Z jedlíkova notesu

- (Po četbě Dostojevského a nového časopisu Otylka během jednoho letu) Jsem tlustý. Jsem nechutně tlustý. Jsem nejtlustší jedinec, kterého znám. Po celém těle jsem samá nadváha. Mám tlusté prsty. Tlustá zápěstí. Tlusté oči. (Dovedete si představit tlusté oči?) Mám metráky nadměrné hmoty. Sádlo ze mě kape jako rozteklá zmrzlina z kornoutu. Kdo mě spatří, nevěřícně zírá na objem mého pasu. Není o tom pochyb, jsem zkrátka a dobře tlouštík. Čtenář se možná zeptá, zda být kulatý jako měsíček má své výhody,či nevýhody.
Aniž bych nejapně vtipkoval či hovořil v paradoxech, odpovím, že tloušťka je povznesena nad buržoazní morálku. Je to prostě tloušťka. Že by tloušťka mohla mít svou niternou hodnotu, že by mohla být zlá či slitovná, to je pochopitelně k smíchu. To je nesmysl! Co jiného je tloušťka než nahromadění kilogramů? A co jsou kilogramy? Jednoduše shluk buněk. Může mít buňka morálku? Transcendovat dobro či zlo? Kdoví - buňky jsou tak mrňavé. Ne, přátelé, nepokoušejme se rozlišovat mezi dobrou a špatnou tloušťkou. Naučme se své obézní bližní nesoudit, neříkat si, že tenhle pán je tlustý prvotřídně, zatímco tloušťka tamhletoho ubožáka nemá úroveň. Tak například K. Ten byl natolik vepřózní, že bez páčidla se skrz běžné dveře nedostal. V normální budově by K. dokonce ani nenapadlo projít z jedné místnosti do druhé, aniž by se předtím svlékl donaha a naolejoval. Dovedu si představit urážky,které K. musel vytrpět od part mladistvých chuligánů. Jak často jej u srdce bodlo pokřikování »špekoune« a »buřte«. Jak jej asi zabolelo, když se k němu guvernér provincie obrátil v předvečer svátku svatého Michala a před všemi hodnostáři pravil: »Ty kynutej knedlíku!« Jednoho dne, když už to K. nemohl déle snášet, začal držet dietu. Ano, dietu! Nejprve vynechal sladkosti. Pak pečivo, alkohol, moučné pokrmy, omáčky. K. se zkrátka vzdal všeho, co člověku brání zavázat si tkaničky bez pomoci kouzelníka. Postupně hubnul. Polštáře tuku na pažích a nohou zmizely. Zatímco dřív se sotva valil, měl teď normální postavu. Ano, dokonce atraktivní postavu. Zdálo se, že není šťastnějšího člověka. Říkám »zdálo«, neboť osmnáct let poté, těsně před smrtí, když horečka lomcovala jeho vychrtlým tělíčkem, volal prý: »Moje sádlo! Vraťte mi moje sádlo! Prosím, chci svoje sádlo! Ach, hoďte mi někdo pár kil! Já blázen! Zbavit se svého sádla! Já se snad spolčil s ďáblem!« Pointa toho příběhu je zřejmá. Teď si asi čtenář říká: »A pročpak se takový pupkáč jako vy nedá k cirkusu?« Protože přiznávám se značnými rozpaky - nemohu ven. Nejde to, jelikož se nevejdu do kalhot. Mám na to moc tlusté nohy. Jsou živoucím důkazem toho, co s vámi udělá tolik uzeného bůčku, kolik je to ke koupi na Druhé avenue - tak dvanáct tisíc bůčkových sendvičů na jednu nohu. A nedali mi libový,i když jsem libový chtěl. Jedno je jisté - kdyby můj kluk mohl promluvit, pohovořil by patrně o hluboké osamělosti, a taky by vám možná poradil, jak složit papírovou lodičku. Každé deko mého těla si přeje být vyslyšeno, včetně mých dvojitých brad, od druhého do šestého páru. Má tloušťka je zvláštní. Co ta už zažila. Jen moje lýtka za sebou mají celý jeden život. Má tloušťka není šťastná, ale je pravá. Nefalšovaná. Padělaná tloušťka je ta nejhorší, jakou si m ůžete pořídit, i když nevím, jestli je ještě k sehnání. Teď vám povím, jak jsem ztloustl. Nebyl jsem při těle odjakživa. Tlustým mě učinila církev. Jednu dobu jsem byl hubený,dost hubený. Dokonce natolik, že tlusťochem by mě mohl nazvat jen slabozraký. Štíhlý jsem byl do toho dne,kdy jsem slavil tuším dvacáté narozeniny. Zašel jsem se strýcem do nóbl restaurace na buřty s cibulí. Náhle mě strýc zaskočil otázkou. »Věříš v Boha?« vyhrkl. »A jestliže ano, kolik podle tebe váží?« Poté dlouze a zálibně nasál z doutníku a s nonšalantní sebejistotou, kterou si pěstoval, propadl tak prudkém u záchvatu kašle, až jsem čekal, že mu poteče krev. »V Boha nevěřím,« řekl jsem m u. »Neboť je-li Bůh, pak mi povězte, strýče, proč existuje bída a plešatost? Proč někdo prochází životem imunní vůči tisícům smrtelných nepřátel lidstva, zatímco jiný dostane několikatýdenní migrénu? Proč jsou naše dny sečteny, a ne třeba sepsány? Odpovězte,strýče. Či vás šokuji?« Věděl jsem, že to můžu klidně říci, protože jej stejně nikdy nic nešokovalo. Dokonce přihlížel, když matku jeho učitele šachu znásilnili Turci. Celý incident by jej pobavil, kdyby netrval tak dlouho. »Synovče můj,« řekl. »Bůh je, ať si ty myslíš cokoli, a je všude. Ano! Všude!« »Všude,strýče? Jak to můžete tvrdit, když ani s jistotou nevíte, jestli existujeme my? Právě teď se sice dotýkám vaší bradavice, ale není to iluze? Nežijí snad na Východě sekty svatých mužů, kteří jsou přesvědčeni, že mimo jejich mysl neexistuje nic než bufáč na Hlavním nádraží? Není to prostě tak, že jsme odsouzeni bloudit lhostejným vesmírem osamoceně a bezcílně, bez naděje na spasení, pouze s vyhlídkou na utrpení, smrt a pustou skutečnost věčné nicoty?« Hned jsem viděl, že jsem na strýce hluboce zapůsobil, neboť odvětil: »A pak se divíš, že tě lidi k sobě víc nezvou! Ježišmarjá, ty jsi ale morbidní!« Obvinil mě z nihilismu a pravil krypticky, jak mluvívají senilní starci: »Bůh není vždy tam, kde jej hledáme, ale ujišťuji tě, drahý synovče,že je všude. Například v těchto buřtech s cibulí.« Po těchto slovech se vzdálil a zanechal mě se svým požehnáním a účtem s položkami jako za posádku letadlové lodi. Vrátil jsem se domů a přemítal, co asi myslel tím strohým výrokem »Bůh je všude. Například v těchto buřtech s cibulí.« Ospalý a celý nesvůj jsem ulehl a trochu si zdříml. Za tu chvíli se mi zdál sen, který navždy změnil můj život. V tom snu se procházím krajinou a najednou si uvědomím, že mám hlad. Dokonce velký hlad. Dojdu k restauraci a vstoupím. Objednám si chlebíček s rostbífem a hlávkový salát. Servírka se podobá mé bytné (což je zcela nanicovatá ženská, připomínající druh hodně chlupatého lišejníku). Snaží se mě nalákat, abych si objednal vlašský salát, který nevypadá čerstvě. Zatímco s ní rozmlouvám, promění se v stříbrný servis sestávající z čtyřiadvaceti kusů. Hystericky se svíjím smíchy, ze smíchu jsou náhle slzy a posléze vážný zánět středního ucha. Místnost prostoupí jasná záře a já spatřím mlhavou postavu na bílém oři. Je to můj ortoped. Provinile se hroutím k zemi. Takový to byl sen. Probudil jsem se z něj ve vynikající formě. Najednou ze mne byl optimista. Všechno bylo jasné. Strýcův výrok pronikl do samého středu mého bytí. Šel jsem do kuchyně a pustil se do jídla. Pozřel jsem, na co jsem přišel. Dorty, pečivo, kukuřičné vločky, maso, ovoce. Čokoládové bonbony, zeleninu v bešamelu, lahve vína, ryby, žervé a nudle, větrníky a špekáčky, celkem v hodnotě šedesáti tisíc dolarů. Je-li Bůh všude. usoudil jsem, pak je i v jídle. Čím víc se budu krmit, tím budu božštější. Poháněn nově nalezenou náboženskou horlivostí, cpal jsem se jako fanatik. Za půl roku ze mě byl učiněný světec se srdcem zasvěceným modlení a břichem, jež přesahovalo státní hranici. Prsty u nohou jsem naposledy spatřil jednou ve čtvrtek ráno ve Vitebsku. Předpokládám, že tam někde dole pořád jsou. Jedl jsem ostošest a patřičně kynul. Hubnutí by bylo vrchol šílenství. Ba i hřích! Neboť shodímeli deset kilogramů, milí čtenáři (a žádný z vás jistě není tak mohutný jako já), přijdeme možná o svých nejlepších deset kilogramů! Ztratíme možná kila, v nichž je obsažena naše genialita, lidskost, láska a poctivost, anebo jak se stalo mému známému revizorovi, udělá se nám na bocích nevzhledný fald. Vím, co si teď říkáte. Že tohle je pravý opak všeho - ano, všeho - co jsem hlásal na začátku. Bezpohlavní tělesné hmotě náhle přisuzuji hodnoty! Ano, a co má být? Což není sám život jeden velký protiklad? Náš názor na tloušťku se může měnit tak, jako se mění roční období, jako se nám mění vlasy, jako se mění i život. Neboť život je změna a tloušťka je život a je také smrt. Chápete. Tloušťka je vše! Pokud ovšem nemáte nadváhu.