V Čechách si chlapi po večerech vyprávějí o půlmetrových kaprech, v Jižní Africe mají místo rybářské latiny pštrosy. "Pštros je mírumilovný pták - ale někdy mu rupne v hlavě. Strnule stojí, čeká, až k němu přijdete, a pak najednou prudce vykopne proti vašemu břichu. Tak hladký řez, jaký zůstane po pštrosím drápu, by nesvedl žádný patolog ani skalpelem," děsil nás večer na verandě farmy hostitel, a my mu věřili každé třetí slovo. Na druhý den jsme se při naší výpravě za kaktusy a sukulenty zastavili na rozpálené planině, posypané fialovými a zelenými kopečky křovin. Spousta muškátů, tlustic a pryšců tu rostla jako u nás pampelišky. Vraceli jsme se zpocení, vysušení a už zdálky nás vítalo zvláštní rytmické klapání. Kolem auta stálo hejno pštrosů a rozvážně, systematicky klovali do karoserie. Nejspíš jim autem přivážejí krmení, napadlo mě a pokusil jsem se je odlákat - ale ptáci se nedali. Polovina šla za mnou, druhá polovina si dál hlídala vůz. Zkusili jsme je zahnat kameny, ale naše oblázky se jim odrážely od peří jako dešťové kapky. Slunce bylo sotva půl délky nad obzorem a nás čekala dvousetkilometrová cesta. Jeden z nás se musel dostat do auta a odvézt ho k ostatním. S dvoumetrovou tyčí v ruce jsem se dal na cestu, kolegové mě ze zálohy kryli palbou kamením, a já ani na chvíli nezapomněl sledovat silné nohy s drápy ostřejšími než patologův skalpel. V tu chvíli jsem farmářským báchorkám do písmenka věřil. Nejmenší pták z hejna byl aspoň o dvě hlavy větší než já. Naštěstí než se stačili rozmyslet, co se mnou, byl jsem v bezpečí za volantem, zalitý v africkém vedru studeným potem.
19. června 1999
