Těší se na vánice. Sto deset kilometrů za hodinu - taková rychlost větru mu dělá radost. Když čtyřmetrové závěje a oslepující chumelenice odříznou Jizerku od civilizace, zůstává v klidu. Miroslav Kakrda si za bezmála šedesát let života v této horské osadě pod 1 005 metrů vysokým Bukovcem na hřebeni Jizerských hor zvykl čekat. Den nebo dva, týden, dokud pluh zase neprorazí cestu z Polubného.
* Nezmáhají vás ke stáru tak tvrdé podmínky?
Teď je to legrace, skoro každý má mobil, ale dřív byly na Jizerce jenom dva telefony u nás v hospodě na Pyramidě a na polesí. Když pořádně zafoukalo a popadaly dráty, nepustila k nim vánice montéry třeba taky pět šest dní. Nikdo nevěděl nic o nás a my nic o nikom.
* Co když se někomu něco stalo - když si někdo zlomil nohu, když dostal zápal plic nebo angínu?
My jsme tady prostě nemarodili. Jako děti jsme nezakašlali. Problémy byly jen se zuby. Já přišel doma asi o dva nebo o tři, když se z Jizerky nedalo kvůli sněhu sjet dolů. Když ale někdo občas umřel, dali ho do sněhu a odvezli až na jaře. Zase měl hezký pohřeb, všude kvetly kytky.
* Jedna věc je dovolat se pomoci. Ale před pár lety ležel tady na Frýdlantské chatě muž, který přežil noční vánici a mráz ve sněhovém záhrabu. Kvůli počasí musel dva dny čekat, až se k němu dostane Horská služba na skútru.
Pamatuji si na to. Dal si tenkrát dal pár piv, popletl si cestu a zabloudil. Pro mě je ale nepřekonatelná vzpomínka na pět ženských. Přijely sem před pár roky s úplně malými miminy. Venku vichřice, zrovna zase začínala jedna kalamita. Už se nemohly nikam dostat a děti samozřejmě začaly marodit. Horská služba skútrem navozila mámy i s dětmi sem ke mně. Tady na stole v rohu se ty prckové přebalovali. Ale co dál? Všude závěje, autem se nedalo dojet nikam. Tak jsme sem extra zavolali silničářskou špičku. A ta jednu rodinku za druhou stahala do údolí k doktorům.
* O silničářích na Jizerce se mezi lidmi vypráví spousta historek...
Tak nějak. Třeba starý Nesvadba. Vždycky když jel kolem Štrougalovy chaty, pořádně to s pluhem rozpálil a zahazoval sněhem vojáky, co předsedu vlády hlídali. Nebo v noci v chumelenici Nesvadba ucítil, jakoby něco přeletělo vzduchem. A opravdu - koncem pluhu nabral kominíka. Šel namazaný z hospody a u silnice usnul. Nesvadba se závozníkem ho vyhrabali ze sněhu a on jim říká: 'Bratři, to jste mě teda zachránili.' A po šichtě s ním šli do hospody. Aby taky ne. Já si ale silničářů považuji, na polívku se mohou stavit i ve čtyři ráno.
* Oni si koneckonců v místech u vaší chaty užijí. Lesy jsou zničené a vítr už nic nezastaví. Vánice přes cestu vyfouká klidně i pět metrů vysokou závěj.
Jak začne foukat od západu, je zle. Barák mám z roku 1933, žili v něm dělníci, co stavěli pohraniční opevnění. Mezi stěnami jsou jako těsnění jen piliny. Topení se vaří, ale my sedíme uvnitř nabalený v kabátech. A venku? Když si auto postavíte do vánice šikovně, vyčistí vám ho, jako byste právě vyjeli z myčky. Když stojíte blbě, najdete ráno ve výfuku ledovou kouli.
* Jakou pamatujete největší zimu?
Dole u Jizery bylo minus dvaatřicet. Horší než mráz je ale vítr. Jednou jsem v něm šel hodinu půl kilometru. A celou cestu jsem se loučil se životem.
* Jak se na takovou sibérii tváří lidé, co sem poprvé přijedou odněkud z nížin?
Nerozumí tomu tady. Teď mě zrovna rozčilují běžkaři. Bruslí uprostřed silnice k Jizerce, místo aby vylezli na mantinel a jeli po něm. My někdy dost pospícháme, jezdíme v džípech šedesát i sedmdesát. T uhle jsem potkal dva na lyžích v zatáčce, klouzalo to tam. Sotva jsem zabrzdil a řvu na ně: 'Já vás zmlátím, vy pitomci.' A oni na to: 'Co tady jezdíš, vole, autem po silnici! A dostal jsem jednu hůlkou. Dřív se na silnici s lyžemi nesmělo, protahoval ji cestář s koněm, za sebou tahal kládu, aby površek hezky ztvrdl. Jak před sebou uviděl lyžaře, hned mu švihnul jednu bičem. Anebo přijedou třeba lidi z Moravy, bydlí někde úplně jinde a postaví si auta tam, kde jsem to uklidil pro své hosty. Ženu je pryč a vyslechnu si: 'A kde asi tak máme parkovat? Všude je to zafoukané! Vy jste ale pohostinní horalové.' Na to mám jednu odpověď: Jedete do hor, vozte si sebou lopatu.
* Proslýchá se, že tady půjčujete lopatu za pět set korun!
To ne, ty peníze si bereme jako zálohu. Když se vám ztratí za zimu dvacet lopat, tak vám nic jinýho nezbyde. Lidi si berou bez dovolení i koště, který mám u dveří, a čistí si s ním auta.
* Zůstáváte při kalamitě dlouho bez elektřiny?
Nadlouho ne. Nejvíc tak na šest, deset hodin. Aspoň si pořádně umyjeme ledničky. Jídlo se nezkazí. Stačí otevřít dveře, vzít lopatu a udělat do sněhu boxy. Kolem minus sedmi se tam většinou drží.
* Co vlastně dáváte v hospodách na Jizerce zmrzlým, abyste je dostali z nejhoršího?
Podle toho, kolik si nesou v kapse peněz! Ba ne. Nejlepší je sprcha, hodně studená. A pak horká polévka. Taky máme slušně vybavenou lékárničku. Bez toho to nejde.
* V takových podmínkách spolu asi musejí chataři vycházet snad i kdyby nechtěli.
Jo, scházíme se a povídáme si.
* Vzpomínáte na staré časy?
Třeba. Lidi si myslí, bůhvíkolik sněhu tady u nás není. Ale před padesáti rokama, to by teprve viděli. Cestáři tenkrát projeli silnici, uvázali koně k elektrickým nebo telefonním sloupům a šli do hospody. Někdy se zapomněli a pili až do rána. Venku pořád chumelilo a když vylezli ven, koňům koukaly ze sněhu jenom hlavy. Jindy zase byla ta nebohá zvířata skoro pod dráty, ale to si musela pod sebou poctivě udupávat přibývající sníh. To bývaly doby, kdy na Jizerce bydlelo osm hajných. Chodili k nám do hospody a psali mně úkoly. Občas zůstal v sešitě otisk od štamprlete a já musel panu učiteli Karešovi vysvětlovat, kde se tam vzal: 'Bylo tam hodně ožralých, já nevím, kdo si tam to štamprle položil.' Dneska však není na Jizerce ani jeden hajný.
* Stojí za to tu stále žít?
Jizerka má pořád svoje kouzlo. Vezmu běžky, nikde žádná projetá stopa. Jezdím si, kde chci a čerstvě napadaný sníh mi práší za patama.
* O Jizerce se povídá, že se na ní dějí věci jako nikde jinde na horách. Sám na prosby o historku říkáte: 'Tak já teda něco selžu.' Ale dá se to, co vyprávíte, vůbec vymyslet?
Jizerka je krásná právě v tom, že se tady dá zažít to, čemu pak lidi nevěří.
Miroslav Kakrda žije v osadě Jizerka v Jizerských horách od narození v roce 1943. Jeho rodičům patřila chata Pyramida, než ji v padesátých letech museli prodat státu. Pracoval na mnoha chatách v Jizerských horách a v Krkonoších. Nyní na Jizerce vlastní penzion.
* Nezmáhají vás ke stáru tak tvrdé podmínky?
Teď je to legrace, skoro každý má mobil, ale dřív byly na Jizerce jenom dva telefony u nás v hospodě na Pyramidě a na polesí. Když pořádně zafoukalo a popadaly dráty, nepustila k nim vánice montéry třeba taky pět šest dní. Nikdo nevěděl nic o nás a my nic o nikom.
* Co když se někomu něco stalo - když si někdo zlomil nohu, když dostal zápal plic nebo angínu?
My jsme tady prostě nemarodili. Jako děti jsme nezakašlali. Problémy byly jen se zuby. Já přišel doma asi o dva nebo o tři, když se z Jizerky nedalo kvůli sněhu sjet dolů. Když ale někdo občas umřel, dali ho do sněhu a odvezli až na jaře. Zase měl hezký pohřeb, všude kvetly kytky.
* Jedna věc je dovolat se pomoci. Ale před pár lety ležel tady na Frýdlantské chatě muž, který přežil noční vánici a mráz ve sněhovém záhrabu. Kvůli počasí musel dva dny čekat, až se k němu dostane Horská služba na skútru.
Pamatuji si na to. Dal si tenkrát dal pár piv, popletl si cestu a zabloudil. Pro mě je ale nepřekonatelná vzpomínka na pět ženských. Přijely sem před pár roky s úplně malými miminy. Venku vichřice, zrovna zase začínala jedna kalamita. Už se nemohly nikam dostat a děti samozřejmě začaly marodit. Horská služba skútrem navozila mámy i s dětmi sem ke mně. Tady na stole v rohu se ty prckové přebalovali. Ale co dál? Všude závěje, autem se nedalo dojet nikam. Tak jsme sem extra zavolali silničářskou špičku. A ta jednu rodinku za druhou stahala do údolí k doktorům.
* O silničářích na Jizerce se mezi lidmi vypráví spousta historek...
Tak nějak. Třeba starý Nesvadba. Vždycky když jel kolem Štrougalovy chaty, pořádně to s pluhem rozpálil a zahazoval sněhem vojáky, co předsedu vlády hlídali. Nebo v noci v chumelenici Nesvadba ucítil, jakoby něco přeletělo vzduchem. A opravdu - koncem pluhu nabral kominíka. Šel namazaný z hospody a u silnice usnul. Nesvadba se závozníkem ho vyhrabali ze sněhu a on jim říká: 'Bratři, to jste mě teda zachránili.' A po šichtě s ním šli do hospody. Aby taky ne. Já si ale silničářů považuji, na polívku se mohou stavit i ve čtyři ráno.
* Oni si koneckonců v místech u vaší chaty užijí. Lesy jsou zničené a vítr už nic nezastaví. Vánice přes cestu vyfouká klidně i pět metrů vysokou závěj.
Jak začne foukat od západu, je zle. Barák mám z roku 1933, žili v něm dělníci, co stavěli pohraniční opevnění. Mezi stěnami jsou jako těsnění jen piliny. Topení se vaří, ale my sedíme uvnitř nabalený v kabátech. A venku? Když si auto postavíte do vánice šikovně, vyčistí vám ho, jako byste právě vyjeli z myčky. Když stojíte blbě, najdete ráno ve výfuku ledovou kouli.
* Jakou pamatujete největší zimu?
Dole u Jizery bylo minus dvaatřicet. Horší než mráz je ale vítr. Jednou jsem v něm šel hodinu půl kilometru. A celou cestu jsem se loučil se životem.
* Jak se na takovou sibérii tváří lidé, co sem poprvé přijedou odněkud z nížin?
Nerozumí tomu tady. Teď mě zrovna rozčilují běžkaři. Bruslí uprostřed silnice k Jizerce, místo aby vylezli na mantinel a jeli po něm. My někdy dost pospícháme, jezdíme v džípech šedesát i sedmdesát. T uhle jsem potkal dva na lyžích v zatáčce, klouzalo to tam. Sotva jsem zabrzdil a řvu na ně: 'Já vás zmlátím, vy pitomci.' A oni na to: 'Co tady jezdíš, vole, autem po silnici! A dostal jsem jednu hůlkou. Dřív se na silnici s lyžemi nesmělo, protahoval ji cestář s koněm, za sebou tahal kládu, aby površek hezky ztvrdl. Jak před sebou uviděl lyžaře, hned mu švihnul jednu bičem. Anebo přijedou třeba lidi z Moravy, bydlí někde úplně jinde a postaví si auta tam, kde jsem to uklidil pro své hosty. Ženu je pryč a vyslechnu si: 'A kde asi tak máme parkovat? Všude je to zafoukané! Vy jste ale pohostinní horalové.' Na to mám jednu odpověď: Jedete do hor, vozte si sebou lopatu.
* Proslýchá se, že tady půjčujete lopatu za pět set korun!
To ne, ty peníze si bereme jako zálohu. Když se vám ztratí za zimu dvacet lopat, tak vám nic jinýho nezbyde. Lidi si berou bez dovolení i koště, který mám u dveří, a čistí si s ním auta.
* Zůstáváte při kalamitě dlouho bez elektřiny?
Nadlouho ne. Nejvíc tak na šest, deset hodin. Aspoň si pořádně umyjeme ledničky. Jídlo se nezkazí. Stačí otevřít dveře, vzít lopatu a udělat do sněhu boxy. Kolem minus sedmi se tam většinou drží.
* Co vlastně dáváte v hospodách na Jizerce zmrzlým, abyste je dostali z nejhoršího?
Podle toho, kolik si nesou v kapse peněz! Ba ne. Nejlepší je sprcha, hodně studená. A pak horká polévka. Taky máme slušně vybavenou lékárničku. Bez toho to nejde.
* V takových podmínkách spolu asi musejí chataři vycházet snad i kdyby nechtěli.
Jo, scházíme se a povídáme si.
* Vzpomínáte na staré časy?
Třeba. Lidi si myslí, bůhvíkolik sněhu tady u nás není. Ale před padesáti rokama, to by teprve viděli. Cestáři tenkrát projeli silnici, uvázali koně k elektrickým nebo telefonním sloupům a šli do hospody. Někdy se zapomněli a pili až do rána. Venku pořád chumelilo a když vylezli ven, koňům koukaly ze sněhu jenom hlavy. Jindy zase byla ta nebohá zvířata skoro pod dráty, ale to si musela pod sebou poctivě udupávat přibývající sníh. To bývaly doby, kdy na Jizerce bydlelo osm hajných. Chodili k nám do hospody a psali mně úkoly. Občas zůstal v sešitě otisk od štamprlete a já musel panu učiteli Karešovi vysvětlovat, kde se tam vzal: 'Bylo tam hodně ožralých, já nevím, kdo si tam to štamprle položil.' Dneska však není na Jizerce ani jeden hajný.
* Stojí za to tu stále žít?
Jizerka má pořád svoje kouzlo. Vezmu běžky, nikde žádná projetá stopa. Jezdím si, kde chci a čerstvě napadaný sníh mi práší za patama.
* O Jizerce se povídá, že se na ní dějí věci jako nikde jinde na horách. Sám na prosby o historku říkáte: 'Tak já teda něco selžu.' Ale dá se to, co vyprávíte, vůbec vymyslet?
Jizerka je krásná právě v tom, že se tady dá zažít to, čemu pak lidi nevěří.
Miroslav Kakrda žije v osadě Jizerka v Jizerských horách od narození v roce 1943. Jeho rodičům patřila chata Pyramida, než ji v padesátých letech museli prodat státu. Pracoval na mnoha chatách v Jizerských horách a v Krkonoších. Nyní na Jizerce vlastní penzion.
