Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Výjimečná průměrnost

aktualizováno 
- Oba jsme byli na sebe dobře připraveni: pan poslanec věděl, jaké jsou rozhovory v Magazínu DNES, přehlédl, co komu a kdy už řekl, vyvětral z kanceláře vůni dýmky a rezervoval si hodinu času. I já jsem studovala stohy informací o čtyřiatřicetiletém muži, který ve třetí třídě základní školy potkal svoji budoucí ženu Lucii, teď mají dva malé syny, bydlí v nájemním domě, vlastní škodovku, vystudoval geologii, od roku 1992 působí v politice a o svém šlechtickém původu se zdráhá mluvit... Žádné výstřelky, žádné zvraty - pokora a průměr. Možná právě v tom je jeho výjimečnost.

Nepřibral jste od té doby, co už nejste geologem?
Tohle zdání si neumím vysvětlit - ale nejste sama, kdo mě vidí tlustého. I Zelený Raul mě vymaloval s obrovským břichem a doma to vyvolalo velký údiv. Ne, nepřibral jsem za poslední roky ani kilo.

Připadá vám nezdvořilé, když se vás ptám na váhu?
Ne, vůbec mi to nevadí.

Myslíte si tedy, že politici mají dávat zprávu o svém soukromí, o stavu svých střev, případně se světu omlouvat za svou náruživost?
Nehodnotím, jen vím, že realita je taková. Z mně nepochopitelných důvodů se veřejnost stará o soukromí mnohdy víc než o fakta nebo názory. A to i u politiků, nejen u hezkých hereček a zpěvaček, čemuž rozumím více. Tak to je a nedá se s tím nic dělat. Jen by se měla vždycky hledat nějaká hranice - za niž nepůjdu já a nebudete se pokoušet vstupovat ani vy.

Stojíte o popularitu?
Politik o ni musí stát - je součástí profese. Ne proto, aby pak večer stál před zrcadlem a vychloubal se sám sobě, jak je úžasně populární, ale aby naplnil svoji úlohu. Tou je vůle, aby se lidé ztotožňovali s tím, co říká, co si myslí, co dělá. V mediálním věku to bez popularity nedokáže. Musí pak sice v samoobsluze vydržet, když mu během nákupu někdo řekne: To jste k tomu Kosovu dobře řekl - a u vedlejšího regálu se dozví, že měl říct něco jiného. S tím je třeba počítat, jinak nelze vstupovat do politiky.

V popularitě vás ovšem bohatě předhánějí třeba televizní baviči - není to trochu postavené na hlavu, že lidé víc uctívají Michaela Jacksona než politika, který se má starat o jejich blaho?
To je otázka, kdo se víc stará o jejich blaho! Jestli nakonec nejsou baviči, kteří vytvářejí pohodu a dobrou náladu, důležitější než politici. V moderním světě politika tolik život neovlivňuje nebo by neměla ovlivňovat.

Jestli mně pošlete muže do války nebo zvýšíte daně, to mi sakramentsky ovlivní život, natož náladu.
To máte pravdu, ale uvedla jste dvě z mála věcí, které politik rozhoduje a které se lidí dotýkají přímo, přičemž válka je extrémní příklad. Všechno ostatní, co politika dělá, se v zásadě lidí moc netýká.

Nepopíráte sám sebe?
Ne docela. Mluvím o přímém vlivu na všední život.

Což je vlastně i vliv na styl a hodnoty života. Teprve v posledních desetiletích lidé více napodobují styl hvězd showbyznysu než ctihodných státníků.
Zatím jsem o tom nijak hluboce nepřemýšlel, ale instinktivně se bráním vidět v tom problém. Rozhodně bych ovšem vliv třeba Michaela Jacksona limitoval. Lidé mu věří, že dobře zpívá, ale nejspíš by mu nevěřili, kdyby rozhodoval o vyslání vojenských jednotek do zahraničí. Vadí mi spíš jiná věc: lidé u nás nevěří, že politici dělají svou práci dobře.

Vy se divíte?
Zčásti. Vadí mi zobecňování, kterého jsem si ve světě showbyznysu - když už o něm mluvíme - zatím nevšiml. Když Michael Jackson nahraje špatnou desku, nesníží to popularitu Spice Girls, natož všech zpěváků. Ale chybování jednoho nebo několika politiků ovlivňuje renomé všech. Ztráta prestiže jednoho má kolektivní dopad - v tom vidím problém.

A co s ním?
Je velmi nepříjemné být zařazen do jakési obecné kategorie, která nemá prestiž. Ale cítím, že to zdaleka není tak strašné, jak to jeden čas bylo. Něco se muselo stát. Působím ve straně, která si řekla, že chce politiku dělat trošku jinak. To jinak by mělo být - méně konfrontačně a více věcně. Dokud jsem byl v ODS, lidé mi na ulici buď hodně nadávali, nebo mě hodně chválili. A teď řeknou: já vás nevolím, ale jste mi sympatický.

Odpovídá nekonfrontační postoj vaší povaze, nebo jste si to prostě v linii své strany dal za úkol?
Myslím, že to neodpovídá jen mé povaze, ale lidské povaze vůbec. Nejsem ve věcném střetu žádný beránek - tam konfrontace patří, ale nesnesu osobní podrazáctví, lež a zradu jako prostředek, nerespektování pravidel, podvod.

Máte k politické scéně dost výhrad, ale jste její součástí - co vás k ní přitahuje?
Politickou dráhu jsem neměl nikdy v plánu, jen mi přišla do cesty a já neodmítl.

A to vám mám věřit?
Jak chcete. Říkám jen, že jsem se nevzdal přede mně uložené odpovědnosti. Vždycky jsem byl spíš objektem děje, nikoliv tím, kdo si vytvoří plán a žene se za ním.

Pak vás vaše profese nemůže příliš uspokojovat.
Má svůj půvab, že svým - možná malým - dílkem můžu ovlivňovat to, co se děje v mém okolí a potažmo v celé zemi. A čas od času přijdou chvíle, které jsou velkým naplněním, splněním snu. Pro mě to byl podpis česko-německé deklarace a náš vstup do NATO. Na obou dokumentech jsem pracoval a obětoval jim kus života. Povedlo se, a je to obrovské.

A co vás motivuje teď?
Naděje, že přispěju k tomu, aby se u lidí změnilo povědomí, že politika se dá dělat jenom špatně.

Na to vám málo "planou oči", jak jste jednou řekl po volbách nejen o sobě. Jak jste to myslel?
Pokud jsem na špičce, pak je mojí povinností rozdávat energii a dobíjet baterii těm, kteří na špičce nejsou. Politická strana funguje jako podnik - síla a odhodlání se předávají shora dolů. Pokud přijedu do vesničky na jižní Moravě, kde žije možná pět členů naší strany, je mojí povinností, abych jim dobil baterie a dodal sílu. Největším neštěstím pro politiku je, když politici přijdou za lidmi, zhroutí se do křesla a řeknou - co vám mám povídat a očekávají, že členové jim pomohou vstát - fanděním, davovým adorováním, šílenstvím. Prvotní impuls musí vyjít od špičky. Stejně jako v podniku nemůžu chtít od zaměstnance vzdálené pobočky, že bude dávat podněty k rozvoji firmy.

To, co mi teď říkáte, jste vyčetl v příručkách?
Ne, moc příruček jsem nenačetl, to jsem zažil. Ono se to asi taky naučit nedá. Buď člověk v sobě energii nebo charisma má, nebo nemá. A přitom musí být bytostně přesvědčený, že to, co dělá, dělá dobře, že to je správné.

Netajil jste se svým obdivem k panu Zieleniecovi, vašemu bývalému nadřízenému. Platí to pořád?
Ano, zrovna včera jsem s ním mluvil o kosovské krizi a znovu mi potvrdil, jak má jasný a zřetelný názor na svět - nejen na zahraniční politiku. Je strašná ztráta, že z politiky vypadl, ale co se dá dělat.

Vás fascinuje ucelený názor na svět?
Obdivuju nejen dobře zformulovaný názor na svět a jeho jednotlivosti, ale zejména to, že se podle toho řídí. Jedním z obrovských problémů je, že drtivá většina politiků nemá ujasněný hodnotový žebříček a chová se podle nahodilostí: jednou aby se zalíbili svým voličům, podruhé aby byli zajímaví. A to je katastrofa.

Vnutila jsem vám na začátku jako příklad Michaela Jacksona - posloucháte ho?
Ne, já jsem vyrůstal na rocku - Jethro Thull, Pink Floyd, Yes a další z dnešního pohledu vykopávky. A taky na české rockové hudbě jako byly skupiny Manželé, Ženy, Garáž, Půlnoc, Krásné nové stroje...

Tedy spíš koncerty než diskotéky?
Diskotékový typ nejsem, ale celé mládí jsem chodil na koncerty rockové a alternativní muziky, dokonce jsem si je nahrával a mám doma docela unikátní nahrávky. Můj poslední velký kulturní zážitek byl loni v létě v Bohuslavicích, kde bydlí Ivan Lamper, bývalý šéfredaktor Respektu. Na návsi hrály revival Ženy. Já tam taky jezdím na chalupu, kousek odtud bývá na víkendech Vláďa Mlynář a přijel Saša Vondra... Byla to nádhera.

Samí politici, že? Odhadnu dobře, že byste šel na pivo raději s Václavem Havlem než s Mikem Jaggerem?
Upřímně řečeno si nedovedu představit, co bych si s Jaggerem povídal, i když Rolling Stones jsem taky poslouchal, ale showrocková scéna není moje nejoblíbenější. Zatímco Václava Havla si lidsky i politicky vážím a vím, že by řeč rozhodně nestála.

Dneska není moc populární chválit pana prezidenta.
Ono ani tak nejde o chválu jako o samozřejmou úctu. Nejen ke konkrétnímu jménu, ale k úřadu hlavy státu jako takovému. Nedávno jsem viděl jeden z amerických komerčních filmů, v němž letadlo unese prezidenta USA. Dole na zemi probíhají politické i všední debaty, jimiž se prolíná jediné - náš prezident je v ohrožení, a tím je ohrožen celý stát, tedy každý. Pro mě je opravdu nepochopitelný jeden z příznačných rysů - nevím, jestli české povahy nebo současné doby - neúcta k hlavě státu.

Přesně tak mi kdysi odpověděl i Karel Schwarzenberg: Tohle je hlava státu, ta se ctí a šmytec.
Je to tak, pokud je dodržena alespoň jedna podmínka, a tou je fungující demokracie.

A nesehrává v tomto samozřejmém postoji svoji roli i váš šlechtický původ? Proč se vlastně vyhýbáte otázkách o šlechtě?
Jistou dobu jsem se bránil zdůrazňovat svoji příslušnost k české šlechtě a měl jsem pro to minimálně dva důvody. Jen si vzpomeňte na začátek devadesátých let a na postoj veřejnosti k lidem, kteří se vraceli ze zahraničí a ke šlechtě zejména - co ty lidi tady dělají, co sem lezou! Nemám chuť a ani to nemá smysl masírovat názory veřejnosti řečmi, přesvědčováním. Osobní prestiž je třeba víc než rétorikou posouvat činy, skutky, tím, že něco dělám. Teprve potom je možné zmínit, že to udělal potomek toho a toho rodu a člen té a té rodiny.

Osvědčil se vám tento postup?
Asi byla správná cesta dát lidem čas a prostor, aby poznali, že rozumím například zahraniční politice a něco dělám v oblasti obrany a ztotožnili mé jméno s prací. Tím jsem vlastně otevřel dveře i dalším - v politice už působí tři Lobkowiczové. Ale nejde jen o potomky šlechty. Jsou tu i další, na něž je třeba pohlížet skrz jejich práci, a ne přes předky. Snad jen jeden politik tuto nepsanou zásadu porušuje opakovaně a rád, když vmete kolegovi Mlynářovi, že jeho otec někdo byl a mému bratranci, že má šlechtický původ.

Porozuměl jste výhradám české veřejnosti ke šlechtě?
Chápal jsem je. Čtyřicet let se dětem ve školách vysvětlovalo, že šlechta je něco nepatřičného a nikdo nepřipomínal, jak významně se česká šlechta podílela na konstituování české státnosti a že bychom se možná bez ní rozpustili v nějakých nadnárodních celcích. Je obrovským problémem našeho státu, že po Bílé hoře musela velká část šlechty odejít - zejména té drobné a střední - a zbyla poměrně malá vrstva. Dnes šlechta zahrnuje pár desítek lidí, kteří se navzájem znají a jsou příbuzní. Na rozdíl od Polska, kde třeba k zemanským rodům patří obrovská část národa. Právě oni přispívají ke zdravému národnímu pocitu sounáležitosti se zemí, s půdou, se státem - to nám nesmírně chybí.

Znají historii rodu vaši synové?
Starší syn začíná tušit. Vím, že i já jsem se takové věci dozvídal kolem šesti sedmi let. Asi nastal čas, abychom se na to podívali. Škoda, že už nežije můj otec, který byl největším znalcem rodové historie. Teď se tu znalost snaží shromáždit moje matka.

Profesí je lékařka, stejně jako byl váš otec - jaké jste s nimi prožil dětství?
Laskavé. Vzpomínka na dětství je pro mě výraz jistoty: jede se na chalupu, na výlet. Otec byl velký fanda přírody, snažil se ji poznávat - byly to takové rodinné lovy beze zbraní. A já teď o víkendech s rodinou nedělám nic jiného.

To si klidně dovolíte nesledovat nedělní Sedmičku a Poledne?
Samozřejmě. Za ta léta jsem zjistil, že řeči se vedou a voda teče dál. Nic se pouhými efektními debatami nezmění. A je důležité čas od času se od politiky odstřihnout, na chvíli nebýt v roli, vypadnout a říct si, teď se mě to netýká. Vědět, že nejde o to udržet se v křesle, ale o to, aby občané žili a stát se někam vyvíjel.

Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Andrea s manželem Mikolášem při výběru kočárku pro jejich miminko (2017)
Andrea Růžičková konečně porodila. Jméno syna hned neprozradila

Herečka Andrea Růžičková (33) několik dní přenášela a snažila se vyvolat porod všemožnými cestami. Vždy ale sázela...

Další z rubriky

Těhotná Lenka Zahradnická a její partner Michal
Lenka Zahradnická je maminkou. Dcera dostala jméno Jasmínka

Herečka Lenka Zahradnická (32) s partnerem Michalem teprve minulý týden pořídili kočárek a dnes už je miminko na světě....

Priscilla Presley na sedmdesát nevypadá, ale obličej má ztuhlý botoxem.
Priscilla Presley: Když jsem Elvise potkala poprvé, připadal mi odporný

Herečka Priscilla Presley (72) čtyřicet let po smrti Elvise Preslyeho zavzpomínala na jejich milostné začátky. Stačilo...

Sharon Stone (Cannes, 22. května 2014)
Stone: Základní instinkt byla výzva, na natáčení mám skvělé vzpomínky

Herečka Sharon Stone (59) ráda vzpomíná na svou roli v kontroverzním erotickém thrilleru Základní instinkt, který...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.