Vyl jsem bolestí jako zvíře

- Oficiálně jako by dlouhé roky neexistoval. Knížky poezie mu u nás vycházely v šedesátých a pak až v devadesátých letech. Totéž platilo pro výstavy. Nebyl pro tehdejší režim nepřítelem, protože nepodepisoval petice, neprotestoval, ale jeho vizuální poezie hrající si se slovy a s písmeny a experimentální výtvarný projev byly za hranicí toho, co socialističtí kritici považovali za umění. Jako profesora třebíčského gymnázia však Ladislava Nováka nechávali žít v relativním klidu. On zatím spolupracoval s italskými galeristy a mezi hosty se v jeho bytě v Třebíči objevovali i mnozí zahraniční umělci a kritici.

Básník a výtvarník Ladislav Novák si nevede statistiky, kolik měl výstav, kolik mu vyšlo knížek u nás i v jiných zemích. Ukazuje krásně vytištěnou knihu reprodukcí z Itálie a říká: "Výstav bylo hodně. V Čechách, ve Francii, v Itálii i v Americe. Naposled v severoitalském Orvietu, kde jsem se v expozici nazvané Česká vizuální poezie sešel letos na jaře s Jiřím Kolářem, Václavem Havlem a Karlem Trinkewitzem. Ale nevystavuju, abych byl slavný, zajímají mě reakce rozumných lidí. Na výstavě je to jiné, než když někdo přijede za mnou a jenom listuje v deskách."

Žijete už víc než pět let sám, jak to snášíte?
Během čtyř, pěti týdnů mi náhle zemřel syn a pak i žena. Těžko se mi o tom mluví, někdy jsem tady vyl bolestí jako zvíře. Při životě jsem se udržel tím, že jsem dělal jako posedlý. Dodnes se mně ale stává, že se v noci vzbudím a říkám si: Kde je Petr, on se ještě nevrátil? Svému bytu teď říkám poustevna a samotu snáším prací. Snažím se dotáhnout to, co jsem dělal celé roky. Jenom nevím, kolik času mně zbývá, příští rok mi bude pětasedmdesát a už nejsem nejzdravější.

Půlíte svůj zájem mezi výtvarné umění a poezii, čemu dáváte přednost?
To je delší historie. Už někdy v patnácti letech jsem se rozhodoval mezi malováním a psaním. Protože řada mých příbuzných i můj otec viděli ke stáru špatně, nebo byli dokonce napůl slepí, soustředil jsem se na poezii. Ale výtvarné umění mě pořád přitahovalo. Během pražských studií jsem běhal po výstavách, něco málo jsem i zkoušel a výtvarno mně pronikalo také do psaní; začal jsem s vizuální poezií. Určitý předěl přineslo mé přátelství s Jiřím Kolářem a od roku 1962 se i výtvarné oblasti věnuju systematicky a skoro mě to baví víc než psaní.

Vadilo vám, že vás oficiální kritika léta ignorovala?
Ne. Spíš mě zlobí, když kritici mých literárních a výtvarných věcí mluví o hře. Jistěže je to hra, že důležitou roli hraje i humor. Ale myslím, že co dělám, je hlavně o překonávání smutku, bolesti a beznaděje prací, humorem, nadějí... Už dlouho razím neologismus - zdoufalství. Je to zoufalství, ale písmeno d zároveň naznačuje, že člověk může i doufat.

Jednou jste řekl, že vás do poezie uvedl Vítězslav Nezval. Jak?
To bylo ještě za války, chodil jsem do kvinty a v knihovně jsem uviděl útlou knížečku s názvem Edison. Myslel jsem si, že to je životopis, ale byla to Nezvalova báseň. Ze začátku jsem byl šokovaný, protože jsem záplavě metafor moc nerozuměl, ale chytila mě jakási melodie, rytmus. Pak jsem si vypůjčil Moderní básnické směry a Čapkovy překlady francouzské poezie a začal jsem sám psát. Osobně jsem se s Nezvalem díky svým příbuzným sešel v roce 1944 u jeho rodičů v Brně. Byl jsem pak za ním víckrát.
Nezval byl ke mně vždycky laskavý. Nosil jsem mu své básničky a on říkal - vy budete dobře psát. Mám s ním i jeden zvláštní zážitek. Někdy kolem roku 1948 jsem přijel do Tasova za Jakubem Demlem a Nezval tam zrovna byl na návštěvě. Tehdy emigroval jeho chráněnec mladý básník Ivan Blatný do Anglie a Nezval se na mě obrátil s rozmáchlým gestem - Co říkáte tomu, co mi udělal? V rozpacích jsem něco mumlal a Deml s obrovskou ironií poznamenal - Hřál jste si, Vítězslave, na prsou hada.

Jak si rozuměli katolický kněz Deml a komunista Nezval?
I když se později jejich vztah rozkolísal, měli se rádi, ctili se jako básníci. Překvapilo mě, s jakou úctou se sekční šéf ministerstva k Demlovi choval. A on zase vůči Nezvalovi projevoval jakousi laskavou blahosklonnost. Později jsme s jedním kamarádem u Demla komentovali Nezvalovu báseň o letu nad Sovětským svazem; že totiž napsal pěknou blbost. Deml kus přečetl nahlas a dodal - Oblaka se drolí jako opuka, to je metafora, básnický obraz. Nezval je básník.

Nevadilo vám, že Nezval šel na ruku režimu?
Tuším začátkem roku 1949 chtěl Nezval prosadit, aby vyšla Demlova kniha Moji přátelé. Ale Deml mi řekl - to je málo, on vyzobává hrozinky z mojí bábovky. A požádal mě, abych za Nezvalem zašel a vyřídil mu, že Moji přátelé nemají vycházet samostatně.
Sešli jsme se nejprve u něj, a pak jsme zajeli na ministerstvo. Nezval byl unavený, protože byl večer před tím na velkém tahu s Bieblem. Cestou mi řekl, že v Praze mi asi musí být smutno a že se někdy domluvíme a vyjedeme si spolu ven. Jenže na ministerstvu se mu hluboce klaněli a když mě viděli, jak s ním v jeho kanceláři popíjím pivo, vysekli pro jistotu malou poklonu i mně. Cítil jsem se trapně a od té doby jsem se s ním nesešel. Radši jsem jezdil do Tasova za Demlem, který na tom byl špatně. Ale když Nezval v roce 1958 zemřel, přece jen mně to bylo líto. Byl to velký básník a právě básníků jako Demla či Koláře se někdy dovedl zastat. Demlova hospodyně Marie Rosa mi vyprávěla, že Nezval přijel jednou do Tasova s jakýmsi člověkem. Chvíli zůstali sami a ona otevřenými dveřmi slyšela - Slávku, kvůli Demlovi budeš mít potíže. Nezval prý odpověděl - Prosím tě, vyseru jim Zpěv míru a všechno bude v pořádku.

Jaký jste měl vztah k Jakubu Demlovi?
Ctil jsem ho jako básníka, měl jsem ho rád jako člověka a vím, že on měl rád mě, i když se pak mezi námi sběhly různé osobní věci i s Marií Rosou, které nechci rozvádět.
Demla jsem poznal ve třech podobách. Když přišel někdo cizí, byl zdrženlivý, zdvořilý a hrál roli vzorného kněze a katolického básníka. Jiný byl, když se v Tasově sešla společnost lidí, které dobře znal. Pilo se víno, Deml se nechal strhnout vyprávěním, hýřil vtipem a do toho občas zaburácel jeho pověstný smích, z něhož mě někdy až mrazilo. Jako bych pod ním tušil tragické hlubiny. Se třetí Demlovou podobou jsem se setkal, když mně občas ujel autobus a zůstali jsme v Tasově sami. Rosa něco dělala, on občas prohodil větičku. Jinak bylo ticho, jen hodiny tikaly. To byly nejkrásnější chvíle, které jsem s ním prožil.

Vaše přátelství s Jiřím Kolářem je ovšem z jiného soudku, už proto, že jste téměř vrstevníci. Ovlivnil vás a vy jeho?
Někdy začátkem šedesátých let jsem říkal malíři Mikuláši Medkovi, že k podobně obrovským změnám jako v malířství musí dojít i v poezii. A že v tom, co se tiskne, skoro žádnou změnu nenacházím. Medek mě ve svém ateliéru seznámil s Kolářem. Pokračovali jsme v jakési vinárně a pak jsem mu přinesl texty, v nichž jsem si pohrával s písmeny a s řádky. Některé později vyšly v mé první sbírce Konstelace. Kolář žasl nad tím, že nějaký kantor v Třebíči dělá věci, které on znal jen z cizích časopisů.
Ale myslím, že Jirka ovlivnil mě. Například v základním poučení, že když člověk začne něco dělat, nemůže zůstat jen u nápadu, je potřeba ho rozvíjet, vyčerpat z něj všechno, co se dá. Ovlivnil mě i svou šílenou zaujatostí prací, svou ryzostí a velkorysostí. Pokud viděl, že někdo dělá něco kloudného, poskytl mu, co měl. I peníze. V době, kdy sám moc nevydělával.
Začátkem šedesátých let šla v kulturní pražské společnosti hláška, že se Kolář zbláznil, přestal psát a lepí nějaké divné koláže. Já jsem naopak neskrýval nadšení, a to pro něj jistě něco znamenalo. Ale přiznám se, že někdy jsem na něj přece jen trochu žárlil, ale zároveň jsem si uvědomoval, že to je blbost.

Nikdy vás nenapadlo, abyste podobně jako Jiří Kolář odešel za hranice? Anebo alespoň do Prahy, kde byste se třeba nemusel živit kantořinou?
Ne, měl jsem rodinu. A nemrzí mě, že jsem tady zůstal. Manželka měla byt v Praze, ale když se nám narodil syn, její i moji rodiče brečeli, abychom se vrátili do Třebíče. Kvůli nim jsme to udělali, ale chuť odejít byla. Učil jsem rád. Zvlášť na gymnáziu. Snažil jsem se, aby to nebylo jen biflování. Když šli studenti z třebíčského gymnázia do Brna na filozofii a na otázku, kdo je učil na češtinu, odpověděli - Novák, měli zkoušku napůl hotovou.
Jistěže jsem se ve škole musel přizpůsobovat, musel jsem živit rodinu, přispívat rodičům; stavět se na zadní nohy by byla blbost. Někdy to bylo odporné, ale děcka poznala, které autory a který úsek dějin jsem vykládal rád a který ne. Ovšem naprosto úděsné byly schůze, klasifikační porady, školení... to bylo nahromaděné blbství, které jsem snášel hrozně těžko.

Měl jste v Třebíči potíže, nebo vás soudruzi nechávali žít?
Můj přítel kritik Jindřich Chalupecký zařídil, že jsme jednou se ženou dostali pozvánku na slavnost k výročí vzniku Spojených států. Ještě cestou jsem se rozmýšlel, jestli tam máme jít. Na recepci nás Chalupecký seznámil s kulturním atašé Quinnem. Vyměnili jsme si spolu pár dopisů a on za námi přijel do Třebíče.
V den, kdy měl dorazit, stálo na ulici zásobovací auto. Hned mi bylo jasné, že to jsou fízlové. Šli jsme se s Quinnem podívat do baziliky a na oběd. Deset dní nato jsem měl telefon, že pan Quinn pojede přes Třebíč a že by se mnou rád mluvil. Jestli bych na něj nemohl počkat někde na ulici. Tehdy mě ochránil anděl strážný. Řekl jsem, ať přijde k nám, přece ví, kde bydlím. Dneska vím, že by Quinn nepřijel. Někdo jiný by mně strčil nějaký kompromitující balíček a šel bych do basy.

Neměl jste z americké návštěvy ve škole problém?
Po nějakém čase svolali ve škole mimořádnou schůzi. Předseda odboru přečetl zprávu od bezpečnosti o ideologické diverzi profesora Nováka. Byla v ní spousta lží. Výsledek schůze byl, že nesmím učit. Pak jsem zažil dva několikahodinové výslechy na Bezpečnosti. Pořád mi opakovali, že nemůžu učit. Až jsem se přes jednoho advokáta seznámil s docentem Pospíšilem. Měl velký zájem o výtvarné umění a zároveň byl odborníkem na pohlavní choroby. Hodně pacientů - papalášů mu bylo zavázáno. Zašel za jakýmsi brněnským prokurátorem a ten zavolal do Třebíče. Prý řekl jen: Vy tam máte Nováka, my máme X. Y. Šlo o synáčka třebíčského papaláše, který způsobil v Brně těžkou dopravní nehodu. Prokurátor navrhl, že si to vyčenžují - on zapomene na synáčka a oni na mě. Nakonec jsem směl dál učit... na průmyslovce.

Nikdy jste neuvažoval o tom, že byste se živil jen malováním a poezií?
Za totality? Prosím vás! Musel bych se přizpůsobit, a to jsem za žádnou cenu nechtěl.

Někteří malíři neradi prodávají své obrazy. A vy?
To je různé. Měl jsem svůj výbor, kterému jsem říkal, že to bude moje posmrtná výstava. Nechtěl jsem se s ním rozloučit a stejně se to nějak rozběhlo. Hledal jsem některé starší věci; jsou kdovíkde. Příští rok mi chce Jaroslav Kořán udělat dělat výstavu s velkým katalogem, ale bude se to těžko dávat dohromady. Něco je po galeriích, něco u soukromých sběratelů, hodně věcí v cizině.

Co považujete za svůj největší úspěch?
O tom jsem nikdy nepřemýšlel. Jaký úspěch, co je to úspěch? Na to nedovedu odpovědět. Jsem rád, když se mi práce daří. A když se nedaří, vztekám se a hotový list roztrhám a udělám nový. Vyhodil jsem spoustu věcí a spálil spoustu rukopisů. A někdy jsem si pak i řekl, že jsem asi udělal chybu, že to tak špatné nebylo._