Vzpoura Martiny Hingisové

Mívala snadnější život.
Mívala snadnější život. Vítězila na počkání, neohrožená a nepřemožitelná, s neustálou podporou sobě nejbližší osoby v zádech a s ostatními lidmi u nohou. Teď však Martina Hingisová svádí dosud nepoznaný zápas. Ve dvaceti zůstává světovou tenisovou jedničkou, ale soupeřky ji už umějí přečíst. Dva roky nevyhrála některý z největších turnajů a nedávno přeťala nejsilnější pouto s maminkou - trenérkou, která z ní vychovala šampionku. Po šesti a půl letech v profesionálním tenisu vyšla Martina Hingisová vlastní cestou. Bez koučující matky i bez matčina přítele, který se staral jako manažer. Dělá si, co chce," pravil varovně při turnaji v Berlíně jeden švýcarský novinář. První dáma tenisu však na rozhovor přišla včas a pohoda i úsměv jí vydržely do posledního slova. Když dostala encyklopedii svých oblíbených koní, řekla: Jé, tu znám, ale v češtině ji ještě nemám." Česky ostatně probíhal i celý rozhovor. Švýcarská reprezentantka mluví mateřštinou bezvadně.

Co se stalo mezi vámi a matkou?

Nic. Prostě jsem chtěla zkusit tenis sama. Začalo to v dubnu dvěma turnaji v Americe a docela to fungovalo, i když jsem turnaje nevyhrála. Jednou jsem skončila ve čtvrtfinále a podruhé ve finále, takže to tak špatné zase nebylo. Moje sebevědomí pomalu roste. S mámou jsme se teď viděly ve Švýcarsku, byla se podívat na můj trénink a jinak jsme si volaly po každém zápase. Jsem ráda, že mi také nechávala vzkazy a gratulovala mi.

Jak moc vám chybí, že maminku už nenajdete očima v hledišti?

Samozřejmě, že zpočátku to byl divný pocit, nemít ji u sebe. Ale vím, že tenis umím a že jsem na kurtě vždycky byla sama. Dřív šlo hodně věcí mimo mě, teď naopak záleží všechno jenom na mě. Organizuji si veškerý čas, zařizuji tréninky, vyplétání raket a spoustu maličkostí. Každou chvíli mi zvoní telefon. Ale nestěžuji si. Pro mě je důležité, že mě tenis moc baví a že chci zase dobře hrát.

Mimo tenisové dvorce je mezi vámi a maminkou vše v pořádku?

Ano, vždyť se vlastně každý den slyšíme. Byla jsem ráda, že jsme se teď po měsíci zase setkaly. Potěšilo mě, že jinak u nás všechno funguje. Mám mamku moc ráda. Ona mě přece všechno naučila a když budu zase vyhrávat, tak díky ní.

Docela sama ale nejste. Kdo vás na turnajích doprovází?

Jmenuje se David Taylor. Je to Australan, který se mnou byl jednou na French Open. Kdysi jsme se poznali v Americe. Je mu devětadvacet.

Stane se ze sparingpartnera váš nový, stálý trenér?

Jsme zatím ve zkušební fázi. Trénujeme spolu pár týdnů, zkusíme to do French Open a pak se uvidí.

Kde máte domov, ve švýcarském Trübbachu, nebo už spíš na Floridě, kde pobýváte stále častěji?

Tam i tam. Ale také bývám někdy v Česku, i když ten dům v Rožnově je mamky. Jsem doma tam, kde se zrovna připravuji na turnaje.

Ale do Česka už nejezdíte tak často jako dřív?

Ba ne, vždyť už jsem tam letos byla, na týden v únoru. Víte, já nikde nejsem moc dlouho. Podle stráveného času se nedá říci, že jsem někde doma.

V jednom rozhovoru jste si postěžovala, že je pro vás těžké najít rovnocenného partnera, že se muži bojí vás a vaší slávy. Je to tak zlé?

Jednoduché to při mém životním stylu samozřejmě není, ale jsem ještě mladá, mám hodně času před sebou a doufám, že jednou toho pravého člověka najdu.

Koho si představujete?

Někoho, kdo dosáhl toho, co já , nebo někoho, komu nebude vadit, co se kolem mě děje. Ten člověk by měl rozumět tenisu a umět se přizpůsobit, hlavně tomu, že jsem hodně na cestách. Při takovém životním stylu je těžké mít nějaký vztah. Věčně ale tenis hrát nebudu. Jednou se mi zachce sedět doma a najdu si jiné zájmy, ať už v Americe, nebo v Evropě. Já vlastně ani nevím, kde budu žít. Když jsem dlouho v Americe, chybí mi Evropa a naopak. Asi budu pořád pendlovat.

Co je pro vašeho partnera nejtěžší?

To, že jsem nezávislá, samostatná a mám svůj život. Můžu se sama na sebe spolehnout. Nemám problémy s penězi. A pořád něco chci, od malička jdu za nějakým cílem.

Už dlouho nebylo u vás slyšet o žádném příteli. Jste sama?

Cha, chá... Pro mě je teď nejdůležitější tenis. Musím si dát všechno do pořádku a dokud se mi to nepodaří, půjde ostatní stranou. Příští měsíce a turnaje jsou pro mě moc důležité. Je to taková moje životní zkouška. Chci sama sobě dokázat, že na to mám. I bez mámy. Pořád se ale s někým stýkám a poznávám nové lidi.

Třeba letos australského plavce Thorpeho?

Vidíte, stačí, že člověk s někým promluví, a hned je z toho aféra. Bavili jsme se spolu na Australian Open, ale to bylo všechno. Když vidím, že něco nemá budoucnost, tak se do toho neženu. Momentálně nemám chuť se do nějakého vztahu pouštět. Jenomže takové setkání se pořád se mnou táhne. Thorpe... Jako kdyby mi někdo tvrdil, že mám něco s katarským princem, se kterým jsem se seznámila letos na turnaji v Dohá!

Víte, kolik máte peněz?

Samozřejmě, že to vím.

Přesně?

No... Docela přesně.

Víte, proč se ptám? Když jsme spolu mluvili před pěti lety před vaším prvním čtvrtfinále na Australian Open, tázala jste se: A kolik jsem tady vlastně už vyhrála? Pamatujete?

To je dávno. Teď už se víc zajímám o své finance i o věci, jako je třeba burza. Člověk musí vědět, co se kolem něj děje.

Investujete na burze?

Mám lidi, co to pro mě dělají. Radím se třeba s Mariem (Widmer, přítel matky Hingisové a Martinin bývalý manažer, pozn. aut.), ptám se, kolik mi třeba přinese nějaká sponzorská smlouva.

Utrácíte hodně?

Nemám čas na velké utrácení. Teď jsem si koupila nové kolo, přehrávač na šest disků a jinak si pořizuji běžné věci jako oblečení. Momentálně dávám peníze hlavně na to, abych mohla kvalitně trénovat. Hodně toho také dostanu zadarmo. Třeba tady v Berlíně jsem na kurtech potřebovala bundu, protože najednou se udělala hrozná zima. A zdejší sponzor mi ji dal. Pro něj je to ostatně dobrá reklama. Připadá mi zvláštní, že čím víc vyděláváte, tím méně utratíte.

Máte oblíbené značky věcí?

Když už peníze vydám, tak si vybírám ty nejkvalitnější věci. Vím, že si můžu dovolit to nejlepší. Kvalitní oblečení hlavně déle vydrží. A to já potřebuji, když jsem pořád na cestách a věčně peru po hotelích.

Kolik toho s sebou vozíte?

Obvykle tři tašky a bag s raketami. Nejvíc mám pochopitelně oblečení, ale něco zaberou třeba výplety do raket a také medicinbal na přípravu.

Jak si nejlépe odpočinete?

U sportu. Ráda se dívám na fotbal i na hokej. V Americe jsem chodila na americký fotbal a také na basketbal. Když mi vyjde víc času, jezdím na koni. Ve Švýcarsku i v Česku. Jinak trávím volno jako každá holka v mém věku. Zajdu si do kina nebo na večeři.

Co je vaší motivací? Tenisové trofeje, nebo peníze?

Obojí. Člověk si chce udržet první místo v žebříčku, když ví, že na to má. Dneska se tisíc pět set holek na celém světě snaží dostat na mou pozici. Ale první jsem pořád já a doufám, že to tak zůstane, dokud budu hrát. To mě baví. Toho se nechci vzdát.

Nejčastěji vás trápí a porážejí americké sestry Williamsovy. Cítíte se v ohrožení?

Určitě, ale ony jsou pro mě také dobrou motivací. U mě je nejdůležitější vědomí, že když jsem v dobré formě, tak můžu porazit každého. A také nemám výkyvy ve výsledcích a nebývám zraněná. Jiné holky zahrají dobře jeden turnaj a pak odpadnou pro potíže se zdravím nebo kondicí. To u mě není.

Co je na Williamsových nejméně příjemné? Že jsou na vás dvě?

To v poslední době pracuje spíš proti nim. Vznikla mezi nimi velká rivalita a není pro ně lehké nastupovat na turnajích proti sobě a zapomenout, že jsou sestry. Hecují se ale i navenek, společně proti všem. Hlavně to je pro jejich soupeřky složité.

Co jste změnila, abyste útoky Williamsových odrážela?

Určitě jsem musela zapracovat na fyzické kondici. Hlavně běhat, aby si člověk věřil, že na kurtě vydrží i dvě tři hodiny, když už tam musí být. Ale pozor, na světě nejsou jenom Williamsovy. I jiné tenistky se už naučily na kurtě myslet a hrát chytře.

Zdá se, že dříve jste vyhrávala snadněji a s úsměvem, kdežto v posledních letech se mnohem víc nadřete... Ano, protože konkurence je mnohem širší. Jak jsem řekla, vedle Williamsových přišly další mladé hráčky jako Clijstersová, Dokicová, Dementěvová. Jednodušší to už určitě nikdy mít nebudu.

Změnila jste i vystupování. Bývala jste otevřenější a upřímnější, ale reakce soupeřek a médií na některé vaše výroky vás přiměly k diplomacii. Život vás naučí. Když je člověku sedmnáct osmnáct, myslí si, že mu patří skoro celý svět. Párkrát jsem se spálila. Nejdůležitější jsou ovšem pro mě výsledky. Těmi jsem podepřela některá slova, která jsem řekla. Na druhou stranu si uvědomte, co všechno navykládá otec Williamsových. Každopádně už vím, že musím být opatrnější, protože nejsem někdo, kdo mluví ve škole před tabulí. Jsem první na světě a každý mě sleduje.

Zmínila jste školní prostředí. Cítíte jako nedostatek, že jste po základní škole ve studiu nepokračovala a všechno dala tenisu?

Snažím se při cestování hodně vidět a poznávat. Už sedm let se sice s tenisem vracím na stejná místa, ale čtu noviny, mám počítač a za-

jímám se o to, co se odehrává ve světě. To patří k mému životu. Dělám třeba kurs anglické gramatiky přes univerzitu v Cambridge. Vozím s sebou po turnajích knížky, pokouším se udržet normu co den, to jedna stránka", ale večer nad učebnicemi většinou usínám únavou.

Přemýšlíte, co bude dál?

Kdysi jste řekla, že hrát patnáct let tenis jako Steffi Grafová nehodláte. To se mě ptáte na něco, co je strašně daleko. Teď myslím na to, že je přede mnou nová etapa. To, co bude pak, si nedovedu namalovat. Jistě, nějaké představy člověk má, ale skutečnost přece bývá jiná.

Byly doby, kdy jste chtěla skončit s tenisem?

Takové myšlenky má v těžkých chvílích občas každý. Hlavní je, že za týden nebo dva mi tenis začne chybět a uvědomím si, jakou cenu pro mě má. Copak vás baví každý den psát do novin?

V šestnácti světovou jedničkou, i vítězkou Wimbledonu... Nepřišlo to moc rychle?

Tenkrát mi to připadalo normální. Jak kdysi prohlásila Martina Navrátilová: všichni mi říkali, že jednou vyhraju Wimbledon, a když se to povedlo, tak mi to ani nepřišlo zvláštní. Měla jsem to přece denně na talíři. Čekala jsem to.

Vy jste ovšem už dva roky žádný grandslamový turnaj ve dvouhře nevyhrála. Jste z toho nervózní?

Určitě ne. Myslím, že mám pořád stabilní, dobré výsledky a že i ty grandslamy zase přijdou. Třeba loni jsem vyhrála velký titul v Key Biscayne a dalších osm turnajů včetně Masters. To se nikomu nepovedlo. A na grandslamech jsem neprohrávala v prvních kolech, ale až těsně před koncem. Byla jsem ve čtvrtfinále, dvou semifinále a jednom finále. To přece není špatné.

Co je nejlepší na životě tenistky?

Přece celý ten život. Cestování, příjemný pocit z vítězství, potlesk lidí, jejich respekt. Když člověk prohraje, tak si někdy připadá sám, ale ten pocit rychle přejde, stejně jako únava z toho, že pořád vidíte stejná místa. Třeba letos jsem měla hodně nabitý program. Austrálie, Japonsko, týden Česko, pak Švýcarsko, Amerika, zpátky do Evropy. Teprve teď se mi zdá, že se to pomalu uklidňuje.

Je možné se ve vaší pozici kamarádit s některou z tenistek?

Letos jsem přestala hrát čtyřhru, takže kontakty s hráčkami ochladly, ale pořád se vidíme na turnajích a bavíme se. S Monikou Selešovou, s Mary Pierceovou...

Jaký ještě máte nesplněný sen?

Tenisový? Vyhrát poprvé French Open. Podruhé Wimbledon.

A v životě?

To se uvidí.

Jednou jste říkala, že byste k osmnáctinám měla ráda český pas. Proč to nevyšlo?

O tom radši nechci mluvit. Řeknu to takhle: jsem spokojena se svým švýcarským pasem a do Česka se přece můžu podívat, kdy chci. To mi úplně stačí.


MARTINA HINGISOVÁ Narodila se 30. září 1980. Ve dvou letech dostala tenisovou raketu, ve čtyřech hrála první turnaj, ve čtrnácti se stala profesionální tenistkou. Vyhrála pět grandslamových turnajů ve dvouhře (nezvítězila jen na French Open, kde dvakrát prohrála ve finále) a osm ve čtyřhře (v roce 1998 získala deblový Grand Slam). V současnosti první hráčka světového žebříčku, poprvé se stala jedničkou 31. března 1997 jako nejmladší v historii (ve věku 16 let, 6 měsíců a 1 den). Nejmladší vítězka Wimbledonu v tomto století (roku 1997 ve věku 16 let, 9 měsíců a 5 dní). Na turnajových odměnách vydělala už téměř šestnáct milionů dolarů. Další peníze získala a získává z reklamních smluv - na oblečení Adidas, rakety Yonex, kosmetiku Sanex, automobily Opel, hodinky Omega a další.
FOTO MAFA - MICHAL RŮŽIČKA


ROK 1991 Budoucí světová jednička ještě v situaci, kdy byla raketa skoro větší než ona sama

ROK 1997 První vítězství na grandslamovém turnaji - Australian Open. Ve finále porazila Mary Pierceovou 6:2, 6:2

ROK 1997 Jedno z mála setkání otce s dcerou - Karol Hingis a Martina Hingisová spolu v Košicích

ROK 1999 Plačící Hingisová hledá u své matky Melanie Molitorové oporu po prohře se Steffi Grafovou ve finále French Open

ROK 1997 Vlastní dům vpravdě obřích rozměrů si Martina Hingisová pořídila v Regensdorfu nedaleko Curychu - zahrada měla 3700 metrů čtverečních. Později ho ale prodala.

ROK 1997 Jednou z velkých zálib Martiny Hingisové je jízda na koni