ve světle výsledků sčítání lidu?
Mne výsledky nepřekvapily. Bylo jasné, že po listopadové euforii, kdy hlas pro církev byl určitým protestem proti komunismu, se zase vše vrátí do normálu. To znamená víceméně stabilní věřící menšina. Po čtyřiceti letech totality jsou u nás velmi pevně zahnízděny předsudky vůči náboženství. To je problém zejména střední generace třicátníků až padesátníků, kteří vyrůstali a byli vychováváni celý život v komunismu. Je to zvláštní sorta lidí, kterou nenajdeme nikde po Evropě. Právě tito lidé v nejproduktivnějším věku jsou nejvíc objektem zájmu průzkumů. V letošním průzkumu STEM 38 procent lidí uvedlo, že věří v Boha. To je na naši republiku překvapivě moc, protože ve skutečnosti jsme co do počtu věřících skoro na posledním místě ve světě. Ale čtyřicátníci, padesátníci byli mezi věřícími zastoupeni nejméně.
* A mladí lidé?
Podle mých zkušeností přibývá mladých lidí, kteří se nemohou ztotožnit s duchaprázným životem svých rodičů a hledají smysl života, hledají Boha. A nacházejí jej u nás. Jsou ochotni dlouze se připravovat, aby mohli do církve vstoupit. Není to masový jev, ale je jich poměrně dost. Vždyť jen v pražské diecézi se každoročně nechává pokřtít na tři sta mladých lidí - a to má Praha nejvíc vějiček, které mladého člověka mohou zlákat na špatnou cestu drog, konzumismu. Svou víru si tito mladí lidé vyvzdorují i přes někdy velmi ostrý nesouhlas svých ateistických rodičů. Někteří se křtem v nejhorším případě čekají do osmnácti, kdy už nepotřebují jejich souhlas. Odmítavý postoj těchto rodičů po pravdě řečeno nechápu. Na ulici dnešním mladým lidem hrozí tolik nebezpečí, od různých sekt po drogy, a oni svým dětem brání, místo aby byli rádi, že pro ně společenství věřících může být dobrou a bezpečnou partou.
* Že jsou věřící, o sobě tvrdí 38 procent lidí. Mnozí lidé věří, ale nechodí do kostela, sami sebe nazývají "vlažnými katolíky". Jak se na ně díváte? Lepší něco než nic, nebo se na ně spíš zlobíte za jejich vlažnost?
Každou neděli je v našich kostelích 450 tisíc lidí, to je přes čtyři procenta populace. Nicméně ve styku s církví je mnohem víc lidí - při svatbách, křtech, pohřbech, jsou lidi, kteří do kostela přijdou jen tak, ani nemusí být vůbec věřící - je to velká škála. Aktivních lidi v církvi je samozřejmě menšina - to je stejné jako všude, s tím se potýkají všechny organizované skupiny. Drtivá většina lidí není členem, a když, jsou pasivní, vezou se.
* Říkat "Věřím" se stalo jakousi módou i u mnoha populárních osobností. Alespoň to v rozhovorech často říkají. Co si o tom myslíte?
Mladí touží svůj život naplnit něčím duchovním. A tak to hlásají do světa i umělci. Což nemusí vůbec znamenat, že jsou katolíci, naopak, to může znamenat a často také znamená, že se uchylují k nesmyslným řešením, že jsou pověrčiví, věří kdejakým šarlatánům, předpovídání, okultismu, magii. Je to velice nebezpečné, ale svým způsobem i to je logicky přemrštěná reakce na zdejší duchovní vyprahlost.
* A co nabízí mladým katolická církev?
Duchovní otevřenost je velice nebezpečná, mladí lidé se zamotají do spousty věcí, třeba do sekt, ze kterých je velmi těžké dostat se ven. Je jim třeba nabídnout solidní duchovní sféru - ale tu jim zrovna populární hvězdy velmi často sotva nabídnou. Papež říká, že od začátku svého pontifikátu cítil, jako by se na něj mladí obraceli s otázkou Kam jít? První léta, kdy byl plný života, za mladými jezdil, ti s ním opravdu mluvili, tváří v tvář, bez problémů. V roce 1985 Jan Pavel II. potom zahájil tradici světového setkání mládeže, které se uskutečnilo naposled loni vŘímě. Zároveň vyzval biskupy na celém světě, aby se mladým věnovali, něco pro ně dělali - a skutečně vzniknul solidní zájem o mladé lidi.
* I přes to, co říkáte, mnozí mladí lidé dávají přednost například buddhismu před křesťanstvím. To vám přijde také nebezpečné? Není i z vašeho hlediska lepší, když mladý člověk věří jinému Bohu než žádnému?
Řeknu to teď možná trochu tvrdě, ale já jsem ještě nepotkal mladého Čecha, který by byl opravdu buddhistou. Všechna ta východní náboženství, která sem přicházejí, jsou sice hezká, ale kdyby ti vyznavači měli žít chvíli opravdu jako hinduisti, tak by je to rychle přešlo. Ono je to o něčem jiném. Vezl jsem jednou stopem jednoho kluka a on říkal, chci do Indie a žít tam, hinduismus je takové nezkažené náboženství. Začal jsem mu říkat něco o kastách - on o tom slyšel poprvé, netušil, že by se v té společnosti vůbec neujal. A buddhističtí mniši? To jsou obdivuhodní lidé, ale žít jako oni, tak stroze, to by tady nikdo nedokázal, my bychom tam pomřeli, naše něco ofoukne - a rychle domů. Ano, hodně se s tím koketuje, jóga a buddhismus jsou v módě, ale nemá to žádnou trvalost a závaznost.
* Uznejte však, že je to lepší než koukat na televizi nebo do počítače.
Když je člověk fanda, čte knížky, možná mu to na jeho duchovní cestě trochu pomůže, ale buddhismus a hinduismus to není. Ale jinak rozhodně souhlasím, zvlášť u mladých lidí je velice důležité, aby se o něco zajímali. Když to nejsou destruktivní kulty, tak je to dobré, člověk něco dělá, zajímá se o život. Ale velice záleží, ke komu se dostanou, aby ten jejich hlad nebyl jen proměněný na obchod. Protože tyhle věci jsou často velikým kšeftem, snad to není nic špatného, když to řeknu. Já nedokážu někoho odsoudit a nebavit se - snažíme se přijmout každého člověka, to je myslím zřejmé i v našich centrech mládeže. Jestli mu to něco dá, zůstane, nedá - odejde...
* Kdyby byla katolická církev tolerantnější, v pohledu dejme tomu na antikoncepci, nestala by se přístupnější pro více lidí? Nebyl by větší zájem o kněžská povolání, kdyby se zrušil celibát, zákaz kněžství žen?
Ne, právě tím, že papež trvá na určitých věcech, získává zájem mladých. On sám má plný kněžský seminář, a i jinde, kláštery, které jsou velice přísné, jsou plné. Netrvat na zásadních věcech, to by byla obrovská prohra, to je vidět na tom, jak ubývá zájem lidí právě o ty benevolentní církve.
* Současná společnost zdůrazňuje svobodu jednotlivce, církev však po člověku žádá sebekázeň, odpovědnost. Může vůbec touto nabídkou moderního člověka zaujmout?
Myslím, že právě u nich má církev velkou šanci. Projevují čím dál větší touhu po duchovních hodnotách, nejsou spokojeni s konzumním životem rodičů. Křesťanství přece není v první řadě náboženství odříkání a sebezáporu. Naopak, když člověk využije svou svobodu, ví, že je užitečný a že jeho život má svou hodnotu, naplňuje jej to vnitřně velkou radostí. Samozřejmě k tomu musí mít morální sílu, nemůže se mu to povést bez určité sebekázně.
* Jeden člověk mi řekl: Nevěřím, neumím, nebylo mi dáno. Ale přesto si myslím, že žiji správně. Je podle vás takový člověk pro Boha méně cenný?
Bůh vidí člověka skrze jeho svědomí. My víme z evangelia, že existuje jedna zaručená cesta do nebe - uvěřit v Krista, nechat se pokřtít a žít podle přikázání. Jestliže někdo tuto cestu nepozná, je to něco jiného, než když ji pozná a odmítne. Ale Pán Bůh se neomezuje jen na to, co víme, jeho moudrost a schopnost je daleko větší. V teologii se uvažuje o tom, že existují i jiné cesty ke spáse - ale ty jsou Božím tajemstvím. Podle křesťanů do nebe vede cesta Kristova a branou do nebe je Kristus. Ať tam vejde křesťan, jinověrec nebo nevěřící - bude možná zaskočený, překvapený, ale čekat na něj bude Kristus.
* * *
JAN BALÍK se narodil v roce 1965, od roku 1991 je katolickým knězem a od té doby působí mezi mládeží, žije v centru mládeže Nazaret v Praze-Kunraticích, v současné době je ředitelem Sekce pro mládež České biskupské konference
- sobota 28. července 2001
