Jehličnany se o sebe postarají samy
»Nejjednodušší návrh - který Karel Čapek charakterizoval jako zahradu líného inteligenta - vypadá zhruba takto: velká souvislá travnatá plocha doplněná skupinami okrasných dřevin. Pokud se opravdu chcete jenom kochat, je lepší použít jen pomalu rostoucí jehličnany: ty není potřeba řezat a na podzim pod nimi nemusíte shrabovat listí. Jediná zahradnická činnost, které se nevyhnete, pak bude jednou týdně kosení trávy,« říká Jaroslav Čuba z Botanické zahrady Integrované střední zahradnické školy v Praze. Pouhá kombinace trávy a konifer by však zejména na větší ploše působila fádně. Naštěstí je výběr rostlin, které lze s tímto základním modelem kombinovat, téměř neomezený: mnoho práce nepřidělají okrasné dřeviny, kvetoucí keře ani skupiny trvalek. Okrasné keře vystačí s prostříháním jednou za několik let a také hrábě se jednou za rok dají unést. Důležitější než druhová skladba je rozmístění rostlin: dřeviny a trvalky sdružené do spojitých výsadeb za několik let pokryjí půdu, a zabrání tak v růstu plevelům. Zato roztroušené ostrůvky květin nebo keřů uprostřed trávníku nejenže poskytují plevelům ideální azyl, ale navíc dovedou pořádně zdržet při kosení.
Louka potřebuje prostor
Dalším zjednodušením, které jako by se samo nabízelo, je nechat přírodě volné ruce a vysít přírodní travní směs. Rozkvetlá louka hned za zápražím je sice krásná a ušetří spoustu námahy - stačí ji dvakrát nebo třikrát ročně posekat - nedá se však použít všude. Majitelé zámeckých parků věděli, že vysoká tráva vynikne především na větší ploše - ale na třísetmetrovém pozemku by byla jen pro zlost. Kdo se někdy brodil půlmetrovými orosenými stébly, dobře ví, o čem je řeč. »I na rozsáhlejších zahradách s přirozeným lučním porostem přijdou vhod průchozí místa nebo hrací plochy pro děti. Proto je dobré zkombinovat vysokou extenzivní louku s menší plochou udržovaného zahradního trávníku v obytné části,« říká zahradní architekt Matouš Jebavý.
Pergola je pro lenochy, skalka pro nadšence
Lenivá zahrada ale vůbec nemusí připomínat botanickou expozici lemovanou cedulkami »Vstup zakázán«. Může vyjít vstříc dětem - největší dřinou na pískovišti je postavit povedenou bábovičku - i dospělým, kteří si chtějí v klidu posedět ve voňavém stínu. Ten jim poskytne pergola pokrytá závojem popínavých rostlin. Většina pnoucích druhů vystačí jen s minimální péčí: jarním řezem a zálivkou v tropických letních dnech. K méně náročným patří i zdánlivě exotické vřesoviště - to vynikne zvlášť v kombinaci s výsadbou jehličnanů. Vřesovce a vřesy oživí zahradu nadvakrát - první kvetou počátkem jara, druhé v pozdním podzimu. V oblastech, kde není přirozeně kyselá půda, dá ovšem dost práce vřesoviště založit - podobně jako jezírko nebo skalku. »Architektonické a vegetační prvky v zahradě mají jedno společné: vyplatí se nešetřit penězi nebo energií při jejich zakládání. Zvýšené úsilí při stavbě obvykle ušetří spoustu práce s údržbou v dalších letech,« upozorňuje architekt Matouš Jebavý. Ani sebelépe založená skalka však asi neudělá radost tomu, kdo na ni nebude mít čas. Během vegetačního období totiž potřebuje pravidelné zastřihování, zaštipování odkvetlých stonků i odplevelování. Zvlášť plevel si žádá pevnou ruku: vytrvalé druhy, jako například mochna, které na skalce jednou zapustí kořeny, se už dají vystěhovat jen těžko.
Zelinařit na dálku se nedá
»Každou sobotu nás babička vítala čerstvým ovocným koláčem nebo miskou jahod, v neděli nám na cestu vždycky přibalila pár kedlubnů nebo hlávku salátu. Přitom měla vždycky dost času s námi posedět nebo vzít děti do lesa. Od té doby, co jsem vzala péči o zahradu do svých rukou, neplatí ani jedno: strávím na záhonech spoustu času, a sklizeň nestojí za mnoho. O tom, že bych celé léto vystačila s vlastnoručně vypěstovanou zeleninou, tak jako babička, už vůbec nemůže být řeč,« stýská si Martina Patzaková. Zatímco mezi okrasnými květinami je řada těch, které se o sebe dokážou postarat, zelenina potřebuje častou péči, která spočívá především v pravidelné zálivce, odplevelování a hubení škůdců. Existuje několik jednoduchých pomůcek, které ji mohou usnadnit. Nejzákladnější potřebu - neustálý dostatek vody - dokáže za člověka vyřešit kapková závlaha. Přístroje na pletí a okopávání sice vynalezeny nebyly, nahou půdu však můžete zakrýt černou fólií. »Černá netkaná textilie nedovolí vyrůst plevelům a navíc omezí vypařování vody z půdy. Často se používá u jahod, ale hodí se i k řadě jiných druhů zelenin - například pod okurky, rajčata nebo kedlubny,« doporučuje profesor Josef Duffek z katedry zahradnictví České zemědělské univerzity. Zelenině jde navíc po krku řada chorob i škůdců - a těm týden nebo čtrnáct dní bohatě stačí k tomu, aby sklidili, co se dá. Tady ovšem nemá cenu aplikovat herbicidy »do zásoby«, protože existuje značné riziko, že zamýšlený zdroj vitaminů se promění v jedovatý utrejch. Celkově se podle profesora Duffka nevyplatí pokoušet se o náročné zeleniny, jako je květák. Obyčejnější druhy, třeba mrkev, petržel, celer nebo cibuli, mohou zkusit ti, kdo si chtějí užít potěšení z vlastnoručně vypěstované zeleniny a práce na záhoně je aspoň trochu baví. O ekonomickém užitku se však u víkendového zelinářství však dá mluvit jen stěží. Ve vyšších polohách zhruba nad osm set metrů nadmořské výšky - však zelinaření nepřinese radost nejspíš ani nadšencům. K podobným závěrům postupně docházejí ve své zahradnické praxi i Patzakovi: na několika zeleninových záhoncích už houstne tráva, »své jisté« mají zatím jen jahody, jichž se děti nechtějí vzdát. »Stromy ale necháme dožít, i kdybychom z nich měli sklízet jen pár hrstí. Pokáceli jsme zatím jen jednu nemocnou švestku,« přiznává paní Martina. »A letničky do vázy jsme přesunuli na předzahrádku, kde je sousedé aspoň jednou za dva dny pokropí hadicí.«
Ani zahrada není věčná
Někdy však i ten nejpromyšlenější plán se zahradou dopadne úplně jinak. Podobnou zkušenost má pražský podnikatel Roman Kosík: »Klasickou venkovskou zahradu u chalupy jsme během několika let upravili tak, aby co nejlépe vyhovovala rekreačním účelům: zeleninové záhony jsme oseli travou a nechali jen dva mladé ovocné stromy, které nám bylo líto pokácet. Jenže pak maminka odešla do penze. Celé léto tráví na venkově - a najednou jí začaly chybět květiny do vázy a koření, bez nějž se při vaření neobejde. Nakonec mi nezbylo než na opečovávaném trávníku vyrýt dva nové záhony.« Změny nejsou tabu ani v zahradě není důvod, proč by se nepřizpůsobila lidem, kteří v ní žijí. Dosazení kvetoucích keřů, bylinek či letniček nebo výstavba skalky však nesmějí jít proti duchu zahrady - přece jen jde o dodatečný zásah do kompaktního živého organismu. »Laici, kteří se snaží změnit uceleně navrženou zahradu, se často dopouštějí sadovnických chyb, které jim za několik let mohou značně zkomplikovat život. Proto se vyplatí všechny větší změny konzultovat s autorem návrhu - anebo, pokud jste sami sobě zahradními architekty, aspoň pečlivě promyslet. Neuváženým zásahem můžete narušit i výsadby, které rostou několik desítek let,« varuje Jaroslav Čuba.
 Jen ten, kdo vybuduje zahradu s rozmyslem, má naději na větší odpočinek. |
