V současnosti je bezesporu naší mezinárodně nejúspěšnější pěvkyní. Její koncerty jsou beznadějně vyprodány a chodí na ně spousta mladých. Klasická hudba má zkrátka v Magdaleně Kožené šaramantní vyslankyni.
Vzdálený svět
Ještě před pár lety nevěděly Magdalena Kožená a svět o sobě vůbec nic. Když se hroutil komunismus, studovala Kožená brněnskou konzervatoř. Mezinárodní světové operní dění pro ni bylo vzdálené a neskutečné. Stejně jako většina jejích spolužáků v mezinárodní kariéru ani nedoufala.
"Naším cílem bylo pražské Národní divadlo. Věděli jsme sice, že kdesi existuje jakási La Scala a ještě dál Metropolitní opera, ale ani nás nenapadlo představovat si, že bychom tam někdy vystupovali." Velké pěvce západního světa Kožená neznala, dokonce ani z nahrávek. "Znali jsme pouze domácí hvězdy. A pak ještě Jelenu Obrazcovovou," vzpomíná.
Po otevření hranic se však začaly rýsovat zcela nové možnosti. Jedné takové příležitosti využila i Kožená. Roku 1995, ještě jako studentka bratislavské Vysoké školy múzických umění, se přihlásila do pěvecké soutěže v rakouském Salcburku a s přehledem ji vyhrála.
Všimla si jí tam rakouská agentka a pozvala ji do Vídně. Kožená se stala sólistkou tamní Volksoper, druhé nejvýznamnější rakouské scény. Ta sice není tak noblesní jako Státní opera, ale v operním světě je sledována neméně pozorně. Pořád to však byly jen těžké počátky.
Mladičká pěvkyně poznala, co je to být ve velkém operním světě jen jednou z mnoha, neměla ve Vídni přátele, musela zpívat malé úložky, dokonce i v operetách. Přišly však i výjimky - třeba zajímavá úloha Annia v Mozartově opeře Titus, kde zaujala kritiku i publikum a kde se i hodně přiučila hereckému řemeslu od režiséra a někdejšího herce Nikolase Briegera. Na raketový vzestup si však ještě musela počkat.
Od klavíru ke zpěvu
Kožená sice nepochází z muzikantské rodiny, ale rodičům bylo brzy jasné, že hudba zajímá jejich starší dceru více než jiné děti: vytrvale totiž napodobovala hru na klavír, k čemuž využívala topné těleso lidově zvané wafky. "Klavír jsem začala mít ráda v mateřské školce, kde na něj výborně hrála paní učitelka," podotýká Kožená.
A třebaže se doma vážná hudba příliš neposlouchala, rodiče dceřiny zájmy všemožně podporovali. "Dokonce se rozhodli, že si nekoupí auto, a místo toho mi pořídili klavír," vzpomíná pěvkyně.
Ve škole mezi spolužáky to však vždy snadné neměla. "Brali mě jako nějakého exota a podivína, který se učí i o přestávkách. Jenže já jsem doma chtěla hrát na klavír, a tak jsem se probíranou látku učila rovnou ve škole. Moc oblíbená jsem asi nebyla. Možná i proto, že jsem se zajímala o básničky a vyhrávala recitační soutěže, jako byl Puškinův památník," dodává s úsměvem pěvkyně, ceněná dnes mimo jiné právě za svůj přednes.
Pohodové dětství však narušila osudová rána: když bylo Magdaleně jedenáct, zemřel tatínek. Jakožto starší ze dvou sester musela od té chvíle doma v lecčems zaskakovat a pomáhat. Nicméně jak později sama připustila, tato neblahá událost ji nakonec vyzbrojila i něčím pozitivním: naučila se jednat samostatně, postarat se o sebe.
Třebaže zpívala v dětském sboru Kantiléna, byl to zpočátku právě klavír, jemuž se chtěla věnovat profesionálně. Do jejích záměrů však zasáhla náhoda. Krátce před zkouškami na konzervatoř si zlomila jednu ruku a druhou pohmoždila. Pokud chtěla skutečně na konzervatoř, zbývalo jediné: přihlásit se na zpěv.
S odstupem času však Kožená soudí, že by se byla nakonec stejně přiklonila ke zpěvu. "Zjistila jsem, že více odpovídá mému naturelu. Potřebuji totiž kontakt s publikem a při hře na klavír jsem se vždy cítila dost osaměle. Diváky jsem vůbec neviděla, pouze klávesy. Při zpěvu mohu s lidmi daleko více komunikovat."
S Bachem do Evropy
Ještě během studií v Bratislavě založila Kožená s několika dalšími spolužáky soubor, který se začal věnovat barokní a renesanční hudbě. Toto slohové období považuje dodnes pro mladý hlas za velmi vhodné. "Je to zdravé, protože zvuk barokního orchestru není tak silný jako zvuk moderního tělesa a zpěvák není nucen se přepínat. Člověk si také lépe může pěstovat muzikálnost a učit se, co a jak hlasem vyjádřit," zdůrazňuje Kožená.
Byl to ostatně největší barokní skladatel Johann Sebastian Bach, který se pro Koženou stal vstupenkou do elitního mezinárodního klubu. Pro umělce je totiž důležité mít kontrakt s některou významnou nahrávací firmou. Kožená sice točila kompaktní disky už v první polovině devadesátých let, ale "na vlastní pěst".
Tak vznikl i snímek Bachových árií. "Můj manažer našel nějaké sponzory a snímek jsme nabídli několika českým firmám," říká Kožená. Bylo jí nicméně dáno na srozuměnou, že Bacha je v katalozích spousta a že česká zpěvačka nemůže s tímto autorem prorazit.
Nakonec se ukázalo, že opak je pravda. Přes pražskou pobočku firmy PolyGram (dnes Universal Music) se snímek dostal až do Hamburku k zástupcům prestižní značky Deutsche Grammophon. Bossové gramofonového průmyslu zavětřili nejen obrovský pěvecký talent, ale i charizmatickou osobnost. Magdalena Kožená tak dostala exkluzivní smlouvu s firmou, pro niž z Čechů dosud natáčel jen dirigent Rafael Kubelík.
Správnost uměleckého i obchodního kalkulu potvrdily prestižní ceny, které obdržely hned první snímky, jež Kožená pro tuto značku natočila. Dosud největším úspěchem byla cena Gramophone Award, udělovaná britským časopisem Gramophone a v hudebním světě považovaná za obdobu filmových Oscarů. Kožená ji dostala za nahrávku milostných písní českých skladatelů, z nichž zvláště Bohuslav Martinů byl pro svět objevem.
Prosazovat v cizině méně známé české autory ostatně Kožená pokládá za své poslání. Zatím poslední snímek zčásti věnovala Mozartovu příteli a vzoru Josefu Myslivečkovi.
Moje Carmen by byla jiná
Druhá polovina devadesátých let znamenala pro Magdalenu Koženou definitivní cestu vzhůru. Prestižní nabídky se začaly hrnout. A kdo Koženou viděl v poslední době na některé ze světových scén, pochopí nejen to, jaký kus práce odvedla od doby, kdy roku 1994 spíše nejistě chodila po jevišti brněnské opery, ale i nebetyčný rozdíl mezi většinou hereckých výkonů na domácích a světových operních scénách.
Potvrzují to i zkušenosti pěvkyně. "Musela jsem se herectví učit vlastně znova, protože co jsem se naučila doma, nejenže nestačilo, ale navíc bylo špatně." Snahy režisérů o nové výklady klasických oper nijak neodsuzuje. "Pokud taková produkce nenarušuje chod hudby, mám je ráda, protože si v nich více zahraju. Režisér je prostě v současnosti v opeře ta nejdůležitější osoba."
Kožená vyzrává i po vokální stránce. Už dávno není jen barokní specialistka. Vedle stěžejních mozartovských rolí exceluje i jako Mélisanda v Debussyho opeře Pélleas a Mélisanda. Její sugestivní světlý a lehký hlas, který nabírá na opulentnosti a zářivosti, se začíná blížit i některým dramatičtějším úlohám.
Ne náhodou bude na jejím novém kompaktním disku, složeném výlučně z francouzské hudby, ukázka z Bizetovy Carmen. Na dotaz, zda Carmen brzy ztvární i na jevišti, zatím odpovídá vyhýbavě, netají se však, že má na vášnivou cikánku vlastní pohled, dost odlišný od tradičních představ. "Za ideální bývá považován tmavý hlas, hrudní rejstřík a celkově trochu vulgární přístup. Přitom se dá dokázat, že při světové premiéře v pařížské Komické opeře bylo všechno trochu jinak. Ve skutečnosti psal Bizet tuto roli pro lehčí a světlejší hlas," vysvětluje.
K francouzskému prostředí ji ostatně váže víc než jen sympatie k hudbě Debussyho, Bizeta a dalších. Loni na podzim se totiž provdala za francouzského barytonistu Vincenta Le Texiera, kterého poznala před dvěma lety v Lipsku, kde zpívali v opeře Pélleas a Mélisanda. Svatba proběhla ve vší tichosti v malém městečku v Provence. Nic netušilo ani publikum v Kalištích u Humpolce, kde oba společně vystoupili pár dní po svatbě s programem věnovaným zdejšímu rodákovi Gustavu Mahlerovi.
Novomanželé mají zatím dvě domácnosti: jednu v Paříži a druhou v Praze. "Tohle jsou naše dvě základny. Jinak se vídáme většinou po hotelích," uvedla Kožená v zatím posledním rozhovoru, který poskytla Lidovým novinám.
|
MAGDALENA KOŽENÁ • Odkud jsem? • Čím vším jsem byla? • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo? • Můj nejbližší velký úkol? |
