Pražský rodák Milan Ambrož si před jméno píše inženýrský titul a v profesním životopise se označuje za vystudovaného agronoma. Ačkoli zemědělskou praxi brzy opustil, na rodinné zahrádce stále platí za autoritu - na pěstování květin i zeleniny má přece papíry.
Dlouhé roky se diplomovaný odborník na rostlinnou výrobu snažil převádět výdobytky vědy co nejpečlivěji do praxe: záhonům dopřával každoroční rytí, pečlivě dávkoval hnojiva a ochranu rostlin svěřoval chemickým přípravkům, kterých nacházel v obchodech i ve svých školních poznámkách nepřeberné množství. Až na počátku devadesátých let jej zasáhla vlna ekologického hospodaření a Milan si začal namísto chemie hledat zahrádkářské pomocníky spíš v přírodě. "Nejsem ortodoxní nepřítel chemie - jen se ji snažím omezovat na nezbytné minimum. Za těch několik let, co se pokouším vést zahrádku ekologicky, jsem se už spoustu věcí naučil - ale nebylo to tak úplně jednoduché. Na rozdíl od pesticidů, kde si stačí přečíst návod, musí biozahrádkář mít pro spoustu věcí cit, vědět jak na ně a pečlivě je sledovat - a to se nenaučí přes noc. Ale dobrý pocit, že nekrmím svou rodinu dalšími dávkami jedů, mi za tu trochu námahy navíc stojí," říká Milan Ambrož. Nejde však jen o dobrý pocit z dobře vykonaného díla: rozhodnutí vyhnat ze svých záhonů chemické prostředky má své racionální jádro. "Řada chemických preparátů zanechává v půdě nebo v rostlinách nežádoucí zbytky. A pokud se nedodrží ochranná lhůta nebo jejich předepsané dávkování, mohou ohrozit nejen ty, kdo zeleninu budou jíst, ale také řadu užitečných organismů, které na zahradě a v jejím okolí žijí," argumentuje David Šaroch ze společnosti Biopreparáty, která se věnuje výzkumu a výrobě prostředků pro biologickou ochranu rostlin.
Všeho moc škodí
Rostliny potřebují pro svůj růst několik základních stavebních kamenů, z nichž dokážou poskládat svá zelená těla: biogenní prvky, jako jsou uhlík, vodík, kyslík, dusík, fosfor, draslík, a vápník, a další látky, které využívají v menším množství. Většinu z nich si pomocí kořenů získávají z půdy a příliš jim nezáleží na tom, jestli si je vezmou z půdních minerálů, hnoje, nebo třeba z cereritu. Podstatné je, aby netrpěly nedostatkem živin ale ku prospěchu jim není ani překrmování. "Co se ze záhonu sklidí, musí se do půdy v nějaké formě také vrátit - jinak rostliny v dalších letech budou živořit, snáze podlehnou chorobám a také člověku neposkytnou hodnotnou potravu," říká profesor Josef Vostal z České zemědělské univerzity v PrazeSuchdole. Záleží už jen na pěstiteli, zda se rozhodne rostliny krmit minerálními, nebo přírodními hnojivy. O pěstování zdravých rostlin se však v obou případech dá hovořit jen tehdy, když se zahradník zamýšlí na tím, kolik živin do půdy nasype: půdu lze totiž přehnojit i bez jediného gramu minerálního hnojiva - jen s pomocí kompostů a statkových hnojiv. "Sklidím-li ze záhonu o ploše deset metrů čtverečních padesát kilogramů bílého zelí, odeberu z půdy přibližně sto sedmdesát gramů dusíku. S padesáti kilogramy hnoje však dodám do půdy zhruba čtvrt kilogramu dusíku, tedy dvojnásobek - a dusík se v půdě začne hromadit. Pak se ovšem může stát, že vypěstuji zeleninu napěchovanou dusičnany i na záhonu, který už mnoho let neviděl minerální hnojivo," varuje profesor Vostal. Vycvičené oči nejspíš volání o pomoc nepřehlédnou - ať už si rostliny stěžují na podvýživu, nebo na překrmování. Všechny podstatné údaje - o množství dostupných živin, mikroprvků, kyselosti nebo přítomnosti toxických látek - však lze vyčíst jedině z odborného rozboru půdy, provedeného autorizovanou laboratoří. Ten by se měl opakovat aspoň jednou za deset let.
Půda nesmí být nahá
První přikázání biozahrádkáře zní: "Nenechat půdu ani na okamžik holou!" V řeči laiků to znamená, že pokud je to jen trochu možné, patří hned po sklizni hlavní plodiny na záhon zelené hnojení či další plodina. Kromě toho, že ve svých orgánech shromažďuje živiny, které po zaorání předá půdě, může zelené hnojení aspoň do jisté míry - nahradit rýč, vypichovač plevele i rostlinolékaře. Rychle rostoucí hořčice nebo peluška totiž nedají šanci semínkům plevelů, která dřímou v půdě. Jejich kořeny kromě toho zachytí spoustu živin, které s dešťovými kapkami stékají do hlubokých vrstev půdy, a vynesou je zpátky k povrchu. Nejvíc práce při zeleném hnojení zastanou bobovité rostliny - tedy luskoviny a jeteloviny. Na jejich koříncích totiž žijí hlízkové bakterie, které umějí ze vzduchu zachytit královskou živinu - dusík - a zakopat ji do půdy. O to, co nachytají hlízkové bakterie, by však mělo být méně živin, které doplní zelené hnojení: jeden kilogram jetele vydá po zarytí za čtvrt kilogramu hnoje, zatímco řepka či hořčice nahradí hnůj z pouhé desetiny. Oblíbeným hnojivem biozahrádkářů je i kompost, zejména tam, kde není snadné sehnat statková hnojiva. Ne každý kompost z těch, které jsou na trhu, si však tuto přízeň zaslouží: "Komposty druhé jakostní třídy by se vůbec neměly používat k hnojení zeleniny. Obsahují totiž rizikové látky, které by se mohly dostat do potravin," varuje profesor Josef Vostal.
Ochrana začíná už před výsadbou
Začít bojovat se škůdci a nemocemi ve chvíli, kdy se zakousnou do listů, už bývá pozdě. První vzpomínka na nenechavý hmyz by měla pěstitele polechtat v hlavě ještě předtím, než vezme do ruky rýč nebo sázecí kolík: čím méně fandí chemickým ochranným prostředkům, tím víc by měl spoléhat na přirozenou odolnost nebo toleranci odrůdy, kterou si vybere. "Ekologický přípravek Bioton sice může ochránit průměrně náchylné odrůdy před padlím - ale u extrémně citlivého jonatanu už dokáže pomoci jen stěží," uvádí inženýr Antonín Veverka, odborník na biotechnickou ochranu rostlin ze Západočeské univerzity v Plzni. Kromě vyvážené výživy a výběru je důležité i dodržovat sled plodin a předepsanou agrotechniku - například vzdálenosti mezi rostlinami. Příliš hustý výsev nebo výsadba představují neodolatelné pokušení pro houbové choroby.
Rostliny si navzájem pomáhají
R ostliny si vyvinuly mechanismy, které je chrání před nájezdy dotěrných škůdců. Jedním z nich jsou i aromatické látky -alelopatika. Jejich silná vůně udržuje hmyz v uctivé vzdálenosti - a tak rostlina chrání nejen sebe, ale i všechny, které rostou v sousedství. Kouzelnou schopnost zahánět vetřelce pouhou vůní mají například cibule a česnek, máta, saturejka nebo afrikány."Už mnohokrát jsem se dočetl, že pach afrikánu odpuzuje molice. Vlastně si nejsem jistý, jestli je to pravda, nebo jen babská pověra. Ať je to, jak chce:zahrada olemovaná žlutými a oranžovými květy aspoň vypadá o poznání veseleji," popisuje Milan Ambrož. "Některé rostliny opravdu alespoň zčásti dokážou odpudit škůdce svou vůní. Nakolik budou úspěšné, to záleží na tlaku škůdců - při jejich přemnožení už pouhá ochrana pomocí rostlin nestačí," soudí Antonín Veverka.
Biotechnika účinkuje, ale netráví
"Pro ty, kdo se chtějí vyhnout aplikaci chemických postřiků, existuje celý komplex prostředků biotechnické ochrany. Ty dokážou v řadě případů - i když ne vždy - pesticidy nahradit. Podstatné je začít s ochranou včas, a ne až ve chvíli, kdy se škůdce či choroba objeví," říká inženýr Veverka. Ve sklenících nebo zimních zahradách můžete na škůdce poštvat jejich přirozené nepřátele: na molice dravou vosičku, na svilušky dravé roztoče, na řadu ostatních druhů dravou ploštici. Přitom není nutné chodit s lupou po louce a sbírat dravce do sklenice, protože preparáty s živočišnými nepřáteli škůdců se běžně vyrábějí a jsou k dostání v zahradnických centrech. V sadu by se však najatí dravci rozutekli, a tak přijdou ke slovu spíš feromony v kombinaci s lepovými lapači: vůně, kterou vydávají samičky chtivé páření, naláká hmyzí pány přímo do pasti. Řada hmyzích druhů, které se živí rostlinami, se nechá nachytat na barevné lepové desky. Lepové pásy ovinuté kolem kmenů zastaví mravence. Dravci existují nejen mezi živočichy: agresivní houba obsažená v přípravku Polyversum dokáže vyhubit škodlivé plísně. Na jiném principu fungují nejedovaté přípravky s příměsí jedlého oleje: obalí plísně i hmyz neprodyšnou vrstvou, která je zadusí.
Kdy zmizí jedy?
"Když jsem přestal na zahrádku sypat jedy, bylo mi jasné, že bude nějakou dobu trvat, než z půdy zmizí i jejich rezidua. Už první rok ale bylo vidět, že zelenina není 'vyhnaná prášky' - a dnes, po téměř deseti letech, snad sklízím opravdu nezávadné potraviny," doufá Milan Ambrož. Souhlasí i inženýr Veverka: "Většina dnes používaných přípravků se však rozloží za několik týdnů."
- pondělí 27. září 1999
