z dopisů

Na volný seriál o tom, jak někteří čtenáři odvykají kouření, přichází další dopisy. Je jich tolik, že tentokrát jim věnujeme celou čtenářskou rubriku. Pokud budete,vážení čtenáři, mít připomínky či nápady k dalším článkům přílohy Víkend,napište nám, rádi vaše názory zveřejníme.
(red)

* Kouření jsem poprvé okusil ve čtrnácti. V roce 1983, kdy cigarety podražily, mě to velice naštvalo a začal jsem vážně uvažovat o tom, že bych chtěl přestat. Vykouřil jsem před spaním poslední cigaretu a vůbec jsem si netroufl odhadnout, co bude dál. Ráno jsem oznámil rodině, že zkouším, jaké by to bylo, kdybych nekouřil. Říci, že přestávám kouřit, jsem se neodvážil. Dodal jsem ale,že si nepřeji, aby na toto téma zaváděli hovor, pokud k tomu sám nedám podnět. Aby to bylo zajímavější, nosil jsem u sebe ještě celý měsíc cigarety i zapalovač. Bylo dobré,že v rodině nikdo jiný nekouřil, a tak mi cigareta v puse vlastně nijak moc nechyběla. Kde mi chyběla hodně, byla pravá ruka. Ta byla nepříjemně prázdná. Ale časem i to přešlo... Jako zajímavost přidávám, že ještě několik let po poslední cigaretě se mi opakovaly sny o kouření. Scénář byl většinou podobný: přistihl jsem se, že kouřím, a divil se, jak je to možné. Zpravidla mě to dost mrzelo. Po probuzení jsem pak byl strašně rád,že to byl jen sen.
Vlastimil Bambas, Pardubice

* První den na střední škole si ke mně do lavice přisedla spolužačka Mirka. Byla z lepší rodiny a k nóbl chování patřilo i kouření cigaret. A tak jsme po škole, v našich patnácti, dělaly první pokusy. Nezůstalo ale jen u toho - nikotin mne zcela ovládl. Rodiče byli zapřisáhlí nekuřáci (matka měla trauma z dětství, kdy musela kolikrát za tmy jako dítě běhat otci pro cigarety), avšak domluvy nebyly k ničemu. Kouřila jsem asi dvacet cigaret denně. Pronásledoval mne kašel, ruce mi v zimě tuhly do běla a největší legrace byla po ránu - tak po třetím šluku se mi totiž rozklepaly ruce a naskočila deprese. Půlka cigarety pak končila v popelníku, ale vesele jsem pokračovala dalšími. To trvalo dvacet let, provázeno střídavými marnými pokusy skončit. Jednou mne ovšem vyprovokoval přítel, a já opět přestala kouřit. Za pár dní nato jsme měli sraz se spolužáky ze školy. Nevěděla jsem, co s rukama, a tak jsem alespoň popíjela červené. Naštěstí jsem měla zajištěný odvoz domů: toho vína bylo dost, ale nezapálila jsem si. Od té doby uplynulo osmnáct let. Přestaly potíže s kašlem, dechem, zmrzlýma rukama i obtěžováním okolí. Hlavní ale je, že moji bývalou posedlost neodnesl syn, který se narodil až dva roky poté,co jsem kouřit přestala. Dnes mu občas s humorem vyprávím, co jsem byla schopna cigaretám obětovat, a docela dobře se tím bavíme. Holt na můj účet.
Marie Šálková, Neratovice

* Začala jsem kouřit ve svých sedmnácti letech, nejspíš z frajeřiny. Přestávku jsem udělala v těhotenství a následných pár měsících po porodu. Vykouřila jsem i 25 cigaret denně,a to při mé váze 47 kg bylo dost. Tehdy mě maminka žádala, abych s kouřením přestala. Také můj přítel si přál, abych nekouřila, protože i on byl nekuřák. Chtěla jsem svým nejbližším, které jsem měla ráda, vyhovět, ale vždy jsem to vydržela nejdéle tři dny,a už jsem utíkala koupit cigarety, většinou do hospody, takže se to ještě prodražilo. Krátce po svých šestadvacátých narozeninách jsem si jednu neděli prostě řekla: »A dost.« Měla jsem v zásobě asi tři krabičky Spart a jedny Ameriky, dnes už ani nevím, jak se jmenovaly. Měla jsem je pár týdnů stále na očích, až pak jsem je rozdala - to už jsem si byla jistá, že už jsem to dokázala. Mamince jsem tehdy udělala obrovskou radost. Je už dnes sice devět let po smrti, přesto bych si nezapálila už ani jedinou cigaretu. Připadalo by mi to jako zrada vůči ní - vždyť tenkrát jsem jí slibila, že už nikdy kouřit nebudu.
Jana Nešporová, Praha