Ale je i mnoho těch, kteří poletují napříč desetiletími i ideologickými názory. Jeden den jsou punk, druhý den goth, mixují oblečení i hudební styly. Nezajímá je, v čem se jednotlivé subkultury lišily. Vykrádají minulost a mnohdy o ní nic nevědí. Na rozdíl od pantera mohou měnit skvrny na kůži. Chovají se jako chameleoni.
Před půl stoletím platilo buď, anebo. Vyber si formální styl, anebo protestuj. V šedesátých letech se již objevuje více možností. Ovšem výběr mezi černou bundou rockerů a ulízaným účesem mods byl omezován sociálně - ekonomickým zázemím. Rockeři pocházeli spíše z dělnických rodin, mods ze středních vrstev. Generačně mezi sebou soupeřili také punk a hippies.
K propojení stylu ulice, klubové kultury a hudby došlo v osmdesátých letech, v době hnutí nových romantiků. Ruku v ruce s mísením hudebních žánrů se mísily i hudební styly. Klubová země se na mapě nenajde. Není vymezena zeměpisnou polohou, je to nasládlý stylizovaný internet. Pohyblivý svátek. Všude a nikde.
Existuje příliš mnoho balastu, příliš mnoho historie, tlustých knih a televizních kanálů, časopisů a filmů, vzkazů na záznamníku...
Vybírá se jako ze švédského stolu. Za námi leží sloní hřbitov dvacátého století. Klubová kultura vzkvétá z jeho plenění. Hravost a nepůvodnost, nezávaznost a předstírání, to je svět dnešních klubů. Svět chaosu, různosti, svět pomatený ze změn, z drog, svět, ve kterém není jasné, kdo je skutečný a kdo je replika.
Jak to vlastně bylo?
Zooties
"Jsem za vodou, koukněte, já na to mám," hlásaly šaty černých mladíků z Harleemu na počátku čtyřicátých let. Říkalo se jim zooties (potápkové).
Chtěli ukázat bílým, že i oni jsou schopni dosáhnout místa na výsluní a oblečení jim k tomu pomůže. Malcom X. je ve své autobiografii popisuje jako klauny, ačkoliv i on nosil ono prostorné bleděmodré sako s mohutnými rameny, zapínané na jeden knoflík. Platilo, že čím větší zootie, tím širší klobouk. Býval vysoký až 15 centimetrů, s perem a nápadnou krempou. Tlustý řetěz z kočičího zlata doplňoval kalhoty, které měly v kolenou neuvěřitelných tři čtvrtě metru a směrem ke kotníkům se prudce zužovaly na pouhých třicet centimetrů. Dvoubarevné boty, barevné vesty. Barva přestala být výsadou dámského oblečení. Z New Yorku se tato móda dostala do Los Angeles. K mladíkům se přidala i jejich děvčata. Černé vdovy nebo sličné kočičky, jak se nazývaly na jihu, nosily rovněž saka sahající až ke kolenům a k nim síťované punčochy.
K potápkům patřil swing
Byla to opravdu odvaha, obléknout se v tomto stylu v roce 1943. Nešlo jen o to, že pánský oblek prvních desetiletí tohoto století zůstával tvrdošíjně střízlivý. Seriózní muž ze sebe nepotřeboval dělat dandyho, když měl ženu více či méně v hrsti. Hollywoodské hvězdy vystupovaly v oblecích britského gentlemana, aby dostály platným normám mužské elegance. Nic nevěděly o chmurných skotských bažinách, anglických vlněných tkaninách ani o divadelním herectví.
Byla to válka, která způsobila změnu v pánském oblékání. Bomby a moli ničili šatníky těch, kteří umírali na frontě. S materiálem se šetřilo. Vládní nařízení přímo zakazovalo používat čistou vlnu na oděvy. Byla určena pro uniformy.
Jak to, že ti černí dokázali, aby krejčí byli slepí? Podpláceli je a kašlali na vlastenectví. Beztrestně se vysmívali válce? Byla to výzva bílým, a ti to také nenechali jen tak. Docházelo k prvním rasistickým nepokojům. Námořníci v přístavech chytali zooties, svlékali je do naha na ulici či před zraky přeplněných kinosálů. Bili je, na jejich oblečení močili. Občanská iniciativa se snažila srazit černou hrdost na kolena. Síla hadru se ukázala být nebezpečná.
Na první pohled bylo všechno veselé, fajnové a sváteční, tak jako v mnohých filmech té doby. Zdálo se, že k žádným pouličním bojům nedochází. Jako by se pokračovalo v elegantní jazzové a kokainové kultuře dvacátých let, kdy o rasismu ještě nebyla řeč. Jenomže časy se změnily. Byly drsnější a rebelové se už neprezentovali pouze rozzářeným bílým úsměvem. Ztvrdli.
Oblečení potápků převzali také swingoví hudebníci. A s praotcem černé muziky, jazzmanem Cab Callowayem, si začali zpívat i bílí Američané. Ti, kteří fandili jazzu, si však mnohdy jen letmo všimli, co černí skutečně nosí. Původní styly se deformovaly. Bude tomu tak i později, u funky a B-boy.
Zazou
Okupovaná Paříž milovala swing a mládež si ochotně přisvojila styl potápků. Samozřejmě po francouzsku. Saka zůstala prostorná, ale kalhoty se zúžily. Sahaly sotva ke kotníkům, aby mohly vyniknout barevné ponožky. Uzoučkou kravatu doplňovala spona. Říkalo se jim zazou, údajně podle popěvku z jednoho hitu Cab Calowaye.
Rozdělovali se na zazou z levého a pravého břehu. O co víc se ti z levého břehu věnovali existencionalismu, o to víc ti z Elyssejských polí svému zevnějšku. Nad čelem se jim vzdouvala mohutná vlna nabrilantinovaných vlasů. Jejich dívky nosily skládané sukně, boty na vysoké podešvi, saka s mohutnými rameny a spoustou kapes, roláky i úzké kravaty.
Zatímco potápkům se vyčítal nedostatek vlastenectví, zazou byli pronásledováni právě pro vlastenectví a sympatizování s kulturou amerických nepřátel. V Němci obsazeném městě nad Seinou přepadávali zazou jejich kolaborující vrstevníci, bili je a stříhali jim vlasy. Mnoho z nich skončilo dokonce v koncentračním táboře. Po válce se v ulicích Paříže už neobjevili. Zůstalo po nich jen jméno. Zazou byli všichni ti, kteří se svým oblečením vymykali konvencím.
