Těch lehkých infarktů mohlo být víc. Odezněly po slabých mrákotách. "Mně připadlo, že jsem pořád v pohodě." Jenže nakonec z toho vzešly tři týdny v nemocnici. A když ho pustili...
Olympijský vítěz Jiří Raška neušel pár roků po padesátce ani sto metrů bez zadýchání. "Od dcery domů jsem šel ten kilometr hodinu. Každých pět minut jsem odpočíval."
Pro vrcholové sportovce je takový stav duševní pohroma. Kde je to tělo, jež lehce snášelo nesnesitelné, to srdce bijící jako zvon? Nad všechny pády pod můstkem byl tohle největší malér. "S tím se žít nedá," uznal a šel na operaci. U srdce má tři by-passy.
Slastná únava
Skokan na lyžích Jiří Raška patří do oné skupiny sportovců, na niž současná generace hledí s lehkým údivem a mírným politováním. Jako na přežívající relikty podivné doby, kdy ještě neexistovali sponzoři, kdy reklamní billboardy neměly tu drzost prodávat nejslavnější sportovní činy za žvýkačku. Kdy se vítězové nestávali živým reklamním sloupem (vždyť ještě na olympiádě v Sapporu 1972 museli skokani přelepovat i nápisy výrobce na lyžích). A kdy olympijská vítězství - bohu budiž žalováno - jen zlepšovala rodinný rozpočet a nečinila z lidí milionáře.
Takže když dosáhli na hvězdy, co z toho Raška i jeho druzi měli? Lásku lidu, řečeno tehdejší mluvou. Jinak nic moc. Raška tenkrát makal i v zimě, kdy se skákalo, jako mechanik ve frenštátské továrně MEZ za 1500 korun měsíčně, s kalorným 500 korun navíc. Na soustředění a závody však dostával volno.
Běhal ráno před pátou hodinou, pod lampami na asfaltových silnicích. Na šestou šel do práce, odpoledne na trénink. "Měl jsem z toho potěšení! Ta slastná únava!" Za zlatou olympijskou medaili v Grenoblu mu tajně podstrčili deset tisíc korun. To bylo skoro sedm jeho tehdejších platů. A ministr průmyslu mu věnoval televizní aparát. Neměl představu, že by snad měl dostat víc.
A přesto! Je jediným sportovcem, jenž se ještě zaživa může na sebe dívat, jak je odlit do bronzu. Na pamětní desce na frenštátské radnici je vyvedena jeho postava v letu. "Poznávám se, nějaká podoba tam je."
Je rovněž jediným sportovcem, který vstoupil do beletrie. Ota Pavel napsal Pohádku o Raškovi, napůl pravdu, napůl fikci o tom, jak chlapec z Beskyd doskákal k olympijské zlaté medaili. "Ota byl milý, pozorný člověk. Často se zmiňoval o tom, že je Žid, hrdě se k tomu hlásil. O skocích nevěděl zpočátku nic, ale začal jezdit na závody, ptal se i na takové věci, že za to sklízel posměch."
Strojopis Pohádky poslal Pavel Raškovi, když zrovna ležel někdy koncem roku 1972 v hradecké nemocnici s utrženým kolenem. Četl a žasl, jak je mu z té pohádky blaze.
Ten velký den
A jaká byla skutečnost? Grenoble, střední můstek. Raška chytá přesný odraz, předvádí klidný let s elegantním telemarkem - 79 metrů a vysoké body. Je první.
Nájezdová stopa se projíždí. Byla před závodem posolená a stále vlhne. Tenkrát ještě platilo, že vedle původní stopy si skokan mohl sám najet jinou. A tak se před druhým kolem vytvořily na nájezdu stopy tři.
Ty dvě nové by mohly být sušší, přemítá, ale nemusí být zrovna rovné. Rozhoduje se: pojedu starou, bude možná pomalejší, ale klidná. Nepatrně zpožďuje na hraně odraz. "Už ve vzduchu jsem si nadával a v letu zachraňoval, co se dalo."
Dole je zděšen. Jen 72,5 metru. To je málo! Světelná tabule zrovna nefunguje. Jaké mu dali body? Bude to stačit na Poláka Bachlera a Rusa Bělousova? Chvátá k němu kamarád z družstva Libor Motejlek, mává rukama, křičí. A už to ukazuje i tabule: 1. Raska CS. Ti, kdo skákali za ním, jej už ohrozit nemohli.
Jaksi se pozapomíná, že v Grenoblu tenkrát se zlatou medailí na středním můstku urval i titul mistra světa a že mu další zlatá na velkém můstku utekla o devět desetin bodu. To je půl metru!
Koncem léta toho roku vjely do Prahy sovětské tanky. Celá Remsova parta, jak jim říkali podle trenéra Zdeňka Remsy, to cítila jako potupu. "Ale co jsme mohli? A tak aspoň na Turné čtyř můstků jsme se s Rusama a 'dederonama' (sportovec z tehdejšího DDR, východního Německa) vůbec nebavili. Byli z toho celí přepadlí."
Vzdor ponížených, to byl cejch vypálený téhle generaci reprezentantů. Rusům to nebylo po chuti. Napalkov, který později porazil v Tatrách Rašku na mistrovství světa 1970, byl důstojníkem sovětské armády a podle toho i mluvil. "Hustil do nás, proč nepřiznáme, kolik Rusů při okupaci u nás padlo, že tu v srpnu zahynuly desetitisíce vojáků, kteří přijeli zachraňovat socialismus. Jen jeden ze Sovětů, Koba Cakadze, to byl Gruzínec, měl svůj rozum. Rusové ho moc nebrali, chodil spíš s námi do kina, na pivo. Pro něho byl Brežněv balšoj chuj."
Byli hrdinové?
Dvě stě třicet jeden metr - to je nejnovější světový rekord v letech na lyžích. Viděno očima Raškovy éry je to vzdálenost na pomezí čirého bláznovství. Do rekordní listiny v letech se kdysi zapsal i on, v roce 1969 dolétl na 164 metrů. "Už tenkrát jsem tvrdil, že se do dvou set metrů dá skákat!"
Jenže tehdy končil doskokový oblouk na můstku v Planici na 156 metrech! Doletět dál, takový náraz ustáli jen ti nejzkušenější. "Skákali jsme tenkrát ve šponovkách a ve svetru, v nízkých měkkých botách. Bez přileb, jen v kulichách. Zbyněk Hubač dokonce vlasatý, bez čepice." A navíc... Raškova odrazová rychlost dosáhla až 113,9 kilometru.
Dnes skokany v kombinézách na zcela jiných můstcích pustí rychlostí nejvýše 103 km. Bezpečí, bezpečí! A zatímco současní skokani mívají dole na dopadu rychlost dokonce menší než odrazovou, Raškovi jednou v Planici na dopadu naměřili 135 kilometrů. Zní to jako fantazmagorický horor. "My jsme v těch svých svetrech dolů padali, v dnešních kombinézách skokani plachtí, obtékání těla vzduchem je zcela jiné." Byli to hrdinové své doby.
Stará škola
Nejhlubší zklamání prožil Raška jako trenér u reprezentace v roce 1996. Na Turné čtyř můstků, které kdysi vyhrál, se jeho tým propadl do naprosté beznaděje. "Čeká mě doma šibenice," krutě žertoval. Poměry a vztahy v týmu byl otrávený. "Stálo mě to pár let života," říká.
Raška je poctivec, stará škola, konzervativně přísahá na věci, které dnes vyznívají dosti hluše. Třeba kázeň, pořádek. A vlastenectví. Také na komercializaci sportu nenahlíží nadšeně. "To platí pořád, jako před deseti nebo padesáti roky. Sport se musí 'žrát' s nasazením a s láskou.
Musí bavit a těšit. A to mladejm opakuju: Žít sportem! Pak efekt přijde sám, pak už se o peníze nemusíte starat, sponzor si vás najde." Jako celá galerie trenérů, ani Raška si neví rady, co s letitou krizí skokanského sportu. Kde zůstaly časy, kdy medaile na olympiádách a šampionátech byly víceméně samozřejmostí! Kde se bralo to žhavé odhodlání duše a ledový klid mysli? "Asi jsme byli tenkrát víc hrdí, že jsme Češi," říká olympijský vítěz.
|
JIŘÍ RAŠKA • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíce povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
