za plotem

»Zahradu mám, ale nejsem zahrádkář, jehož vrcholným typem byl Karel Čapek, a to i v tom smyslu, že zahradu nejen pěstoval, ale taky o ní psal. Zahradu mám pod svými pražskými okny a pak mám druhou na své chalupě. Jsou tací, kteří své zahradě nejen rozumějí, ale dovedou své poznatky sdělit. Já zahradě nejen nerozumím a nepěstuji ji, ale mám-li o ní »něco napsat«, upadám do velkých úzkých. Mluvím-li tedy o té své chalupě a její zahradě, musím doznat, že tam jsem nepřispěl ničím. Chci od ní jediné: stravu. Chci, aby tam rostly třešně, rybízy, později švestky. Chodím mezi stromy a keři, pojídaje jejich plody. Na trávníku mám hovník, což je od slova hověti si, nikoli naopak. Je to pojízdné a polstrované lehátko, kde vleže trávím dosti času a myslím. Nevypadám tak, nevypadám tak nikdy, ale přece jen myslím. Na tomto lehátku jsem vymyslel jednu ze svých knih, která se jmenuje Chvalozpěvy. Jediné, co jsem tu zatím vykonal, byla skalka. Pod tím názvem si každý zahradník představí útvar z navršených balvanů, kde mezi nimi pak rostou a prorůstají příslušné byliny. Skalničky. U mne jsou to také balvany, které jsem navozil svým autem z blízké říčky, ale neučinil z nich útvar. Je to hromada náhodně navršených kamenů, a protože neznám pojem skalničky, nechal jsem mezi nimi vyrůst cokoli. Styl zvaný: habaděj. Asi po roce mi moje žena řekla, že bych měl skalku vyplít. Nu. To je pro mne neřešitelné, protože nevím, co by se mělo vytrhat a co ponechat. Nepoznám bylinu žádoucí od plevele. Zatím budím dojem, že tato zahrada je snůškou náhodně vyrostlých kytek a keřů. Ne. Je to krásná zahrada, protože její základ vytvořil odborný zahradník pan Václav Velíšek, a návštěvníci žasnou pokud přehlédnou škody, které jsem tam napáchal já.«