Vondráčková: Musím se bránit. Útočím

* Upřímně, považujete se za přítelkyni premiéra Grosse?
Nemůžu říct, že by to byl kamarád, to bych ho musela znát déle a hlouběji. Ale sleduju ho od chvíle, kdy do politiky vstoupil, a je mi sympatický.

* Čím?
Nejsem politik, tolik to nestuduju. Ale byla bych ráda, kdyby byl náš stát v Evropské unii rovnocenným partnerem. A věřím tomu, že právě on bude jedním z lidí, kteří nás k tomu nasměrují.

* A co si myslíte třeba o Václavu Klausovi?
No to je taky obrovská osobnost! Moudrej, vzdělanej chlap, kterého obdivuju.

* Ale Klaus si zřejmě nemyslí, že by byl Gross skvělým premiérem...
O jejich vztahu toho moc nevím, žádný problém jsem tam nezaregistrovala. Ale hlavně - zpěváci stejně neovlivní něčí politickou orientaci a ve volbách si každý zvolí, koho bude chtít. Bez ohledu na nás. A ještě něco si uvědomte - pro mě to je patnáct koncertů! Patnáctkrát příjemná práce pro lidi, kteří vědí, kdo jim zazpívá, a přijdou na nás dobrovolně.

* Taky patnáctkrát výborné peníze.
Samozřejmě, pro nás to je příjemné i z finančních důvodů. Já vždycky vystupuju za svůj normální honorář a... ještě k tomu v plných sálech.

* Zpívala byste i pro ODS?
Neoslovili mě, takže nevím. A rozhodně bych to nemohla dělat teď.

* To vím, ale co třeba za dva roky?
Uvidíme.

* Vyloučit to nemůžete?
Ne.

Nestěhujte se!

* Letos zažíváte zvláštní situace - občas musíte k výslechu. Jak se na policii cítíte?
Nepříjemně, i když už bych mohla být trochu zvyklá. V osmašedesátém roce jsem si to prožila kvůli písni Běž domů, Ivane - tehdy si všechny možné umělce volali do Bartolomějské, aby vysvětlili, co je ta protiruská hymna zač. Ale od té doby jsem nic podobného neřešila. Dokonce i pokut bylo málo, většinou jsem je, po pravdě řečeno, nějak uhrála.

* A teď najednou soudy. Proč?
Chci, aby mě a moje blízké jednou provždy nikdo nepomlouval a neříkal o nás lži. Proto do těch sporů jdu, i když bych byla ráda, kdyby už byl klid a já se mohla soustředit na práci.

* Soudíte se s několika bulvárními listy. Co na váš boj říkají kolegové?
Od těch, mezi nimiž se pohybuju v muzikále a na koncertech, slyším věty obdivu: "Na tohle bych neměl sílu, radši bych všechno hodil za hlavu, ale držím palce, ať to dobře dopadne." Ale nebojte se, další soudy přijdou. Papiňák se naplnil a jednoho dne vybouchne.

* Můžete na dvou příkladech říct, co vás tolik vytočilo?
Hodně se mě dotkl třeba článek Pravda o mém dítěti, ve kterém redaktorka zašla opravdu daleko. Nikomu jsem v životě nedala rozhovor na téma interrupce, ale ona si dala nesmyslně dohromady píseň Dvě malá křídla s mým osobním životem. Ano, ten text je opravdu o interrupci, ale Zdeněk Borovec jej napsal pro úplně jinou zpěvačku. Jenže redaktorka prokázala bujnou fantazii, a dokonce byla tak nestoudná, že zavolala mé přítelkyni a ptala se, jestli jsem měla potrat.

* A druhá křivda?
Když například udělali z mého muže žalářníka. V koláži ho oblékli do pruhovaného vězeňského oblečení a napsali, že byl znovu ve vazbě a já jsem za něj zaplatila několikamilionovou kauci.

* Proč jste si nechávala podobné výmysly dlouhá léta líbit?
A co jsem proti tomu měla dělat?

* Třeba se nebavit s některými novináři. Ale ne - vy s manželem jste dali rozhovor svým dnešním protivníkům ještě před necelým rokem.

Janis Sidovský, manažer: "Produkovali jsme jen dva díly Dlouhé noci, a oba pak řádně zaplatili. Chtěl jsem se s Helenou několikrát sejít, ale nikdy nabídku na setkání nevyužila. Celá tahle záležitost mě velmi mrzí a myslím, že jsem se stal - jako řada dalších - hromosvodem pro vášně jejího manžela. A pokud jde o mojí ješitnost, tak takového manažera, jakým je Martin Michal, Heleně ze srdce přeju."
Jiří Vondráček, bratr:
"Ano, Heleno, za vše můžu já. Tvůj muž nelhal celé naší rodině do očí a nikdy se nechoval vůči nikomu podle a agresivně, což jistě tví - dnes již bývalí - přátelé potvrdí. Tvůj muž nemá jen základní vzdělání a je bezesporu doktorem práv, je pilotem dopravních letadel a nemá žádné dluhy... Heleno, my jsme se ti pokusili vyřídit vzkazy od lidí, kteří měli s panem Michalem ty nejhorší životní zkušenosti. Ale tobě stačilo, žes slyšela nesmysly o tom, že jde tvoje rodina proti tobě. A tys tu rodinu hodila přes palubu. Je mi tě líto. Že se nestydíš. Kdyby hloupost nadnášela..."

Chtěli jsme se konečně domluvit, že budou psát pravdivě a že se domluvíme na nějakém systému. Tisk totiž nemůže existovat bez lidí, jako jsme my, ale my se zase neobejdeme bez médií, takže tady nějaká harmonie být musí. Oni přišli, že o nás chtějí napsat pěkný článek, a my: "Dobře, když bude autorizace..." Což nedodrželi, a to byl ten poslední moment. Od té doby se nebavíme.

* Způsobují vám ty články problémy?
Lidé mi třeba píšou: "Prosím, neopouštějte nás, nestěhujte se na Floridu" nebo "To je taková smůla, s tím nenarozeným dítětem!" Prožívají to, a já jim to neumím vymluvit, stejně jako tu starou pomluvu, že jsem byla milenkou Štrougala. Se sousedem si to ještě vyříkáte z očí do očí, ale když se fáma rozptýlí po celém národě...

* Šla byste do těch soudů i bez manžela?
Sama asi ne, ani bych nevěděla jak. Nemám na to povahu ani sílu, ale na druhou stranu... Kdybych nevěděla, že jsem v právu, tak bych s ním do toho nešla.
Nežiju si nad poměry

* Zmínila jste Floridu, ale pokud vím, tak tam jste si s manželem skutečně dům pořídili. Nedaleko Matušků...
Přiletěla jsem kdysi zazpívat na Waldovy pětašedesátiny a jeho žena Olina mě nechala bydlet naproti v krásném domě, který renovovala. Říkala: "Hele, kup to!" Jenže v té době bych si to asi nemohla finančně dovolit, ale hlavně jsem si říkala, "ježíš, co já s tím, je to daleko". Taky už mi tenkrát nebyl oporou můj první manžel, tak jsem odmítla: "Ne, to si netroufám." Ale nasadila mi brouka do hlavy, a když jsme tam později přijeli už s Martinem, který řeší všechno rychle a má byznys v hlavě, tak jsme si řekli, proč ne?

* Jezdíváte tam často?
Ten dům jsme pronajali. Ale v okolí máme několik jiných možností, kam zajet, a dvakrát do roka toho na čtrnáct dní využijeme. Ono to je příjemné, když jsou u nás plískanice. Ale pozor - řeči, že už balím kufry a odjíždím tam navždy, to jsou bláboly. V životě mě to nenapadlo. Zajímavé práce tady mám pořád dost a zahálet, to bych nedovedla. Dokud mám sílu, tak tady budu zpívat.

* Stejně - nebudete už zůstávat v Americe pořád delší dobu?
Je to možné. Člověk, který se přehoupne přes půlku svého života, už musí přemýšlet, kolik mu zbývá času, a všechno si naplánovat. Až jednou nebudu tak intenzivně pracovat, tak budu ráda, když si někde budu moct odpočinout. A sílu načerpáte určitě líp na Floridě než v české zimě. Pokud vás teda nepřekvapí hurikán.

* Děsí vás někdy, jak vám přátelé a kolegové stárnou před očima?
To víte, že to vnímám. Ale beru to přirozeně - byli jsme zrozeni, k něčemu předurčeni a náš život je jen návštěva na téhle planetě. Což se týká i mě, takže se o sebe snažím starat, udržuju se, sportuju... Ale abych sledovala, jestli mám o vrásku víc? To neřeším vůbec.

* Opravdu ne?
Stárnutí většinou daleko hůř snášejí chlapi, to kolem sebe sleduju často. Uhodí padesátka a oni zešílí; vidí, že už jde všechno do kopru, tak se snaží lovit mladé holky, dělají blbosti... Ženský jsou daleko vyrovnanější a berou stárnutí s nadhledem.

* Vy se nikdy nestresujete před zrcadlem?
Opravdu ne.

* Jen říjnu máte devatenáct vystoupení. Nevyčerpává vás to?
Vůbec ne. Dělali jsme třeba i devětadvacet akcí měsíčně, takže mám hlasivky vytrénované. Často vzpomínám, jak jsem byla ve dvaasedmdesátém na turné s pětačtyřiceti koncerty v Rusku, na které hned navazovalo osmnáct v Japonsku. Jezdili jsme vlakem, na lodích...

* Když jsme u toho, těšila jste se tenkrát ze Sovětského svazu do Japonska?
To jo. Tehdy byl Sovětský svaz opravdu ubohý, vozili jsme si takzvaný "kufr nezahyneš", ve kterém jsme měli polévky, salámy, kávu, čaje, a strašně jsme se těšili do japonské civilizace. Ruské publikum je sice odjakživa vděčné a v hudbě se vyzná, ale podmínky kolem byly tenkrát hrozné.

* Ale zase to muselo být terno.
Na tu dobu to bylo dobré. Doma jsem tehdy měla asi šest set korun za koncert a v cizině to bylo samozřejmě lepší. Ale bůhvíjaký balík jsem si nepřivezla.

* Takže jste si nemohla po návratu z Ruska a Japonska koupit za vydělané peníze dejme tomu chalupu?
To ne. Ale byla výhoda, že jsme dostávali bony, a člověk si pak mohl koupit třeba kosmetiku, která jinak nebyla k sehnání.

* Znovu k současnosti - stává se, že by byl při vašem koncertu poloprázdný sál?
Ne. Lidi chodí.

* Honoráře za vaše vystoupení jsou tedy v posledních letech pořád stejné?
Spíš stoupají. Žádné vylhané články to nezměnily, vždyť rozumní lidé si je stejně přečtou s tím, že to jsou jen bláboly.

* Takže si žádáte dvě stě tisíc korun za celovečerní vystoupení?
Přibližně.

* Zpíváte i za víc?
Jsou firemní akce, kde nabídnou ještě lepší podmínky. Někdy přijde i nabídka zpívat za půl milionu, ale není to běžná věc.

* Do čeho vy své úspory vlastně investujete?
Tak... O burzu se nezajímám, domy nekupuju. Ani si nežiju nějak výjimečně nad poměry.

* Počkejte, tomu se nechce věřit.
Tak počítejte se mnou výdaje, jsou docela velké. Kostým stojí od třiceti do šedesáti tisíc, pak musíte hodně investovat do kosmetiky, auta střídáme daleko častěji než většina ostatních lidí... Takže nemám zlaté doly ani milionová konta. Jasně, musím mít finanční rezervu, co kdyby se něco stalo, ale není to nic šokujícího. Akorát jsme koupili ten dům na Floridě. To byla výhodná investice - je to lepší způsob než ukládat peníze do zdejších bank.

To nejsmutnější

* Působíte jako smířlivá žena, a tak si říkám - není čas udobřit se s rodinou vašeho bratra?
Ten spor mě moc mrzí, protože jsme vždycky drželi pohromadě. Ale nemůžu je nutit, aby měli rádi mého manžela.

* Co se na něm bratrovi nezdá?
Řekl, že to pro mě není dobrý partner, ale já si myslím opak. O Martinovi a jeho minulosti vím všechno, tak jsem bráchovi říkala: "Jirko, tohle je tvůj názor, ale soud teprve bude, a teprve ten rozhodne, jestli Martin někoho ošidil..." Martina nakonec zbavili veškerých nařčení, ale stejně se nic nezměnilo. Kdyby byl bratr moudrej, tak by si řekl, že je to můj život a moje rozhodnutí, že je to rozhodnutí dospělé ženy. Vždyť já mu taky nemluvím do manželství! Ono je to o to horší, že se k němu přiklonila i moje neteř, Lucka. Ačkoli není divu - je to její táta, takže to chápu.

* Ale pravda je, že váš manžel ve vazbě byl.
Kdysi dávno, a jak říkám, zprostili ho všech obvinění. Martin byl ředitelem letecké společnosti, ale lidi mu neplatili, takže se dostal do problémů. Musel firmu zrušit, ale nikomu nic neukradl ani nic nevytuneloval. A v té době, navíc, poznalo vazbu mnoho podnikatelů, které pak soud osvobodil.

* Myslíte, že se vztahy ve vaší rodině urovnají?
Bojím se, že to už není možné, protože bratr v pomluvách pokračuje a otravuje tím celé mé okolí. Nejspíš nikdy nepochopím, co se s ním stalo... Nebo vy si myslíte, že se mám kvůli těmhle jeho pochybným názorům rozejít s manželem, se kterým jsem šťastná?

* Všechno je to smutné. Mimochodem, sledujete ještě kariéru své neteře?
Jen zpovzdáli, osobně se nevídáme. Ona jednou možná pochopí, že je všechno trochu jinak. Nejspíš si taky nenechá do svých vztahů od nikoho mluvit.

* Ale že byste měly vystupovat třeba v jednom muzikálu, to je zatím vyloučené?
Tak to si zatím představit nedovedu.

* A ještě jedna nepříjemnost - i v chystaném muzikálu Miss Saigon vystupujete s lidmi, se kterými se zároveň soudíte. Což musí být peklo.
Narážíte na Pavla Vítka? Ten soud se ho vlastně moc netýká, to spíš jeho přítele Janise Sidovského. Pavel se do toho zamotal hlavně proto, že se stal jednatelem jeho agentury, se kterou jsem dřív spolupracovala.

* A o co jde?
Nezaplatili za jeden z jarních dílů televizní Dlouhé noci. Janis se nepohodl s mým manželem a pak se začal chovat podivně - možná je v tom uražená ješitnost, že už se teď o mě jako manažer stará právě můj muž. Ale tohle je jen obchodní otázka a my se s Pavlem v muzikálu klidně držíme za ruce.

* Někteří novináři nemají vašeho muže rádi, považují ho za konfliktního chlapa. Neříkáte mu někdy i vy: Martine, zklidni se?
On je impulzivní, typický beran. To je pravda. Ale slušní novináři s ním nemají problém. Výjimkou byl případ fotografa Tomáše Martinka, z čehož se pak udělala obrovská bublina. Vznikla pověst, že Martin nesnáší novináře.

* Těch nedorozumění prý bylo víc, ale já nechci řešit, jestli byl váš muž v právu. Spíš by mě zajímalo, jestli byste neuvítala, kdyby se takové problémy řešily diplomatičtěji.
Jak říkám, Martin je beran, takže razantnější, ale normálně se s ním domluvit dá. Vy jste si s ním taky domlouval rozhovor - cítil jste nějaký problém?

* Já ne, ale proč se tehdy nedomluvil s tím fotografem?
Ten mladík udělal chybu, že na nás zavolal policii.

* Prosím?
Křtila jsem tenkrát desku a nepřála jsem si tam mít lidi z novin, které o nás lžou. Proto mu Martin slušně řekl, že dovnitř nemůže, ale on místo aby šel domů, tam dvě hodiny čekal. Pak jsme si všimli, že jsou policajti u našeho špatně zaparkovaného auta, a tak jsem to šli vyřídit, jenže ten fotograf stál u vchodu a fotil nás. Martin říkal: "Nefoťte nás," ale on nepřestal. A tak mu Martin začal tykat: "Já jsem ti řekl, abys přestal." A když jsme došli do úhlu, kde už nás fotil i s policisty, tak řekl do třetice: "Jestli nepřestaneš, tak jednu dostaneš." Ale fotograf mu odsekl: "Tak si to zkus." Martin v tu ránu vyletěl jak torpédo a jednu mu ubalil. A u policejního výslechu fotograf přiznal, že ty policajty sám zavolal, protože nás chtěl vyfotit v nepříjemné situaci. To je v protokolu.

* Sama říkáte, že jste se o tom dozvěděli až z protokolu...
Ale mezi námi - když ho někdo prosí, aby nefotil, tak nemá co fotit.

* Je to jeho práce.
Spíš jde o lidskou slušnost, a ta byla tomuhle fotografovi cizí. Martin na něj byl do poslední chvíle slušný, ale pak zareagoval stejně, jako by to udělala většina normálních chlapů.

Zklidním své písně

* Vypadáte, že jste v kondici, ale přesto - napadne vás někdy, že si něco nemůžete dovolit, protože na to nemáte věk?
Určitě, třeba v módě na své roky hledět musím. Cítím se dobře, troufám si říct, že jako mladá holka, ale přece jen... Kdybych se chovala jako patnáctka, tak budu pro smích. Takže se nenechávám fotit v plavkách nebo už nenosím minisukně. Pořád chci být moderní, ale některé věci si dovolit nemůžu.

* Nebojíte se, že se vám bude s přibývajícími léty zhoršovat hlas?
Když člověk trénuje aspoň trochu každý den, tak ten sval vydrží. Já pořád uzpívám písničky tak jako před dvaceti lety, ale znám zpěváky, kteří necvičí a kterým klesl hlas třeba o kvartu. Mně zatím drží hlasivky a tělo pohromadě, tak ještě chvilku zpívat vydržím.

* Řekněte - umíte si představit, že budete ještě za deset let točit diskotékové hity?
Asi ne. Už na příští desce bych chtěla mít spíš klidnější, náročnější písničky, něco mezi šansonem a populární hudbou. Určitě to nebude moc rozjuchaná deska. Jen musím zároveň najít cestu k lidem, aby to kupovali. Aby se to nakonec nelíbilo jen pár posluchačům alternativy.

Ty & Helena
Desítky duetů nazpívala za svou kariéru Helena Vondráčková a ty nejpovedenější vydá 25. října na albu Rendez Vous. Který z nich má sama nejraději? Ten s Karlem Gottem? Jiřím Kornem? Waldemarem Matuškou? Omyl - je to skladba "Oh, baby, baby", kterou nazpívala v šedesátých letech s Martou Kubišovou. "Vystoupily jsme s ní na mém prvním životním festivalu, Bratislavské lyře, a hned jsme vyhrály. Tam jsem na sobě měla poprvé dlouhé šaty... Když jsme potom tuhle písničku zpívaly po mnoha letech s Golden Kids ve Sportovní hale, běhal nám pořád mráz po zádech. Některé písně časem vyčpějí, ale tahle přeběhla roky."

Čtyřicet let slávy
"Pod tou skálou, kde proud řeky syčí," ozvalo se na podzim před čtyřiceti lety a bylo jasno. Za rok se stala Helena Vondráčková zlatou slavicí. "Dirigent Československého rozhlasu Josef Vobruba pro mě tuhle americkou lidovou vybral po tom, co jsem v dubnu 1964 vyhrála soutěž Hledáme nové zpěváky. Zalíbila se mi okamžitě, jen jsem ještě chodila na gymnázium, takže byl problém, kdy to nazpívat. Mám doma dopis, ve kterém píšu panu dirigentovi, že se musím zeptat třídní učitelky, jestli mě vůbec pustí ze školy. Nakonec jsem přijela do karlínského studia, s roztřeseným hlasem jsem stála u mikrofonu a pan Vobruba mi říká, "no, tak si to dáme ještě jednou, bez trémy, a budeme se u toho usmívat". Takovou oporu jsem jako dívka z malého města, na kterou se to začalo hrnout, potřebovala. Písnička je nahraná i na letošním DVD nazvaném Přelety.

Helena Vondráčková.

Helena Vondráčková tvrdí, že ideálního partnera našla až ve věku, kdy je na děti stará.

Helena Vondráčková v roce 1968. Blonďaté princezně Heleně Vondráčkové to slušelo. „Tehdy se tenhle nepraktický střih nosil, i když to pro ženy znamenalo ranní hodinku před zrcadlem,“ říká zkušený kadeřník Dan Červený. Vizážista David Šesták upozorňuje, že se zpěvačka držela módy hlavně v líčení, měla obvykle výrazné oči a nalepovací řasy. „Ale překvapuje mě, že častěji nenosila odvážnější minišaty, na pódiu vypadala dost usedle.“

Helena Vondráčková v roce 1980. Všechno, jen ne extravagance... „Mohla být rozjetější, tyhle vlasy byly oblíbené už o několik let dřív,“ říká Červený. Dnes se dlouhé patky přes oko vracejí opět do módy. I vizážista, který si prohlíží archivní fotografie, je trošku zklamaný, ve světě se totiž nosily pestré barvy: „Možná to nezáleželo jen na Heleně, ale byla zbytečně černobílá.“

Helena Vondráčková v roce 1994. Před osmi lety se zdálo, že z Heleny je definitivně starší dáma. Podle kadeřníka Červeného se účes nepovedl. „Vlnité vlasy dělají ženu starší.“ A vizážista vzdychá: „Hledala se.“ Perly nebo náhrdelník podle něj Vondráčkové nepomohly. „Vypadala o dost starší, než jak působí dnes.“

Helena Vondráčková v roce 1974. Kadeřník se dívá na fotku se zalíbením: „Na svou dobu vypadají vlasy skvěle, tenkrát byly tyhle velké natupírované účesy moderní.“ Dnes by s nimi Helena na ulici nemohla, „velké hlavy“ se už nenosí. Podle vizážisty se Vondráčková zhlédla v módě hippies: „Přijala módní styl unisex - kalhoty, košile i vesty měli všichni.“

Golden Kids. Když se spojili (zleva) Marta Kubišová, Václav Neckář a Helena Vondráčková, vznikl jeden ze symbolů konce šedesátých let: dodnes vzpomínaní Golden Kids.