Radim Mrázek: (poprvé jel na Vltavu ve dvanácti letech. Vodácké tábory na Vltavě pak absolvoval každý rok) "Nejdřív byl dvoudenní výcvik, pak nás teprve pustili na vodu. Na gumových člunech jsme sjížděli až do Týna nad Vltavou a nevynechali žádné šlajsny – ale na jezech nás jistili vedoucí, byli přivázaní lanem a skutečně, jedno dítě, které šplíchanec vymrštil ze člunu, takhle vytáhli pomocí lana z jezu ven. Všechno jsme si tehdy vozili na člunech, žádné doprovodné vozidlo jsme nepotřebovali: jídlo i dříví. A pak jsme po sobě uklidili. Co šlo, zakopali jsme do země nebo brali s sebou a vyhodili v civilizaci. Spali jsme "nadivoko", ale bylo to předem domluvené s hajným, ušlapali jsme trávu a postavili tábor. Zkrátka, neopakovatelná atmosféra. Dnes už tomu něco chybí a dost přebývá. Průnik civilizace je takový, že už něco podobného není možné.
Michal Heymovský: "Nejradši jsem na vodě úplně sám. Moc se mi nechtělo do toho mumraje na vrcholu sezony, ale přidal jsem se k přátelům. Jo, je to fajn, když se může člověk zastavit a dát si u břehu pivo – ale kdybych si měl vybrat, zda tuhle dálnici a kiosek na každém kilometru nebo nic – volil bych rozhodně to druhé."
Eva Šplíchalová: "Jezdila jsem vodu dřív, na vysoké škole. Teď jsem tady znova – a hlavně kvůli svému dítěti. Líbí se mi tu a připadá mi, že se zase tolik oproti dřívějším letům nezměnilo: pivo je stejné, lidi jsou stejní, tábořiště také – jiné je to pro mne jen o ty děti, se kterými jsme tady. To je jediná změna – a ještě těch patnáct let navrch, které mne dělí od dob, když jsem jezdila vodu svobodná, jen s partou kamarádů. Slunečníky na jezech s plastovými židlemi se mi nelíbí, možná bych to nedovolila, ale jinak jedu v červené bundě, bez slamáku a nepořizuju si naschvál ani rozervané tričko. Na vodě jsem, protože je to hrozně hezké, protože pohled z vody na svět je úplně jiný než z břehu. A pro moje dítě vidím klad v tom, že se učí žít v jiných podmínkách než v navyklém pohodlí. Naučí se možná jinak vnímat lidi - k jezu nebo ke břehu přistanou neznámí lidé a ty jim chytneš loď, mluvíš a zdravíš se s cizími lidmi – to v Praze neděláš."
Michal Heymovský: "Nejradši jsem na vodě úplně sám. Moc se mi nechtělo do toho mumraje na vrcholu sezony, ale přidal jsem se k přátelům. Jo, je to fajn, když se může člověk zastavit a dát si u břehu pivo – ale kdybych si měl vybrat, zda tuhle dálnici a kiosek na každém kilometru nebo nic – volil bych rozhodně to druhé."
Eva Šplíchalová: "Jezdila jsem vodu dřív, na vysoké škole. Teď jsem tady znova – a hlavně kvůli svému dítěti. Líbí se mi tu a připadá mi, že se zase tolik oproti dřívějším letům nezměnilo: pivo je stejné, lidi jsou stejní, tábořiště také – jiné je to pro mne jen o ty děti, se kterými jsme tady. To je jediná změna – a ještě těch patnáct let navrch, které mne dělí od dob, když jsem jezdila vodu svobodná, jen s partou kamarádů. Slunečníky na jezech s plastovými židlemi se mi nelíbí, možná bych to nedovolila, ale jinak jedu v červené bundě, bez slamáku a nepořizuju si naschvál ani rozervané tričko. Na vodě jsem, protože je to hrozně hezké, protože pohled z vody na svět je úplně jiný než z břehu. A pro moje dítě vidím klad v tom, že se učí žít v jiných podmínkách než v navyklém pohodlí. Naučí se možná jinak vnímat lidi - k jezu nebo ke břehu přistanou neznámí lidé a ty jim chytneš loď, mluvíš a zdravíš se s cizími lidmi – to v Praze neděláš."
