* Odkdy vás bolest provází?
Někdy od šestnácti. Pamatuji si, jak mě kamarádi po ránu rozběhávali, když jsem ztuhl a nemohl se hnout. Bral jsem to ale tehdy jako momentální nedorozumění, které musí pominout.
* Je vůbec možné se od fyzické bolesti myslí odpoutat?
Samozřejmě, jsem toho praktickým důkazem. Mám ovšem paradoxní výhodu, že moje bolesti sice lety sílí, ale poznenáhlu, což mi dává čas si na stávající intenzitu zvyknout.
* Na co myslíte, když pak udeří s větší razancí?
Začnu zdánlivě odjinud. Tato nemoc nepostihuje jen páteř, ale i duhovku, proto někdy špatně vidím. Když se mi to přihodilo poprvé, usoudil jsem, že jsem na tom vlastně ještě dobře, protože bych taky nemusel vidět vůbec. A že pokud oslepnu, pořád ještě uslyším, a tak si budu moci pouštět muziku, kterou mám rád.
* Mnozí lidé pronásledovaní chronickou bolestí uvažují o sebevraždě. Pomyslel jste na ni někdy i vy?
Ano, jednou. Bylo to v roce 1977, kdy jsem definitivně přestal chodit a zároveň se nám narodil druhý syn. Jen co se manželka vrátila z porodnice, přivezli uhlí. A já pozoroval z okna, jak moje žena v šestinedělí skládá těch dvacet metráků a při tom jí pomáhá tříletý kluk. Styděl jsem se tak, že se mi chtělo z toho okna vyskočit. Nakonec jsem se zařekl, že jí břemeno, které nese, ulehčím jinak.
* Lidé, kteří tolik trpí, hledají obvykle pomoc, kde se dá, tedy i u léčitelů. Zkusil jste to také?
Přes sedmi lety mě můj přítel, farář, přiměl nechat se vyšetřit skupinou našich předních léčitelů a psychotroniků. Diagnostikovali mě velmi dobře, ale nakonec mi sdělili, že mám v sobě tolik energie, že by ji oni mohli čerpat ode mě. Nicméně tehdy jsem skoncoval se všemi léky, které jsem roky polykal. Zničily mi málem játra a od nemoci stejně nepomohly. Beru jen nějaký prášek na srdce, protože mám za sebou infarkt, a tu a tam nějaký vitamin.
* Vy opravdu neužíváte žádné medikamenty tišící bolest?
Ne. Naučil jsem se vystačit si s pevnou vůlí.
*Tu jste dostal do vínku, nebo jste si ji vytrénoval? Myslím, že za ni vděčím dobrým knížkám. Táta mi od dětství dával číst jen ty nejlepší a udělal ze mě zavilého knihomola. Pamatuji si, že největším vyznamenáním pro mě bylo, když ze své knihovny přestěhoval do mé sebrané spisy Jacka Londona. Hlavně v nich jsem hledal své vzory a chování jejich hrdinů jsem pak zkoušel uplatnit v rámci českých možností i v praxi. Táta mě ani neřezal, jen se optal, co zrovna čtu, kdo je tam klaďas a kdo lump, a potom řekl: Co myslíš, kdo z těch dvou by udělal to co ty? Přiměl mě zkrátka o věcech přemýšlet. A já si z té doby odnesl, že čest je tím nejdůležitějším, co člověk má. Asi i proto pro mě ideál znamená mnohem víc než bolest, přes kterou se lze koneckonců přenést.
* Čím si pomáháte ve chvílích, kdy je vám opravdu ouvej?
Klením. Vlastně spíš neartikulovanými výkřiky, jaké vydávají třeba zápasníci sumo.
* Jaké situace jsou pro vás nejsvízelnější?
Schody, nástup do auta, cesta letadlem... Žádná ale není natolik zapeklitá, abych se vzdal předem. Jsem asi magor. Když jsem se třeba ocitl v Egyptě před pyramidou, vzpomněl jsem si na Halliburtona a pomyslel si, že to by v tom byl čert, abych do ní taky nedokázal vlézt. Něco takového prostě beru spíš jako hozenou rukavici než jako překážku.
* Člověk se nebojí, ale tělo je bázlivé, napsal francouzský spisovatel Daudet...
Nesmysl. Tělo by dokázalo leccos, ale duše se bojí. To, že jsem vlezl do pyramidy a zvládnu schody do metra, je přece důkaz, že duch naopak může zvítězit nad hmotou.
* Leccos si nicméně kvůli nemocné páteři a bolestem odpustit musíte. Je vám něčeho zvláště líto?
Tohle slovo jsem ze svého slovníku i hlavy dávno vypustil. Tímhle směrem nepřemýšlím. Nebylo by to totiž k ničemu. Na všechno se raději snažím nahlížet pozitivně. A jsem rád, že podobné lidi mám i kolem sebe.
* Potká-li člověka v životě nějaká šlamastyka, sám sebe obvykle přesvědčuje o tom, že všechno zlé je opravdu pro něco dobré. V případě bolesti mi to ale připadá jako marnost.
Není. Bolest totiž dokáže zostřit vnímání světa. Dokud mi nic nebylo, připadalo mi naprosto samozřejmé, že dýchám, chodím, pracuji. Teď už ale nic za banalitu nepovažuji. Jsem rád, když na jaře zase vykvetou kytky, jsem šťastný, že dokážu sám udělat pár kroků a mohu si tedy vyjít ven... Mám radost z obrazů, z muziky, z každé hezké věci, kterou vidím, a že jich je, jen si jich všimnout. Vypadá to možná jako fráze, ale je to tak. Někdy si dokonce říkám, že kdyby mě tohle trápení nepotkalo, žil bych zřejmě mnohem fádnější život. Naučilo mě to ale prát se a neustupovat. A to se mi teď docela hodí.
»Ráno vstávám už kolem páté, abych měl dost času jak na rozhýbání těla, tak na duševní koncentraci,« říká Lubomír V oleník. »V duchu si probírám, co se mi předchozí den podařilo, co ne a proč to tak dopadlo, a uvažuji nad tím, co mě čeká. Ony dvě hodiny rozjímání mi nesmírně vyhovují. Napadlo mě, že možná právě kvůli takové ranní očistě duše vstávají mniši a kněží v klášterech tak brzy.«
