Zahryznou-li se do ruky majitele zuby jeho vlastního psa, vedle nevěřícího úleku ho asi zaplaví pocit černé zrady. Jako by nestačilo, že v roli nevděčníků tradičně vystupují děti. A teď ještě vlastní pes. Rodinný maskot a chová se jako gangster.
Přes pocity zneuznaného ochránce živé přírody by se měl rozumný chovatel rychle přenést. Řešením není ani vybít si vztek následným výpraskem psího výtržníka. Na trest zvíře zpravidla odpoví novou agresí ze strachu a stresu. Je dobré mít na paměti, že za většinu poruch psího chování nese vinu pouze člověk, jen velmi zřídka jsou způsobeny špatným chovem. Kdo si však pořídí proslulé psí mrzouty - jezevčíka, kokršpaněla či od přírody ostrého rothveilera, musí s jejich vlastnostmi počítat a přihlédnout k nim při výchově. Pes je schopen použít svých zubů jako zbraně pouze v několika případech: pokud si ho děti pletou s vycpanou hračkou, ošetřuje-li mu někdo bolestivé zranění necitlivým způsobem nebo je-li vystaven zvlášť surovým praktikám. Nejčastěji však otisk zubů na ruce způsobí výchovné chyby z lásky. Hýčkaný pes se stal šéfem rodinné smečky. Na majiteli teď je, aby mu jeho mylné přesvědčení dostal z hlavy.
Jak si opatřit problém
Stejně jako u lidí i u zvířat všechno začíná v dětství. Připadá vám roztomilé, když se s vámi štěně s komickým vrčením přetahuje o pantofel? Dojati jeho nemotorností ho necháváte zvítězit ve všech agresivních kláních? Počkejte si rok. Uvidíme, zda vám přijde stejně rozkošná rozžvýkaná perská předložka, o kterou se budete tahat se vzrostlým dobrmanem. I tentokrát bude vrčet, ovšem nijak dobrácky. Pokud se totiž podařilo vnutit psovi téměř neomezené vůdčí postavení v rodině, nebude se ho chtít vzdát bez boje. Kdo by také chtěl. A tak se doma vytvoří »psí křesla«, kam není radno usednout ani obstarožní tetě, vyrostou neúnavní štěkači, kteří si pronikavostí vlastního hlasu vynutí, co je napadne, či loudilové, před nimiž nelze pohnout ústy. Když pak bude majitel chtít prosadit svou, setká se s nepříjemnou reakcí: vztekem, naježeným hřbetem, temným vrčením a pokousáním.
Těžko na cvičišti...
Jen málokterý majitel psího Napoleona si s nahromaděnými chybami ví sám rady. Pokud chce skutečně účinně změnit chování čtyřnohého dominantního svéhlavce, nezbude mu než obrátit se na odborníky. Psí cvičiště však nelze zaměňovat za polepšovnu či kriminál, kde to agresorovi osladí i s úroky. Nástroji skutečně dobrého vychovatele jsou totiž místo lískovky hlavně trpělivost a informace. »Především se vás bude hodně vyptávat,« říká pražská cvičitelka psů Věra Brunclíková. »Potřebuje se totiž dozvědět, co problémy s vaším psem způsobilo. Jaká je situace v rodině, kdo psa nejvíc rozmazluje, nebo kdo vůči němu naopak používá hrubou sílu. Bude se ptát, zda je zvíře trvale nervózní, protože v té chvíli by mu víc než cvičitel pomohl veterinář. Jestli vás pes pokousal skutečně do krve, nebo jen opakovaně chňape do prázdna pro výstrahu.« Nová výchova se skládá z mnoha drobných, následných kroků, zdánlivých maličkostí. Od toho, že si dáte záležet, abyste do dveří vešli dříve než váš Alík, až po rituál krmení. Pes dostane svoji misku, teprve když vy v klidu povečeříte. I v psí smečce se k nejlepšímu soustu dostane přednostně ten silnější. Člověk mnohdy chápe psí signály zcela mylně. Některé z nich totiž znamenají jediné: Člověče, chovej se jako šéf. V této roli tě totiž skutečně potřebuju.
Když vás kousne vlastní pes
* zapomeňte na vztek a fyzický trest
* dejte psovi najevo, kdo je doma pánem
* do dveří zásadně vcházejte dřív než váš pes
* naplňte jeho misku, teprve až se vy v klidu najíte
* nedělte se s ním o jídlo, netrpte, aby obsadil vaše křeslo
* nedaří-li se vám náprava, obraťte se na odborníky
* buďte důslední a trpěliví
- pondělí 26. července 1999
