Záchranná brzda jde obvykle ztuha

- V posledních letech jelo mnoho lidí na plný plyn. Podnikali, pracovali přesčas anebo rovnou na několik úvazků najednou. Hektické tempo však nelze vydržet donekonečna, a tak některým z nich začíná být úzko na těle i na duchu. Vystoupit z rychlíku ovšem není zdaleka tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Helena vlastní několik restaurací rozsetých po středočeském kraji. Má nový dům, červený sportovní vůz a tmavé kruhy pod očima. Je jí jedenatřicet let, většina lidí jí ovšem hádá čtyřicítku. Poslední dobou se ráno budí stejně unavená, jako když večer uléhá. Stoupl jí krevní tlak, ozvaly se žaludeční vředy.
"Loni na dovolené mi došlo, že manžela a dceru vlastně už ani neznám," konstatuje žena, která odmítá uvést celé jméno v obavě z potměšilosti okolí. "Muž mi líčil půl roku staré problémy, o nichž jsem neměla ani tušení. Kristýna mluvila o kamarádkách, a mně se nevybavila jediná tvář, která by k těm jménům měla patřit."
Po dohodě s manželem se Helena na podzim rozhodla snížit počet restaurací na třetinu a přestat se zabývat jejich provozními problémy. První úkol se jí zdařil, u druhého vybouchla.
"Nejsem schopná místo shánění dodavatelů sedět na pískovišti a dívat se, jak si děti hrají. Nedokážu tlachat se sousedkou o vaření, protože mě po třech minutách začne svědit celé tělo. Čím méně povinností mám, tím hůře usínám a tím děsivější mám sny."

Bez pomoci, tedy bez šance
Přinutit se k vysokému výkonu je paradoxně jednodušší, než se přinutit k odpočinku. Tělo žádá klid, duše žádá klid, společnost ovšem nikoli. Za umění odpočívat se nezískávají ani sláva, ani peníze.
"Lidé obdivovali Heleninu výkonnost, schopnost riskovat, záviděli jí stoupající životní úroveň. Ať už si to přizná, nebo ne, byla to živná půda pro její sebevědomí," vysvětluje pražská psycholožka Marta Boučková. "Vystoupit z takhle rozjetého vlaku bez cizí pomoci dokáže jen mimořádně silný člověk. Ostatní k tomu potřebují podporu rodiny a obvykle i psychoterapeuta."

Odpočinek se zaťatými zuby
Každý, kdo se chystá zvolnit životní tempo, by měl počítat s tím, že se bude v prvních měsících paradoxně cítit hůře, než když uléhal polomrtvý únavou. Nový program bude totiž v každém okamžiku napadán starým.
"V první fázi počítejte s regulérními abstinenčními příznaky," upozorňuje Jan Cimický, primář pražského psychoterapeutického centra Modrá laguna. "Pracovní stres vám bude chybět stejně jako narkomanovi droga. To, co vás ohrožuje - tedy hektické pracovní tempo - musíte měnit za to, co vám prospívá; postupně, ovšem důsledně a pravidelně."
"Je třeba vyměnit bič za bič," dodává doktorka Boučková. "Nabídněte tedy svému podvědomí opět plný diář, když bez něj zatím nemůže být. Do volných kolonek si vepište povinnost aktivně odpočívat: od dvou do tří odpoledne plavání, od čtyř do šesti procházka lesem, od osmi návštěva kina - a všechno povinně. Zaměstnejte se svým odpočinkem. Poručte si vstávat a uléhat v určenou hodinu, přikažte si pravidelně jíst."

Odchod z klubu supermanů
Poněkud smutnou, ale nutnou povinností je poodejít na čas z okruhu lidí, s nimiž dotyčný sdílel hektické tempo. Ať už jej zdůvodňoval tím, že chce zabezpečit rodinu nebo se zavděčit klientům, pacientům, čtenářům, voličům či komukoli jinému, v pozadí tak či onak stála touha patřit k silným a úspěšným. Společnost těchto lidí jej nutně bude strhávat zpět do míst, odkud nemusí být návratu.
"Jeden z mých klientů dostal epileptický záchvat v momentě, kdy jel po dálnici přes Německo směrem do Francie - paradoxně na dovolenou," vypráví Jan Cimický. "Vzal si ji po třech letech, kdy už pomalu ani nevěděl, jak vypadá volný víkend. Jen zázrakem se mu povedlo auto vmanévrovat do odstavného pruhu. Pochopil, že tamtéž bude muset vmanévrovat i svůj životní styl, jenže sám to nedokázal. V tomto stádiu se podle mě prakticky nikdo neobejde bez odborně sestaveného relaxačního programu. Nelze si prostě říct: hotovo, zavírám krám."
Je to podobné jako s rychlíkem, který se řítí vstříc nebezpečí. Ani ten, kdo z něj vyskočí, nemá moc šancí. Je třeba najít někoho, kdo umí bezpečně brzdit.


Zásady bezpečného brzdění
- Nemusíte všude být, všechno vědět a všem být neustále k dispozici
Vypínejte telefon, nepřijímejte neohlášené návštěvy
- Co můžete dělat dnes, můžete udělat možná i zítra
- Každé ráno si řekněte, kdo jste, co budete dnes dělat a na co se budete těšit
- Usmívejte se na svůj obraz v zrcadle
- Buďte sami na sebe vlídní a dělejte si radost


Dělám jen věci nutné a příjemné
Milan Boehm, ředitel firmy Trodat
"Moje klidnější životní tempo začalo delegováním pravomocí, což je jen vznešený název pro skutečnost, že jsem přestal chtít všechno na světě dělat sám, hned a nejlépe. Když teď někomu svěřuji nějaký úkol, rovnou se smířím s tím, že ho odvede ve své kvalitě. Sebe ani jeho pak netrápím úvahami, že já bych to býval udělal rychleji nebo precizněji. Navíc se už nesnažím za každou cenu zvládnout všechny pracovní úkoly, ale pouze ty, které jsou nezbytně nutné, a ty, které mě baví. Zahodil jsem budíka a začal naslouchat biologickým hodinám: vstávám, když se probudím, lehám, když jsem ospalý. Trochu jsem přehodnotil i náplň víkendů: neprosedím je sice v křesle, to bych nedokázal, ale kdysi hektické pracovní tempo jsem nahradil hektickým tempem sportovním. Teď zrovna neznám míru v golfu.

Vystoupit z rozjetého rychlíku není snadné. Trochu to ulehčí, když místo abyste zůstali nečinně stát, přesednete třeba na kolo.