vysnila jsem si ji. Tedy fungující rodinu. Chtěla jsem ji mít a věnovat se jí, i když jsem nečekala, že kluci přijdou tak rychle po sobě. Je to trochu zápřah a samozřejmě to má vliv i na naši práci.
Mluvíte o tom s manželem?
Ano. Když jsem se ho na to ptala, řekl prostě - no, já jsem chtěl tebe, chtěl jsem s tebou mít děti a dál už jsem moc nepřemýšlel. Tohle se mužům stává - vidí v reklamách a filmech šťastnou rodinu, minutový koncentrát ryzího štěstí, chtějí to taky, a už jim nedochází, co je s tím spojeno, a že se taky o ten šťastný domov musí někdo starat. Většinou je to pak na ženě.
Takže jste v jednom kole...
Docela ráda bych aspoň na tři dny vypnula. Aspoň chvíli mít pro sebe, kdy po mně žádná ručička nebude tlapkat, uslzená očička nebudou škemrat, mami, pojď sem, pračka nevyteče, telefon se nerozbije, manžel nebude naléhat, kdy za ním přiletím, a můj šéf nebude chtít, abych byla v práci jindy, než je naplánováno.
Patříte k těm ženám, které přesto po rodině touží od studií?
To je trochu jinak. Rodina určitě nebyla můj jediný cíl. Člověk je vždycky determinován tou rodinou, v níž vyrostl. Moje maminka byla rozvedená a byla hodně nezávislá a ambiciózní. Byla strojařka, učila na fakultě a měla vědecké ambice. Takže já jsem žila dlouho v představě, že její dva partnerské vztahy se rozpadly hlavně kvůli kariéře a práci. A podvědomě jsem na to reagovala tak, že já budu jiná a můj vztah k muži se bude odvíjet a la - tady mě máš, ó můj pane! Budu tě podporovat a budeme šťastní. Záhy jsem ovšem zjistila,že s mým nezávislým přístupem k životu to nejde moc dohromady, a z té představy jsem vyrostla.
Řekněme během vašeho prvního manželství?
Vyrůstám z ní postupně. Je to můj problém, ne mých partnerů. Když potřebujete k životu svobodu, musíte k sobě najít i muže, který to přijme a bude respektovat. Což se mi v zásadě v obou manželstvích povedlo. Alex je ale sám prototyp nezávislosti, svobody, kosmopolitního života, okamžitých rozhodnutí. To jde někdy s rodinou ztěžka dohromady. Snažíme se najít model, abychom mohli dělat svou práci a děti věděly, že nás mají, a byli jsme spokojení.
A daří se to?
Jak kdy. Faktem je, že Alex vyrostl na Západě. Nežil v klasické rodině, a když začal pracovat, setkal se s modelem, že dívky sice vystudovaly prestižní univerzitu, ale pak následovaly svého manžela. Vlastně na túře, kterou hraje, to tak funguje. Kdykoliv tam přijedu, je klubovna plná dětí, chův a manželek. Ty sledují manželovu hru v televizi, i když se odehrává pár metrů od nich, a probírají holčičí věci. Jsem pro ně divná. Všechny to přičítaly tomu, že jsem z Východu. Nikdo nepochopil, že chci pracovat, i když by mě manžel asi hladce uživil.
Manželovi nevadí, že uvažujete jinak?
Teď už možná víc. Dříve to chápal, ostatně na začátku našeho vztahu jsem mu řekla, že nemohu zůstat úplně bez své práce. Ale v poslední době se stává, že mu přece jen naše děti stále víc chybějí, rád by je vídal častěji. A sem tam prohodí - kdybys nepracovala, bylo by to pro nás možná jednodušší a lepší... Navíc je hodně uzavřená povaha, těžko se s ním o tom mluví. Ale snaží se mě chápat.
Mantinely svobody se ve vztahu těžko prorážejí, že?
Člověk musí vědět, že ten, s kým žije, za to stojí a že pravidla tolerance platí pro oba. Kdybych se musela trápit pochybnostmi o tom, co dělá, když není doma, mohla bych to rovnou zabalit.
Co vám dala zkušenost prvního manželství?
Že se vyplatí dělat věci, které cítím jako správné. Měla jsem to asi udělat dřív. Nechtěla jsem nikomu ublížit a podléhala různým tlakům okolí, jako třeba, že musím zůstat, protože naše dcera má zdravotní problémy, a že je třeba se obětovat.
Na co jste nejvíc narážela ve svém okolí?
Právě na jakousi představu nutné oběti. Chvíli jsem i pochybovala, říkala jsem si, že je to možná správný názor. Ale to je prostě špatně. Oběti nemají smysl. Dobře vám může být, jen když děláte věci svobodně, protože je cítíte jako správné. Je nesmysl si myslet, že až se ve stáří po životě, který jste obětovala manželovi, jeho práci, šťastné rodině, dětem, komukoliv, čemukoliv, že vám po tom někdo řekne: děkuju. A když děláte něco pro to, aby vám byl někdo vděčný, je to taky špatně. Je to vlastně vydírání a je to o závislosti.
Tak jste si řekla dost...
Jo. Ze dne na den jsem se rozhodla. Že to zvládnu po svém a aniž bych musela slevit ze své práce a svého života.
Vzpomenete si na moment, kdy jste se dozvěděla o dceřině postižení, jak vám bylo?
To nebylo tak, že bych byla postavená před hotovou věc, jak to bývá u lékařů - tak, a máte rakovinu. Ne. Byla jsem to já, komu začalo vrtat v hlavě, že s dcerou je něco jinak, než by mělo být Cesta k definitivnímu výsledku byla dlouhá a já vlastně už předem tušila, jaký bude závěr. Naštěstí mně pomohla paradoxně jedna psycholožka, která Petru odepsala. Pochopila jsem, že jsem to já, kdo jí může pomoct. Nikdo jiný. Já musím hledat cestu.
Váš druhý muž přijal Petru dobře?
Ano. Měla jsem štěstí, že si padli do oka hned. Nemohla bych žít s někým, kdo chce mě, ale ne moje dítě nebo děti.
Jak vašemu muži vyhovuje model úplné rodiny - když on sám vyrůstal jen s otcem?
Oba jsme z neúplné rodiny. A oba jsme se, myslím, podvědomě snažili vyhnout podobnému osudu. Chtěli jsme založit úplnou rodinu. A věřili, že to jde.
Jaké problémy jste řešili?
Třeba plánování. Pro Alexe, který byl zvyklý zabalit tašku a odletět na druhý konec světa, kdykoliv se mu zachce, je to neznámý pojem. A já na něj třeba v lednu udeřila, jestli by nenašel týden v létě na rodinnou dovolenou. Protože zkrátka děti - hlavně prostřední Alex - na něm lpí a chtějí s tátou být. Vytřeštil na mě oči. Protože netušil, co bude za čtrnáct dní, natož v létě. Je to dlouhý proces, při němž se učíme spolu žít.
Do toho musí navíc zasahovat i vaše profese známé moderátorky, kterou lidi poznávají na ulici a chodí si pro autogramy...
Když tak o tom uvažuji, myslím, že by byl radši, kdybych to nedělala. Už kvůli pozornosti veřejnosti, která od televize proudí směrem do našeho soukromí. Svým způsobem to zasahuje i děti.
Vaše první dny po porodu v nemocnici v přímém přenosu byly víc než názorné.
Tomu neutečete. Víte, velkou lekcí pro mě byla rodinná dovolená v Rakousku. Nastoupili jsme do lanovky, kde seděli lidé a začali se po nás dívat takovým tím pohledem, který dobře znám. Jenže namísto oslovení paní Čejková přišlo v němčině k mému muži - promiňte, váš profil je nám nějak povědomý, nejste náhodou pan Čejka? To byla zvláštní zkušenost. Najednou jsem to poznala z druhé strany.
Takže moc po chuti mu vaše popularita tady doma není...
Ne. Uvědomuje si, že moje profese mě omezuje v pohybu a času, který bych mohla věnovat rodině a cestám za ním. Ale zatím to tak je.
Nedávno někde zaznělo, že uvažujete o odjezdu do Ameriky. To by možná řešilo vaši situaci?
Rodiny ano, moji ale ne. Jsem tady často sama, a právě v tom mi pomáhá důvěrně známé prostředí, práce, přátelé. Představa, že bych to měla ztratit, mě trochu děsí.
Je to na spadnutí?
Zatím ne. V nejbližším roce určitě ne. Ale je pravda, že jsem Alexovi řekla, že kdyby to měl být v budoucnu pro něj problém, z hlediska jeho profese, snažila bych se to zvládnout. Určitě existují pro mne jiné pracovní možnosti, to mě netrápí. Snažím se to vnímat i jako příležitost pro sebe.
Ano. I když si - vzhledem k tomu, že inklinuju ke změnám a novým aktivitám - uvědomuju, že už zase v tom vlaku chvíli jedu. Tři děti ale člověka donutí se trochu zklidnit a přeci jen přemýšlet, než se vrhne do dalších projektů.
Čili změny máte ráda?
V práci rozhodně, v otázce rodiny jsem daleko konzervativnější.
Jak moc je pro vás rodina důležitá?
Hodně. Vysnila jsem si ji. Tedy fungující rodinu. Chtěla jsem ji mít a věnovat se jí, i když jsem nečekala, že kluci přijdou tak rychle po sobě. Je to trochu zápřah a samozřejmě to má vliv i na naši práci.
| Kdo je Mirka Čejková Sedmatřicetiletá Mirka Čejková, dnes moderátorka Televizních novin na Nově, je absolventkou Vysoké školy chemicko-technologické. Po studiích krátce učila na stavební fakultě, v roce 1989 se zúčastnila ještě pod jménem Mirka Všetečková konkursu na moderátorku do České televize a byla přijata. Ve veřejnoprávní televizi strávila celkem šest let, poté nastoupila do Primy, kde zhruba rok moderovala vlastní talkshow. Před rokem přijala nabídku Vladimíra Železného, aby spolu s Pavlem Zunou moderovala Televizní noviny na Nově. Je podruhé vdaná, jejím mužem je profesionální golfista Alex Čejka, který jako malý opustil s otcem Českou republiku a zakotvil v Německu. Z prvního manželství má Mirka třináctiletou Petru, s Alexem dvě děti, tříletého Alexe a půlročního Felixe. |
Ano. Když jsem se ho na to ptala, řekl prostě - no, já jsem chtěl tebe, chtěl jsem s tebou mít děti a dál už jsem moc nepřemýšlel. Tohle se mužům stává - vidí v reklamách a filmech šťastnou rodinu, minutový koncentrát ryzího štěstí, chtějí to taky, a už jim nedochází, co je s tím spojeno, a že se taky o ten šťastný domov musí někdo starat. Většinou je to pak na ženě.
Takže jste v jednom kole...
Docela ráda bych aspoň na tři dny vypnula. Aspoň chvíli mít pro sebe, kdy po mně žádná ručička nebude tlapkat, uslzená očička nebudou škemrat, mami, pojď sem, pračka nevyteče, telefon se nerozbije, manžel nebude naléhat, kdy za ním přiletím, a můj šéf nebude chtít, abych byla v práci jindy, než je naplánováno.
Patříte k těm ženám, které přesto po rodině touží od studií?
To je trochu jinak. Rodina určitě nebyla můj jediný cíl. Člověk je vždycky determinován tou rodinou, v níž vyrostl. Moje maminka byla rozvedená a byla hodně nezávislá a ambiciózní. Byla strojařka, učila na fakultě a měla vědecké ambice. Takže já jsem žila dlouho v představě, že její dva partnerské vztahy se rozpadly hlavně kvůli kariéře a práci. A podvědomě jsem na to reagovala tak, že já budu jiná a můj vztah k muži se bude odvíjet a la - tady mě máš, ó můj pane! Budu tě podporovat a budeme šťastní. Záhy jsem ovšem zjistila,že s mým nezávislým přístupem k životu to nejde moc dohromady, a z té představy jsem vyrostla.
Řekněme během vašeho prvního manželství?
Vyrůstám z ní postupně. Je to můj problém, ne mých partnerů. Když potřebujete k životu svobodu, musíte k sobě najít i muže, který to přijme a bude respektovat. Což se mi v zásadě v obou manželstvích povedlo. Alex je ale sám prototyp nezávislosti, svobody, kosmopolitního života, okamžitých rozhodnutí. To jde někdy s rodinou ztěžka dohromady. Snažíme se najít model, abychom mohli dělat svou práci a děti věděly, že nás mají, a byli jsme spokojení.
A daří se to?
Jak kdy. Faktem je, že Alex vyrostl na Západě. Nežil v klasické rodině, a když začal pracovat, setkal se s modelem, že dívky sice vystudovaly prestižní univerzitu, ale pak následovaly svého manžela. Vlastně na túře, kterou hraje, to tak funguje. Kdykoliv tam přijedu, je klubovna plná dětí, chův a manželek. Ty sledují manželovu hru v televizi, i když se odehrává pár metrů od nich, a probírají holčičí věci. Jsem pro ně divná. Všechny to přičítaly tomu, že jsem z Východu. Nikdo nepochopil, že chci pracovat, i když by mě manžel asi hladce uživil.
Manželovi nevadí, že uvažujete jinak?
Teď už možná víc. Dříve to chápal, ostatně na začátku našeho vztahu jsem mu řekla, že nemohu zůstat úplně bez své práce. Ale v poslední době se stává, že mu přece jen naše děti stále víc chybějí, rád by je vídal častěji. A sem tam prohodí - kdybys nepracovala, bylo by to pro nás možná jednodušší a lepší... Navíc je hodně uzavřená povaha, těžko se s ním o tom mluví. Ale snaží se mě chápat.
Mantinely svobody se ve vztahu těžko prorážejí, že?
Člověk musí vědět, že ten, s kým žije, za to stojí a že pravidla tolerance platí pro oba. Kdybych se musela trápit pochybnostmi o tom, co dělá, když není doma, mohla bych to rovnou zabalit.
Co vám dala zkušenost prvního manželství?
Že se vyplatí dělat věci, které cítím jako správné. Měla jsem to asi udělat dřív. Nechtěla jsem nikomu ublížit a podléhala různým tlakům okolí, jako třeba, že musím zůstat, protože naše dcera má zdravotní problémy, a že je třeba se obětovat.
Na co jste nejvíc narážela ve svém okolí?
Právě na jakousi představu nutné oběti. Chvíli jsem i pochybovala, říkala jsem si, že je to možná správný názor. Ale to je prostě špatně. Oběti nemají smysl. Dobře vám může být, jen když děláte věci svobodně, protože je cítíte jako správné. Je nesmysl si myslet, že až se ve stáří po životě, který jste obětovala manželovi, jeho práci, šťastné rodině, dětem, komukoliv, čemukoliv, že vám po tom někdo řekne: děkuju. A když děláte něco pro to, aby vám byl někdo vděčný, je to taky špatně. Je to vlastně vydírání a je to o závislosti.
Tak jste si řekla dost...
Jo. Ze dne na den jsem se rozhodla. Že to zvládnu po svém a aniž bych musela slevit ze své práce a svého života.
Vzpomenete si na moment, kdy jste se dozvěděla o dceřině postižení, jak vám bylo?
To nebylo tak, že bych byla postavená před hotovou věc, jak to bývá u lékařů - tak, a máte rakovinu. Ne. Byla jsem to já, komu začalo vrtat v hlavě, že s dcerou je něco jinak, než by mělo být Cesta k definitivnímu výsledku byla dlouhá a já vlastně už předem tušila, jaký bude závěr. Naštěstí mně pomohla paradoxně jedna psycholožka, která Petru odepsala. Pochopila jsem, že jsem to já, kdo jí může pomoct. Nikdo jiný. Já musím hledat cestu.
Váš druhý muž přijal Petru dobře?
Ano. Měla jsem štěstí, že si padli do oka hned. Nemohla bych žít s někým, kdo chce mě, ale ne moje dítě nebo děti.
Jak vašemu muži vyhovuje model úplné rodiny - když on sám vyrůstal jen s otcem?
Oba jsme z neúplné rodiny. A oba jsme se, myslím, podvědomě snažili vyhnout podobnému osudu. Chtěli jsme založit úplnou rodinu. A věřili, že to jde.
Jaké problémy jste řešili?
Třeba plánování. Pro Alexe, který byl zvyklý zabalit tašku a odletět na druhý konec světa, kdykoliv se mu zachce, je to neznámý pojem. A já na něj třeba v lednu udeřila, jestli by nenašel týden v létě na rodinnou dovolenou. Protože zkrátka děti - hlavně prostřední Alex - na něm lpí a chtějí s tátou být. Vytřeštil na mě oči. Protože netušil, co bude za čtrnáct dní, natož v létě. Je to dlouhý proces, při němž se učíme spolu žít.
Do toho musí navíc zasahovat i vaše profese známé moderátorky, kterou lidi poznávají na ulici a chodí si pro autogramy...
Když tak o tom uvažuji, myslím, že by byl radši, kdybych to nedělala. Už kvůli pozornosti veřejnosti, která od televize proudí směrem do našeho soukromí. Svým způsobem to zasahuje i děti.
Vaše první dny po porodu v nemocnici v přímém přenosu byly víc než názorné.
Tomu neutečete. Víte, velkou lekcí pro mě byla rodinná dovolená v Rakousku. Nastoupili jsme do lanovky, kde seděli lidé a začali se po nás dívat takovým tím pohledem, který dobře znám. Jenže namísto oslovení paní Čejková přišlo v němčině k mému muži - promiňte, váš profil je nám nějak povědomý, nejste náhodou pan Čejka? To byla zvláštní zkušenost. Najednou jsem to poznala z druhé strany.
Takže moc po chuti mu vaše popularita tady doma není...
Ne. Uvědomuje si, že moje profese mě omezuje v pohybu a času, který bych mohla věnovat rodině a cestám za ním. Ale zatím to tak je.
Nedávno někde zaznělo, že uvažujete o odjezdu do Ameriky. To by možná řešilo vaši situaci?
Rodiny ano, moji ale ne. Jsem tady často sama, a právě v tom mi pomáhá důvěrně známé prostředí, práce, přátelé. Představa, že bych to měla ztratit, mě trochu děsí.
Je to na spadnutí?
Zatím ne. V nejbližším roce určitě ne. Ale je pravda, že jsem Alexovi řekla, že kdyby to měl být v budoucnu pro něj problém, z hlediska jeho profese, snažila bych se to zvládnout. Určitě existují pro mne jiné pracovní možnosti, to mě netrápí. Snažím se to vnímat i jako příležitost pro sebe.
