Vzpomínají na Baťu, český křišťál a tatíčka Masaryka. Češi na Zakarpatské Ukrajině žijí hlavně ze vzpomínek.
Většina z nich nikdy nebyla dál než ve svém "hlavním městě" Užhorodě. Přesto toho o historii a zvycích Čechů vědí víc, než byste čekali. Jejich rodiče či prarodiče se totiž vČechách narodili. Na Zakarpatskou Ukrajinu přišli většinou vtřicátých letech za prací.
Vypadá to jako fotografie z počátku minulého století: široká silnice plná děr, u ní nízké dřevěné domky, kolem se popásají ovce a koně. Za rozpadajícím se dřevěným plotem jednoho z domků vyhlíží stařenka s hlubokými rýhami okolo očí a dobrácky na nás kývá. Když zjistí, že jsme přijeli ze země "tatíčka Masaryka", doluje vpaměti zapomenutá slovíčka. S měkkým ruským přízvukem vypráví: "Kdysi se u nás mluvilo jen česky. Můj otec přišel sem, do Gruševa Sela, z Moravského Berouna. Pracoval na dráze. Oženil se tady a zůstal. Můj muž Jurij si našel práci vLeningradě, a mně abych uživila rodinu, pořídil malé hospodářství a včely. Když předloni zemřel, včely jsem prodala. Ale kozu a slepice mám pořád. Na Moravě jsem byla všedesátém čtvrtém. Vozili jsme od vás sklo a oplatky," svítí ženě nostalgicky oči. Její dcera Jelena vkraji svého děda nikdy nebyla: "Kdybych mohla, ujížděla bych odtud. Třeba k vám!" Jelena vzpomíná na kamarádku, která někde vPraze uklízí kanceláře. Prý se má dobře a ještě posílá domů peníze. Dělá to tak stále více zdejších. "Nedivte se, tady opravdu nic není. Nechápu, proč sem třeba vy Češi jezdíte." Argumenty o panenské přírodě, nedotčeném venkovu a kouzlu jednoduchého života nechápe.
Vzdálení příbuzní
Skoro vkaždém městečku či obci na Zakarpatsku narazíte na někoho, kdo měl nebo má příbuzné vČechách. V Chustu si vystavěli Češi celou ulici a pojmenovali ji po prezidentu Masarykovi. Přestože z dvoupatrových domů padá omítka, patří stále k nejvýstavnějším v celém městě. Kdesi z vedlejší ulice je slyšet hluk tržnice. Potřebujete mouku, mýdlo, hřebíky, cibuli sazečku, rádio nebo třeba kolo na traktor? Sehnat cokoli není problém, stačí se ptát. Když trhovci sami nemají, dají vám typ na příbuzného nebo souseda. V hromadě novin, knih a obrázků s Madonami lze objevit i takový skvost jako pohlednici Hradčan někdy z padesátých let. "To máte štěstí," tvrdí starý "antikvář" s černými prsty od cigaret. "Dám vám ji za hřivnu. Asi ji tu zapomněl starý Kovaljov. On býval učitel a myslím, že jeho otec sem přišel z Čech." Na dotaz, kde pan řídící bydlí, dostáváme překvapivou odpověď: "Dnes už v Dejvicích." Tak to jsme skoro sousedé, pomyslím si, protože já bydlím na Letné. Ale chlapík vyvrací můj omyl: "Dejvice postavili ve třicátých letech Češi vUžhorodu ve stejném stylu jako ty pražské."
Rodiny smezinárodním obsazením
Několik let rozestavěné "novostavby" lemují neudržovanou silnici směrem na Užhorod. Pravděpodobně nebudou výstavné vily bez oken a omítek nikdy dostavěny. Než se našetří peníze na další písek, cihly či trámy, bude nutné začít opravovat promočené podlaží či prasklou stěnu. Lidé, když ušetří nějaké peníze, se je bojí ukládat do bank a raději investují do pozemků a nemovitostí, které pak většinou stejně nevyužijí. "Otec začal stavět cihlový dům za Chustem před sedmi lety. Dodneška tam nemá ani elektriku," popisuje situaci Ljuba Karači. Sama bydlí se svou rodinou ve staré dřevěnici s nádherně vyřezávanými krovy a roubeným ochozem. Dvě velké místnosti jsou zařízeny podle zdejšího obyčeje - otlučeným nábytkem, barevnými koberci na zemi i po stěnách, kýčovitými soškami a umělými květinami. Její muž Nikola je Rumun, ona sama má národnost rusínskou. Jedině malá dcerka je Ukrajinka. "Jsme taková internacionální famílie," směje se Ljuba. "Můj otec je původem ze Sibiře, matka z Košic. Já už jsem se narodila vTjačevu. Pěstujeme zeleninu a prodáváme ji na trhu, já přes zimu tkám koberečky. Nikola je občas někde zaměstnán, ale stálá práce tu není. Měsíčně vyděláme asi 200 hřiven, chleba stojí dvě hřivny. Přežít se to dá, ale je to těžké." I tady mluví o Češích jako o svých vzdálených příbuzných. Z domu přes ulici se vyklání muž a volá: "Vy jste Čechoslováci? Počkejte!" Během vteřiny stojí před námi a rozverně salutuje. Chce tak upozornit na svou zelenohnědou čepici. Blýská se na ní zlatý odznáček s dvouocasým lvem. "Vojákoval jsme v Táboře. Máte vČechách krásné holky. Jednu jsem si přivezl," směje se muž. "A víte, kdo nám opravil železnici z Chustu do Mukačeva, kterou strhla velká voda? Češi! V létě přijeli na dva týdny nějací študáci a za týden mohla mašina na koleje." Na můj dotaz, proč jezdí místní vlaky tak pomalu, vítězoslavně odpovídá: "No to je přece jasné! Aby nevykolejily! Rychleji než třicítkou by to mohlo být nebezpečné. A taky - nač spěchat?" Život tu plyne skutečně pomalu. Zvláště na venkově se čas měří prací - na jaře zasít, na podzim sklidit. Ráno vstát ještě před východem slunce, podojit a před osmou být na trhu. Kolem jedenácté už vám mléko nikdo nekoupí! V poledne je lepší vrátit se domů, udělat boršč nebo brambory na jeden ze sta způsobů, kterými je tady připravují, a pak se ještě jednou vrátit na trh. Kolem třetí totiž přicházejí lidé, kteří pracují ve městech. S hodinkami na rukou tu potkáte jen učitele a policajta. Lidé se řídí sluncem. Až zapadne, jde se spát. Nebo si popovídat před dům. Temné hloučky ženských a chlapů diskutují odděleně. Všichni do jednoho louskají a vyplivují semínka slunečnic a zapíjejí to vodkou nebo domácím vínem. Nikoho nerozptyluje televizní program nebo nabídka kin s novými americkými trháky. Dvacetiletý kluk viděl počítač jednou vživotě, když byl na návštěvě u příbuzných ve Lvově.
Bohem zapomenutý kraj
Zakarpatsko je zapomenutý kraj. Tím, že je vzdálen od hlavního ukrajinského města Kyjeva, zapomíná se na něj při rozdělování důchodů a státních zakázek. "Důchod mám 100 hřiven. A to jen díky tomu, že muž pracoval u námořníků," prozrazuje nám upovídaná Zorka Gunda, kterou jsme potkali na začátku naší cesty. "Ale nikdy nevím, kdy a jestli vůbec ho v měsíci dostanu. Kdybych neměla malé hospodářství a dcery, které mě podporují, nevím, co bych dělala," líčí stará žena. Města jsou zašlá a špinavá, vesnice chudé. A lidé? Muži shrbení, vobnošených tmavých sakách a kloboucích vražených do čela. Na většině žen v šátcích nepoznáte věk, dají se tu však potkat i opravdové krasavice v kožených sukních a s provokativním make-upem. Děti jsou stejné jako všude na světě - rozpustilé, špinavé, veselé. Ty zdejší loudí bonbony a propisovačky. Minimum lidí tu má stálou práci. Většina jen základní vzdělání. Zaostalost a bída je cítit na nádražích, vobchodech i vnemocnicích. Vlaky jezdí pomalu a nepravidelně, rozhrkané autobusy bez záruky, že dojedete. Obrovské obchody nabízejí na třech poloprázdných regálech chleba, vodku a těstoviny - většina obchodních transakcí se stejně odehrává na tržištích. Zdravotní péče je ubohá, služby téměř nefungují. Proč sem tedy jezdit? Protože Zakarpatsko je nostalgicky přívětivé i přitažlivě nebezpečné. Kromě nedotčené přírody, o které se dnes člověku už skoro nesní, také svérázní lidé nepoznamenaní vymoženostmi moderní civilizace. A navíc jsou to naši vzdálení příbuzní...
Autorka je redaktorkou časopisu Harper´s Bazaar
Většina z nich nikdy nebyla dál než ve svém "hlavním městě" Užhorodě. Přesto toho o historii a zvycích Čechů vědí víc, než byste čekali. Jejich rodiče či prarodiče se totiž vČechách narodili. Na Zakarpatskou Ukrajinu přišli většinou vtřicátých letech za prací.
Vypadá to jako fotografie z počátku minulého století: široká silnice plná děr, u ní nízké dřevěné domky, kolem se popásají ovce a koně. Za rozpadajícím se dřevěným plotem jednoho z domků vyhlíží stařenka s hlubokými rýhami okolo očí a dobrácky na nás kývá. Když zjistí, že jsme přijeli ze země "tatíčka Masaryka", doluje vpaměti zapomenutá slovíčka. S měkkým ruským přízvukem vypráví: "Kdysi se u nás mluvilo jen česky. Můj otec přišel sem, do Gruševa Sela, z Moravského Berouna. Pracoval na dráze. Oženil se tady a zůstal. Můj muž Jurij si našel práci vLeningradě, a mně abych uživila rodinu, pořídil malé hospodářství a včely. Když předloni zemřel, včely jsem prodala. Ale kozu a slepice mám pořád. Na Moravě jsem byla všedesátém čtvrtém. Vozili jsme od vás sklo a oplatky," svítí ženě nostalgicky oči. Její dcera Jelena vkraji svého děda nikdy nebyla: "Kdybych mohla, ujížděla bych odtud. Třeba k vám!" Jelena vzpomíná na kamarádku, která někde vPraze uklízí kanceláře. Prý se má dobře a ještě posílá domů peníze. Dělá to tak stále více zdejších. "Nedivte se, tady opravdu nic není. Nechápu, proč sem třeba vy Češi jezdíte." Argumenty o panenské přírodě, nedotčeném venkovu a kouzlu jednoduchého života nechápe.
Vzdálení příbuzní
Skoro vkaždém městečku či obci na Zakarpatsku narazíte na někoho, kdo měl nebo má příbuzné vČechách. V Chustu si vystavěli Češi celou ulici a pojmenovali ji po prezidentu Masarykovi. Přestože z dvoupatrových domů padá omítka, patří stále k nejvýstavnějším v celém městě. Kdesi z vedlejší ulice je slyšet hluk tržnice. Potřebujete mouku, mýdlo, hřebíky, cibuli sazečku, rádio nebo třeba kolo na traktor? Sehnat cokoli není problém, stačí se ptát. Když trhovci sami nemají, dají vám typ na příbuzného nebo souseda. V hromadě novin, knih a obrázků s Madonami lze objevit i takový skvost jako pohlednici Hradčan někdy z padesátých let. "To máte štěstí," tvrdí starý "antikvář" s černými prsty od cigaret. "Dám vám ji za hřivnu. Asi ji tu zapomněl starý Kovaljov. On býval učitel a myslím, že jeho otec sem přišel z Čech." Na dotaz, kde pan řídící bydlí, dostáváme překvapivou odpověď: "Dnes už v Dejvicích." Tak to jsme skoro sousedé, pomyslím si, protože já bydlím na Letné. Ale chlapík vyvrací můj omyl: "Dejvice postavili ve třicátých letech Češi vUžhorodu ve stejném stylu jako ty pražské."
Rodiny smezinárodním obsazením
Několik let rozestavěné "novostavby" lemují neudržovanou silnici směrem na Užhorod. Pravděpodobně nebudou výstavné vily bez oken a omítek nikdy dostavěny. Než se našetří peníze na další písek, cihly či trámy, bude nutné začít opravovat promočené podlaží či prasklou stěnu. Lidé, když ušetří nějaké peníze, se je bojí ukládat do bank a raději investují do pozemků a nemovitostí, které pak většinou stejně nevyužijí. "Otec začal stavět cihlový dům za Chustem před sedmi lety. Dodneška tam nemá ani elektriku," popisuje situaci Ljuba Karači. Sama bydlí se svou rodinou ve staré dřevěnici s nádherně vyřezávanými krovy a roubeným ochozem. Dvě velké místnosti jsou zařízeny podle zdejšího obyčeje - otlučeným nábytkem, barevnými koberci na zemi i po stěnách, kýčovitými soškami a umělými květinami. Její muž Nikola je Rumun, ona sama má národnost rusínskou. Jedině malá dcerka je Ukrajinka. "Jsme taková internacionální famílie," směje se Ljuba. "Můj otec je původem ze Sibiře, matka z Košic. Já už jsem se narodila vTjačevu. Pěstujeme zeleninu a prodáváme ji na trhu, já přes zimu tkám koberečky. Nikola je občas někde zaměstnán, ale stálá práce tu není. Měsíčně vyděláme asi 200 hřiven, chleba stojí dvě hřivny. Přežít se to dá, ale je to těžké." I tady mluví o Češích jako o svých vzdálených příbuzných. Z domu přes ulici se vyklání muž a volá: "Vy jste Čechoslováci? Počkejte!" Během vteřiny stojí před námi a rozverně salutuje. Chce tak upozornit na svou zelenohnědou čepici. Blýská se na ní zlatý odznáček s dvouocasým lvem. "Vojákoval jsme v Táboře. Máte vČechách krásné holky. Jednu jsem si přivezl," směje se muž. "A víte, kdo nám opravil železnici z Chustu do Mukačeva, kterou strhla velká voda? Češi! V létě přijeli na dva týdny nějací študáci a za týden mohla mašina na koleje." Na můj dotaz, proč jezdí místní vlaky tak pomalu, vítězoslavně odpovídá: "No to je přece jasné! Aby nevykolejily! Rychleji než třicítkou by to mohlo být nebezpečné. A taky - nač spěchat?" Život tu plyne skutečně pomalu. Zvláště na venkově se čas měří prací - na jaře zasít, na podzim sklidit. Ráno vstát ještě před východem slunce, podojit a před osmou být na trhu. Kolem jedenácté už vám mléko nikdo nekoupí! V poledne je lepší vrátit se domů, udělat boršč nebo brambory na jeden ze sta způsobů, kterými je tady připravují, a pak se ještě jednou vrátit na trh. Kolem třetí totiž přicházejí lidé, kteří pracují ve městech. S hodinkami na rukou tu potkáte jen učitele a policajta. Lidé se řídí sluncem. Až zapadne, jde se spát. Nebo si popovídat před dům. Temné hloučky ženských a chlapů diskutují odděleně. Všichni do jednoho louskají a vyplivují semínka slunečnic a zapíjejí to vodkou nebo domácím vínem. Nikoho nerozptyluje televizní program nebo nabídka kin s novými americkými trháky. Dvacetiletý kluk viděl počítač jednou vživotě, když byl na návštěvě u příbuzných ve Lvově.
Bohem zapomenutý kraj
Zakarpatsko je zapomenutý kraj. Tím, že je vzdálen od hlavního ukrajinského města Kyjeva, zapomíná se na něj při rozdělování důchodů a státních zakázek. "Důchod mám 100 hřiven. A to jen díky tomu, že muž pracoval u námořníků," prozrazuje nám upovídaná Zorka Gunda, kterou jsme potkali na začátku naší cesty. "Ale nikdy nevím, kdy a jestli vůbec ho v měsíci dostanu. Kdybych neměla malé hospodářství a dcery, které mě podporují, nevím, co bych dělala," líčí stará žena. Města jsou zašlá a špinavá, vesnice chudé. A lidé? Muži shrbení, vobnošených tmavých sakách a kloboucích vražených do čela. Na většině žen v šátcích nepoznáte věk, dají se tu však potkat i opravdové krasavice v kožených sukních a s provokativním make-upem. Děti jsou stejné jako všude na světě - rozpustilé, špinavé, veselé. Ty zdejší loudí bonbony a propisovačky. Minimum lidí tu má stálou práci. Většina jen základní vzdělání. Zaostalost a bída je cítit na nádražích, vobchodech i vnemocnicích. Vlaky jezdí pomalu a nepravidelně, rozhrkané autobusy bez záruky, že dojedete. Obrovské obchody nabízejí na třech poloprázdných regálech chleba, vodku a těstoviny - většina obchodních transakcí se stejně odehrává na tržištích. Zdravotní péče je ubohá, služby téměř nefungují. Proč sem tedy jezdit? Protože Zakarpatsko je nostalgicky přívětivé i přitažlivě nebezpečné. Kromě nedotčené přírody, o které se dnes člověku už skoro nesní, také svérázní lidé nepoznamenaní vymoženostmi moderní civilizace. A navíc jsou to naši vzdálení příbuzní...
Autorka je redaktorkou časopisu Harper´s Bazaar
