Ale když je nabuzen, naštván, raněn či nesvázán nutností veřejného výstupu, tu a tam prokrví slovník hodně lidovým výrazem. Právě: vypadá jako kliďas, stoik, ba skoro flegmatik a taky lidumil, ale asi to v něm někdy silně vře a dává si moc pozor, aby si uhájil prostor, kam za ním nikdo nemůže.
Pohybuje se vláčně, mluví pomalu, vlastně i hraje tak nějak zvolna, zdá se dokonce, že nehraje vůbec, že se celkově v životě nepředře, ale za maskou civilismu a rozvážnosti se nachází poměrně rozsáhlé dílo i role (konkrétně v Olmerových filmech z 80. let Co je vám, doktore? a Jako jed), v nichž naléhavě ztvárnil melancholii mužského stárnutí.
Nezasvěcence, kdyby v Česku v té věci nějaký takový byl, by zmátl i tím Cimrmanem: Jak to, ptal by se ten občan spadlý z nebe, že nikdo takový neexistoval, když je tu všude mezi vámi, když je jedním z vás? Jen tak na okraj a vážně: 16. ledna 1996 objevil astronom Zdeněk Moravec z hvězdárny na Kleti planetku číslo 7796. Pojmenoval ji po Járovi Cimrmanovi.
Potrava příštího učitele
Tím místem, které klukovi zprvu zastupuje celý svět, mu byl pražský Bohdalec, kopec, téměř čtvrť, kde žil v areálu příslušejícímu rozvodným energetickým závodům, jejichž zaměstnancem byl jeho otec. Čerpal z těch zážitků při psaní Obecné školy. Má ten film, kterým roku 1991 režijně debutoval jeho syn Jan, rád. Natáčel se i přímo na těch místech, kde Zdeněk, syn Františka a Růženy Svěrákových, vyrůstal.
Když se naučil číst, vypůjčil si ve školní knihovně Zvířátka a Petrovské. "Pořád mě upomínali, abych je vrátil, ale já tu knihu nemohl učíst. Pomalé čtení mi zůstalo." Čekával u trafiky, až dovezou nový sešit s kreslenými příběhy jeho milovaných Rychlých šípů. A vůbec příběhy a dobrodružství - knihy J. M. Trosky, mayovky...
Na gymnáziu však tento čtenářský lenochod absorboval celého Aloise Jiráska. "Tatínek jeho díla kupoval v sešitech, pak si je nechával svázat. Byla to vydání ilustrovaná Adolfem Kašparem, na pěkném papíře. Rád jsem z nich rodičům předčítal. Táta byl opřený o kamna, byla to jeho oblíbená poloha. Kolikrát jsem je i dojal, třeba při F. L. Věkovi, ten se mi zvlášť líbil. Tady jsou možná počátky toho, že mi dělá dobře někomu něco vyprávět."
Gymnazistu Svěráka chytil i Karel Poláček. "Psal jsem na tabuli po vyučování třídě následující upozornění: Pozor, dneska večer František Filipovský čte Bylo nás pět! Všichni povinný poslech!!!" Dále si oblíbil Karla Čapka - učarovaly mu "povídky z kapes".
Ach, sám tak jednou napsat něco takového... I dnes říká, že vytvořit nějakou "čistokrevnou", původní prózu by chtěl, ale život se mu zkrátka ubírá jinam. O Janu Nerudovi na vysoké škole odevzdal ročníkovou práci. Byl i dočasným šrámkologem: v jiné studijní práci srovnával básnické a prozaické dílo Fráni Šrámka (v Sobotce, básníkově rodišti, pak o řadu let později tuto Svěrákovu juvenilii vydali).
V roce 1958 absolvoval učitelská studia češtiny a mohl odejít do terénu. Se spolužačkou Boženou (kromě syna Jana mají dceru Hanu) odešli na umístěnky na Žatecko.
"Zdeněk Svěrák se nám přišel poprvé představit jako nový třídní učitel ještě ve vojenské uniformě a my dívky jsme se do něj pro jeho urostlou postavu, krásné oči a hezké vlasy okamžitě zamilovaly. Učil nás český jazyk a dějepis. Způsob, jakým vysvětloval látku, byl tak poutavý, že ve třídě vždy panovalo naprosté ticho, klid a pořádek. Trávil s námi i některé přestávky... Byly jsme zklamané, když po čase přešel na žatecké gymnázium. Potom třídu převzala jeho žena Božena, která se nám věnovala stejně pečlivě," napsala loni do dopisové rubriky časopisu Ring Dana Kameníčková ze Žatce.
Akt s Cimrmanem
"Kantořinu jsem opustil nikoli proto, že by mě nebavila, ale proto, že mi neposkytovala čas pro to, co jsem chtěl dělat - psát," vysvětluje Svěrák svůj nástup do armádní redakce Československého rozhlasu, kde posléze komentoval například výstup armádních cvičenců na Spartakiádě.
Jakousi psychohygienickou kompenzací se pro Svěráka a kolegu Jiřího Šebánka stala nealkoholická Vinárna U Pavouka. Šlo o rozhlasové přenosy z neexistujícího občerstvovacího podniku. "Náčelník vojenského vysílání podplukovník Vondrášek povolil odbočku do civilu," říká Svěrák.
Bylo to od podplukovníka fatální rozhodnutí. "A my se s vámi, přátelé v kasárnách i doma, loučíme, protože náš nepřímý přenos z nealkoholické Vinárny U Pavouka končí. Nemusíte litovat, poněvadž v následující části programu vystoupí kouzelník manipulátor Jožka Merano Blažejovský, jehož produkci bychom vám mohli těžko zprostředkovat," končil Svěrák přenos 6. prosince 1965.
Děje potom dostaly rychlý spád. Dne 29. října 1966 se konala přípravná schůzka budoucího divadla - zasedli na ní Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Ladislav Smoljak; 23. prosince téhož roku muzikolog Evžen Hedvábný (pseudonym jazzmana Karla Velebného) ve Vinárně U Pavouka oznámil nález pozůstalosti českého génia Járy Cimrmana; 4. října 1967 došlo v Malostranské besedě v Praze k první veřejné produkci Divadla Járy Cimrmana, jejíž součástí byla Svěrákova hra Akt.
Taková malá instituce
Autor Aktu i scéna, jíž je nyní uměleckým šéfem, jsou svého druhu institucí. Tento list loni 18. prosince popisoval, jak den předtím stála devětašedesátiletá Zdeňka Zemínová s manželem ve frontě na lístky ve Štítného ulici na Žižkově, kde Divadlo Járy Cimrmana od roku 1992 sídlí.
"Obětovali jsme se pro celou rodinu, hlavně pro vnuky, kteří znají spoustu her nazpaměť," vysvětlovala paní, která chtěla nejméně 24 vstupenek. Zklamaně pak zjistila, že každý čekatel může zakoupit jen čtyři lístky.
Dobře se prodávají i nahrávky her s Cimrmanem a archaický svět génia nalézá řeč i s novými médii - před několika lety vyšel CD-ROM umožňující hledat si na počítači v Mistrově truhle, loni byly cimrmanovské kusy přelity na DVD disk. Navíc má Svěrák s Jaroslavem Uhlířem na kontě celou sérii alb s písničkami psanými převážně pro televizní pořad Hodina zpěvu.
Ona současná Svěrákova institucionálnost je vcelku pozoruhodný úkaz. Paradoxně na ni bylo založeno za normalizace, v Cimrmanově divadle a ve filmech, na nichž se Svěrák podílel především s kolegou Smoljakem, jenž jednou řekl: "Aniž bychom to na začátku plánovali, volbou Cimrmanova Rakouska-Uherska jsme se vyhnuli tématům ze současnosti, kde by nás snadněji mohli k něčemu prorežimnímu nutit. Lidé si ovšem ten kult Járy Cimrmana, tak nepřiměřený tomu, co se o něm nakonec dovědí, vyložili aktuálně."
Ve filmech se pak oba tu více, tu méně úspěšně snažili o dvojí: o slušné vypravěčské řemeslo a o humor, který není knedlíkový. Tehdy to znamenalo dost. Když se Zdeněk Svěrák v třiapadesáti letech ve své zemi dočkal politické svobody a mohl začít mluvit do věcí veřejných, vyjevilo se, že ona apolitická tvorba mu dopomohla k politickému kreditu, který mu v jednom okamžiku začal přerůstat přes hlavu.
Objevil se v anketě o "duchovních vůdcích národa", jeho jméno padalo mezi těmi, jimž by to slušelo na Pražském hradě. Tam si v roce v roce 1999 přišel pro medaili Za zásluhy III. stupně. A to mu, co se Hradu týče, bohatě stačí.
|
ZDENĚK SVĚRÁK • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
