Vodní nádrž na sebe poutá pozornost návštěvníků, takže se vyplatí pečlivě pro ni vybrat místo. V zahradě, jíž dominuje skalka, může tůňka navazovat na nejnižší patro kamenů, je-li místem častých posezení terasa, může její plocha přecházet ve vodní hladinu. S umístěním souvisí i tvar: zatímco na geometricky uspořádanou zahradu se hodí nádrže pravoúhlé, u skalky nebo v přírodních partiích by pravé úhly působily násilně. Podle způsobu stavby, pro který se rozhodnete, si můžete vybrat z nejrůznějších tvarů - od kruhovitého přes ledvinu či elipsu až k výběžkovité »měňavce«. Není však dobré hýřit fantazií příliš: malá tůňka, jež tvarem připomíná chobotnici, obvykle působí násilně.
Beton vydrží nejvíc
»Při stavbě malého zahradního jezírka můžete s výhodou využít prefabrikované nádrže a bazény, které jsou k dostání v nejrůznějších tvarech,« říká Jaroslav Čuba z botanické zahrady Integrovaného zahradnického učiliště v Praze. Laminátové bazény jsou dostatečně pevné i odolné, ale jejich jasně modré barvy ne vždy lahodí očím. Aby v neformální zahradě vypadaly přirozeně, můžete stěny a dno polepit či zasypat vrstvou štěrku a písku. Malou tůňku, jejíž hladina není větší než metr čtvereční, lze vybudovat poměrně snadno i s pomocí »odpadových« materiálů. Jako základ může posloužit například kulatá betonová trubka, jejíž dno zpevníte betonem, nebo litinový kotel či starý betonový žlab. Pokud se nechcete nechat svazovat předem danými tvary, můžete si nádrž vyrobit sami. Nejjednodušší, nejpřirozenější, ale také nejméně trvanlivé jezírko vznikne z několika vrstev udusaného jílu. Těžko se v něm udržuje stálá hladina vody a zima mu může značně uškodit, zato však nevadí, když při vytyčení mistr zahradník udělá chybu - dá se napravit. Ani stavba fóliových nádrží není příliš pracná. Dno a stěny z polyetylenu nebo polyvinylchloridu mohou vydržet pět až deset let, lze je však snadno protrhnout při neopatrné manipulaci s květináči nebo kameny. Fólie, která se jednou poškodí, se opravuje jen těžko. Lepší než zdlouhavé a nedokonalé záplatování je celou ji vyměnit. S betonovými nádržemi je sice nejvíce práce při stavbě, ale odvděčí se pevností a trvanlivostí i neomezenou tvarovatelností. Protože jezírko z betonu zůstane na svém místě navěky - i když je lze docela nenápadně zasypat -, můžete si jeho umístění ověřit nejprve pomocí fóliového jezírka.
Hloubka na míru
Na malé zahradě stačí hloubka okolo čtyřiceti centimetrů, pokud však chcete pěstovat hlouběji kořenící rostliny, je dobré pro ně vytvořit ve dně prohlubeň asi sedmdesáticentimetrovou. Dno může být i stupňovité, aby na jednotlivých schodech mohly stát rostliny s různými nároky na hloubku vody. Kromě vodorovných říms na okrajích jezírka mohou pomoci i koše, jež slouží stejně jako květináče pokojovým druhům. Je-li voda moc hluboká, stačí koš podložit několika kameny nebo cihlami. Pokud jezírko na zimu vypouštíte, dají se koše na podzim snadno vyjmout ze dna a uskladnit ve sklepě. »Dobře založený bazén přes léto s počátkem podzimu nepotřebuje mnoho péče. Podstatné však je pravidelně doplňovat vodu, aby rostliny stále měly svou 'hladinku',« doporučuje Jaroslav Čuba.
Zakrytá hladina nezrcadlí
Je zbytečné ve vodě, zvlášť na malé ploše, plýtvat množstvím druhů. Změť vodních rostlin by působila nepřehledně, spíš jako špatně udržovaná hasičská nádrž zarostlá žabincem. Bohatě stačí, když do vody umístíte tři až pět druhů, které bude oddělovat vodní hladina. Na okraj tůňky může, podobně jako v přírodě, navazovat bažinka. »Problémem malých zahradních jezírek často bývají řasy,« upozorňuje zahradní architekt Matouš Jebavý. »Pokud nemáte k dispozici přirozený přítok a odtok vody, vyplatí se uvažovat o umělém čerpadle, které vodu prokysličí.«
- pondělí 16. srpna 1999
