Co dělat, když člověk narazí na žárlivý protějšek, ví kdekdo: rychle prchnout. Žárlivce totiž nikdo nepředělá, a tak je nejrozumnější si s ním nic nezačínat. Kam však mají před svým postižením prchnout oni sami? Bezesné noci a panický strach ze ztráty partnera přece nečiní žádné potěšení ani jim. Přijde-li do manželské poradny žárlivec, což se stává jen zřídka, neboť tam obvykle spíš dožene toho druhého, má psycholog jistotu, že tentokrát si užije. V brněnské manželské poradně například dostali zdejší odborníci za úkol posoudit, co znečistilo spodní prádlo domněle nevěrné manželky. Jindy měli zjistit, zda v celonočním výslechu, jehož přesný zápis přinesla třicetiletá zdravotní sestra, nejsou nějaké logické rozpory. I další úkol byl stěží proveditelný - vysvětlit manželovi, že přijme-li na místo své sekretářky ženu před šedesátkou, je zvrhlík... Psycholog nic takového zařídit nemůže. Nepomohlo by to totiž nikomu, dokonce ani samotnému žárlivci. Ten by si další »objektivní« důvod pro záchvat úzkosti našel o den či dva později. Partner by se bůhvíproč zdržel o půl hodiny déle v práci, příliš by se prohlížel v zrcadle, nebo se dokonce vilně ohlédl za číšnicí v restauraci.
Pomůže jen vlastní vůle
Léčení žárlivosti není lehké. Žárlivci totiž mnohdy bývají v jiných oblastech života normálními, klidnými, racionálně uvažujícími bytostmi. Tím spíš je nenapadne, že by měli vyhledat odbornou pomoc. Pokud si však člověk sužovaný touto strastí problém sám neuvědomí, nemá téměř šanci. Donutí-li ho k léčení partner, nelze očekávat valné výsledky ostatně, co když je to jen záminka k dalším nekalým rejům, řekne si žárlivec. »Jestliže si postižený svůj problém připustí, má dvě šance: buď navštívit psychoterapeuta, který se s ním pokusí zvládání žárlivosti natrénovat, nebo psychoanalytika, jenž může po mnoha sezeních najít příčinu onoho panického strachu ze ztráty a možná ji i odstranit,« soudí brněnský psycholog Tomáš Novák. Svým dílem může přispět i psychofarmakologie. Ne že by už byla vynalezena pilulka na žárlivost, ale existují léky, které alespoň částečně zmírní záchvaty strachu a úzkosti ze ztráty někoho blízkého.
Kdo hledá jistotu, najde zmar vlastní vůle
Pokud by si žárlivci troufali pomoci sami, měli by vědět, že v podtextu jejich trápení je přirozená lidská potřeba jistoty. Každý by měl rád jistotu, že ten, koho miluje, s ním bude až do konce jeho dnů. Nemá ji však nikdo z nás. Ti, kdo se nejvíc bojí, však o své blízké přicházejí nejdříve. Se strachem se žít nedá - ani s vlastním, ani s cizím.
Pomůže jen vlastní vůle
Léčení žárlivosti není lehké. Žárlivci totiž mnohdy bývají v jiných oblastech života normálními, klidnými, racionálně uvažujícími bytostmi. Tím spíš je nenapadne, že by měli vyhledat odbornou pomoc. Pokud si však člověk sužovaný touto strastí problém sám neuvědomí, nemá téměř šanci. Donutí-li ho k léčení partner, nelze očekávat valné výsledky ostatně, co když je to jen záminka k dalším nekalým rejům, řekne si žárlivec. »Jestliže si postižený svůj problém připustí, má dvě šance: buď navštívit psychoterapeuta, který se s ním pokusí zvládání žárlivosti natrénovat, nebo psychoanalytika, jenž může po mnoha sezeních najít příčinu onoho panického strachu ze ztráty a možná ji i odstranit,« soudí brněnský psycholog Tomáš Novák. Svým dílem může přispět i psychofarmakologie. Ne že by už byla vynalezena pilulka na žárlivost, ale existují léky, které alespoň částečně zmírní záchvaty strachu a úzkosti ze ztráty někoho blízkého.
Kdo hledá jistotu, najde zmar vlastní vůle
Pokud by si žárlivci troufali pomoci sami, měli by vědět, že v podtextu jejich trápení je přirozená lidská potřeba jistoty. Každý by měl rád jistotu, že ten, koho miluje, s ním bude až do konce jeho dnů. Nemá ji však nikdo z nás. Ti, kdo se nejvíc bojí, však o své blízké přicházejí nejdříve. Se strachem se žít nedá - ani s vlastním, ani s cizím.
