Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Závidící, ale přejícný Jan Hřebejk

aktualizováno 
Jako režisér je Jan Hřebejk podepsaný pod filmem, který se stal v České republice nejnavštěvovanějším; na Pelíšky přišlo okolo milionu sto tisíc diváků.
Jako režisér je Jan Hřebejk podepsaný pod filmem, který se stal v České republice nejnavštěvovanějším; na Pelíšky přišlo okolo milionu sto tisíc diváků. Jeho další film Musíme si pomáhat zhlédla zatím necelá čtvrtina; ale vynesl mu nominaci mezi pět zahraničních filmů, jež se budou ucházet o Oscara. A se svým Musíme si pomáhat se také dostal do nejužšího finále, v němž bude přesně za týden vyhlášen nejlepší český film loňského roku.

Kterého z těch dvou filmů si víc považujete?

"Každý tvůrce bude tvrdit, že nejzásadnější je jeho poslední film, i kdyby to byl úplný propadák, což Musíme si pomáhat není; přišlo na něj skoro čtvrt milionu diváků. Tváří v tvář Pelíškům to ovšem může vypadat jako neúspěch. Abych se ale nevykrucoval, já nerekapituluju své dílo čítající čtyřicet filmů, natočil jsem tři a věřím, že ještě natočím pozoruhodnější věci než dosud, ikdyž se může stát, že se mi to nepodaří. Pokud ale budu upřímný - Musíme si pomáhat je lepší film už proto, že jsme byli zkušenější. Na druhou stranu tvrdím, že o kvalitách každého filmu rozhodne čas, a nevím, jestli se s odstupem let diváci nebudou raději vracet k Pelíškům, protože v sobě mají hodně pravdivosti, hodně prožitých scén, které lidi dojíma- tom filmu jakoby něco najde."

Není to nevýhoda, točit za sebou dva filmy, nedat si alespoň krátkou přestávku?

Já bych to tak nejraději dělal pořád, zdá se mi to nejlepší. Energii bych na to měl, ale ne autorskou potenci, jakou měli Bergman nebo má W oody Allen. Vždyť Bergman natočil špičková díla světové kinematografie a přitom udělal dva filmy za rok. Pak jsou lidé jako Miloš Forman nebo Terence Malick, kteří dělají jeden film za pět nebo i za patnáct let. Je to věc temperamentu a vnitřního rozpoložení. Kdybych měl tak dobré scénáře jako Pelíšky nebo Musíme si pomáhat, šel bych z filmu do filmu.

Úspěch vzbuzuje závist, setkal jste se s ní po Pelíšcích?

Ne s otevřeným projevem. Mně se v této souvislosti líbí výrok - možná ho řekl W erich že není zlá závist, zlá je nepřejícnost. Sám jsem mnoha lidem záviděl jejich talent, úspěch nebo humor, ale snažím se být přejícný. S nějakou vyslovenou nepřejícností jsem se nesetkal asi iproto, že v Čechách k úspěchu stačí relativně málo. Jsme v malé zemi a konkurence není tak veliká. A film tu u nás není tak obrovský byznys, aby mi někdo záviděl třeba moje honoráře.

Nejde o zisky, ale o úspěch.

Pelíšky patří k filmům, které nemají fanatické obdivovatele, nebo možná mají, ale určitě nemají fanatické odpůrce. Recenzenti je přijali spíš vlídně v tom smyslu, že je dobře, že film, který má takový úspěch, má ještě nějaké další parametry. Maximálně se u nich Pelíšky setkali s přezíravostí.

Má-li někdo úspěch, zpravidla začne toužit ještě po větším. Proč jste po Pelíšcích začal točit látku, u které vám muselo být zřejmé, že ohlas nemůže být takový?

Klidně jsem ty filmy mohl točit v opačném pořadí, na Musíme si pomáhat jsme měli grant dřív, než jsme začali točit Pelíšky. Ale jsem rád, že jsme to zvolili takto, protože Musíme si pomáhat byl realizačně náročnější projekt. Začali jsme film točit bezprostředně po premiéře Pelíšků a do plachet téměř stejného štábu foukal vítr diváckého ohlasu, což nás povzbuzovalo. Nejsem producent, jsem režisér a napůl autor svých filmů. Snažím se vyprávět příběh a s úspěchem tolik nekalkuluju. S Petrem Jarchovským máme - podobně jako Honza Svěrák - to štěstí, že náš způsob vyprávění je divácky přijímaný, což nechci zakřiknout.

Dá se říct si - teď napíšeme a natočíme vysloveně divácký film...?

Takhle to samozřejmě nejde. Zároveň jsou ale tvůrci, kteří přirozeně umějí vyprávět a dokážou diváky zaujmout jako vypravěči. Ikdyž jejich dílo třeba nemá punc úplné originality, ale dobře si s diváky rozumějí. V tom je kouzlo například filmů Bořivoje Zemana. Formálně nic nového nepřinášejí, jenom nás baví, a moc dobře. To je dar. Někdo umí vyprávět v rovině, že je to dobrá lidová zábava - třeba Zdeněk T roška - jiní to umějí na vyšší úrovni, ale stále je to dar komunikovat s lidmi.

Ještě k tomu úspěchu, není to trošku závaží?

Ve mně ne. Samozřejmě, že člověk na sobě musí pracovat, stejně jako musí muzikanti cvičit a sportovci trénovat, musí držet určitou laťku, ale vnitřní závaží to rozhodně není; spíš motivace.

Má dnes podle vás u diváků šanci jen film se silným příběhem?

Silný příběh si každý představuje jinak, nemusí mít klasickou stavbu. I když jde třeba o epizodický způsob vyprávění, story tam v podstatě je. Ale jsou filmy jako Knoflíkáři, které na silném příběhu nestaví. Mám rád, když je film komplexní, když má v sobě humor i tragiku, kde jsou pozoruhodným způsobem ztvárněné postavy. Nejsem přítelem vysloveně stylizovaných děl, jako jsou některé stavějící na obraze. Ale i filmy, v nichž příběh nebo herecké výkony nejsou nejdominantnější, můžou mít úspěch.

Souhlasíte s Jiřím Menzelem, že dobrá komedie je dobrá i po třiceti letech, kdežto mnohé ve své době opěvované experimenty jsou spíš k smíchu nebo nudí?

Je to případ od případu, jsou filmy, jejichž prostředky či úhel pohledu nám s odstupem času přijdou zastaralé, málo přitažlivé nebo málo provokativní, ale nedá se to takhle zjednodušit. Já dělám komedie nebo tragikomedie a samozřejmě se mně nelíbí, když se na tenhle žánr někdo dívá přezíravě, ale na druhou stranu bych se nechtěl stavět na pozice lidí, kteří tvrdí, že nejtěžší je udělat komedii; nejtěžší je udělat dobrou věc.

Proč režírujete i v divadle, což u filmových režisérů - pomineme-li Jiřího Menzela není příliš obvyklé?

Není to pravda, je to dokonce velmi obvyklé. Divadlo režíruje Juraj Jakubisko, Juraj Herz, Alice Nellis... a jedním z nejvýznamnějších divadelních režisérů sedmdesátých a osmdesátých let ikdyž víceméně z donucení - byl Evald Schorm. Divadlo mě baví. Kromě toho, že je méně hektické než film, můžete si vybírat z velkého množství výborných textů, ať už prověřených časem nebo nových anebo upravených literárních děl. My jsme pro divadlo upravili filmový scénář W oodyho Allena. Tam se to nabízelo, látka je z divadelního prostředí a já jsem věděl, že to je pro herce přitažlivé.

Na divadle, aspoň herci to tvrdí, je mnohem těžší diváka rozesmát.

Jak pro koho. Pro Jardu Duška není těžké diváka rozesmát. Napadají mě i jiné příklady, které tohle tvrzení vyvracejí. Jak u filmu, tak u divadla jde o to, aby působily živě na lidi, aby z nich netrčely záměry, ideje, poučky, aby je člověk vnímal jako něco, co se ho emocionálně i intelektuálně dotýká. Pochopitelně ito nejnáročnější umění má v sobě rys bavičství, chce něčím lidi zaujmout. Asi nejdůležitější je pracovat tak jemnými prostředky, že se mu podaří říct, co chce, aniž by jeho záměr z toho nějak čouhal. V elikost uměleckých děl je právě v té jemnosti, sjakou jsou udělané, v rafinovanosti, s níž dosahují divákova zaujetí, vzrušení... Diváci jsou různě inteligentní, různě zkušení a pochopitelně ty nejvrcholnější věci jsou proto tak vrcholné, že jejich prostředky jsou už tak jemné a dokonalé, že dílo je schopné strhnout jak vzdělaného a náročného člověka, tak i méně náročného. Ovšem jsou věci umělecky vynikající a zároveň exkluzívní - třeba balet.

Nevadí vám, že divadelní prostředky ve srovnání s filmovými jsou omezenější, není tam střih?

Ne, přistupuju k divadlu s tím, že má nějaké limity, ale má zase něco jiného - přítomnost herce, živost tvaru, bezprostřednost... A diváci nečekají střih. Já jsem rád, když lidi přijdou a vědí, že se budeme přetvařovat - teď to myslím s nadsázkou - že půjdeme do určité stylizace. Myslím, že divadlo s filmem se dobře doplňuje, ale považuju se za filmového režiséra.

Do reklamy byste se pustil, nebo se bojíte, že její výrazové prostředky by se vám dostaly do natáčení hraných filmů?

Já dělám reklamy a nestydím se za to. Je to oblast, kde se točí peníze, a má to i některé výhody, například se člověk učí stručnosti. Dělám reklamu rád, ale nepovažuju to za něco, v čem bych chtěl dosáhnout nějakých výrazných úspěchů. A že by mě natáčení reklam ovlivnilo jako režiséra? Myslím, že ne, nevím. To se strašně těžko popisuje. Reklama je samozřejmě služebná, ale i v ní vznikají pozoruhodné věci a myslím, že málokdo, kdo tu možnost má, se jí vyhýbá.

Co vás při práci na filmu nejvíc otravuje?

Nejtěžší a svým způsobem nejbolestnější je pro mě psaní realizačního scénáře. A potom mám vždycky strach, aby mně nedošly síly v té úplně konečné postprodukci, třeba při mixu. Tam už bych chtěl, aby to bylo dokonalé, každá nedokonalost mě strašně rozčiluje, je málo času, člověk se neustále rozptyluje, protože zároveň film dokončuje a zároveň už podniká kroky k jeho propagaci. Ale nejvíc se bojím, abych neudělal zásadní chybu v technickém scénáři, protože od toho se všechno odvíjí. Jsem typ režiséra, kterého baví realizace, člověk hraje jakýsi ping pong s ostatními tvůrci a nemůže podléhat únavě; musí být nabitý energií, mít jí nejvíc.

Irežiséři stárnou jako víno?

Ne, je to individuální. Jsou samozřejmě obdivuhodní tvůrci, kteří do vysokého věku dokázali točit skvostná díla - V isconti nebo Buňuel a vlastně i Bergman. Zároveň jsou znamenitá díla začínajících režisérů - Občan Kane, Andrej Rublev, mistrovská, převratná díla. A jsou ovšem ifilmy, který jsou už jen labutími písněmi. Filmování vyžaduje velkou energii a ne každý je schopný si ji uchovat.

Vaše filmy jsou spíš jemné, co byste řekl na nabídku natočit drsný thriller?

Odmítl bych ji, protože člověka, který by mně to nabídl, bych nepovažoval za soudného. V mých filmech se čitelně odráží mé zaměření. A experimentování sám se sebou, jestli dokážu natočit všechno, mi není vlastní. Thriller mě zajímá jen jako diváka. Myslím, že kdyby někdo nabídl Jiřímu Menzelovi, aby točil nějaký krvák, taky ho nebude dělat.

Láká vás vyloženě autorský film, který byste napsal úplně sám?

To není věc lákání. Kdybych cítil, že to tak má být, že mám v sobě energii, o níž vím, že ze mě nevyprchá za těch několik let, kdy se to bude chystat, prosazovat, realizovat a dokončovat, pustím se do toho. Ale mám štěstí na scenáristu Petra Jarchovského. Zúčastní se i natáčení a sestřihu filmu. Vždycky je lepší mít někoho vedle sebe, měli ho i takové autorské osobnosti jako Fellini nebo W oody Allen, i když ten ne vždycky.

Ve filmu se to tak neobjevuje, ale v literatuře přímo bují deníky, čerpání z vlastního života, kdy začnete čerpat vy?

Já čerpám z vlastního života. Nevedu diskusi s herci, jestli vyjdou zprava a vykřiknou, vedu snimi řeč o mých a jejich životních zkušenostech a jejich souvislostech s látkou, kterou točíme. Jestliže je v obrazu vztah mezi mužem a ženou za okupace, je pochopitelné, že jsem za okupace nežil, nežiju ani v bezdětném manželství středního věku, ale nějakou svou zkušenost do toho promítám, jinak by to nefungovalo. Každý čerpá ze svého života. A když někteří jako Jáchym Topol jdou vysloveně se svou kůží na trh, ať jdou. Pokud je to člověk, který má co říct, je talentovaný a originální, tak to pak zajímá i ostatní lidi. Zrovna tak ovšem můžete vyprávět něco, co s vaším životem přímo nesouvisí a můžete být velký vypravěč jako Spielberg. Ale i ten točí hodně o sobě, o svém strachu, o věcech, které ho zajímají.

Je to náhoda, že točíte filmy ze čtyřicátých, padesátých a šedesátých let, ale ne ze současnosti?

Já se nevyhýbám současnosti, prostě jen pracuju v jiné dekoraci. Lidské osudy v Pelíšcích a v Musíme si pomáhat nejsou zapadané prachem. To není tím, že se člověk programově vyhýbá současnosti, ale je něčím přitahovaný. Zatím jsem v současných kulisách takový impuls, který by pro mě byl dostatečně silný, nenašel.

Nebýváte vidět v různých společenských rubrikách špatných a ještě horších časopisů, nemáte rád recepce?

Nechci ze sebe dělat nějakého zastrčeného asketu, někam chodím, ale ve svém volné čase se nejradši stýkám s kamarády. Pokud vím, že bude večírek, na který přijdou moji kamarádi, přijdu i já.

Neobjevujete se ani v různých zábavných případně rádoby soutěžních pořadech.

S Bolkem Polívkou jsem byl v Banánových rybičkách. Jinak si myslím, že filmový režisér tam nemá co dělat, není to jeho práce. Já chci, aby mě znali producenti, herci a filmoví pracovníci, abych se jim nemusel představovat, ale aby mě poznávali lidi na ulici? Proč? Do zábavných pořadů patří lidé ze showbyznysu, ti ať jsou vidět. Já si třeba nemůžu dovolit nedávat rozhovory, protože to souvisí s propagací filmu a film, teď to říkám s uvozovkami, do showbyznysu patří. Ale nemyslím si, že můžu prospět úspěchu svého filmu vystupováním v zábavě. A ani mě tam nikdo nezve.

Prý budete točit Obsluhoval jsem anglického krále?

Nechci o tom mluvit, protože teď je to na mrtvém bodě, ano, pracujeme s Petrem Jarchovským na scénáři. Producent Rudolf Bierman dostal nabídku odkoupit autorská práva a obrátil se na nás. Jenže ta látka má v sobě spoustu zakopaných realizačních problémů a projekt je drahý. Nevím, jestli se nám těm pastem, které Král v sobě má, podaří dostatečně vyhnout.

Co je pravdy na tom, jak se v jistých kruzích říká, že půjde o americký film s americkými herci?

Myslím, že to nemůže být americký film s americkými herci. Ten film ovšem stojí a padá shlavním představitelem, který je poměrně přesně popsán. Je to malinký člověk hrající v rozpětí mnoha let, což je realizačně dost velký problém. O tom herci nevím, takže možná bude nutné hledat ho za hranicemi, ale nevychází to z toho, že by někdo chtěl točit americký film. Pochopitelně, pokud má tento film mít parametry evropského díla, je jasné, že se bude muset dělat v koprodukci. Ale s kým a z jakých důvodů? Zřejmě v kruzích, ze kterých to vane, vědí víc než já.



JAN HŘEBEJK
Narozen: 27.6.1967 v Praze
Kariéra: Vystudoval FAMU, obor scenáristika a dramaturgie.Napsal společně s P etrem Jarchovským scénář k filmu Pějme píseň dohola. Dále je spoluautorem scénáře a režisérem filmů - Šakalí léta, Pelíšky a Musíme si pomáhat. Jako spoluautor a režisér se podílel na projektu Česká soda. Režíroval i několik představení v pražském Divadle Pod Palmovkou. V poslední době se angažoval ve sporu o Českou televizi, a to na straně "vzbouřených" redaktorů.






Autor:







Nejčtenější

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Brad Pitt a Angelina Jolie (Los Angeles, 9.ledna 2015)
Angelina Jolie a Brad Pitt prý odložili žádost o rozvod

Herci Angelina Jolie (42) a Brad Pitt (53) možná zůstanou manželi. V září 2016 Angelina oznámila, že ze vztahu s Bradem... celý článek

Další z rubriky

Otakar Brousek
Moje manželka si se mnou nezatančí, přiznává Otakar Brousek mladší

Herec Otakar Brousek mladší (60) má díky své nesmělé povaze z dětství přezdívku Ťulda, ale manželka mu tak doma neříká.... celý článek

Halle Berry (San Diego, 20. července 2017)
Halle Berry: Žila jsem v příbytku pro bezdomovce a byla jsem bez peněz

Herečka Halle Berry (50) se svěřila, že její herecké začátky nebyly procházkou růžovým sadem. Jako mladá holka o roli... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.