Opustil herectví a stal se moderátorem. V prvním povolání na něj čekala hlavně dřina na vystrčených venkovských scénách. Ve druhém, které objevil až skoro v padesátce, úspěch a popularita.
Herec, do jehož repertoáru patřili nejrenomovanější autoři, říká, že ho sledovaná soutěž baví i po letech a po stovkách repríz. Divadlo mu však chybí a chce se vrátit.
Teď má o něco milejší povinnosti. Pracuje dál, ale také se ženou Miladou pečují o nejmladšího syna Matěje, kterému byly nedávno dva měsíce.
* Jak se daří Matějovi a jak se daří vám a ženě? Vyspíte se?
Děkuji za optání, je to dobré. Matěj je neuvěřitelně hodný, buď se směje, nebo spí. Žádné bezesné noci. Teď se začal tu a tam trochu rozčilovat, ale to přičítám tomu, že začíná být společenský. Chce mít kolem sebe pořád známé lidi a dokáže si o to říct. Už to prostě není čerstvě narozené miminko. Ale je hodný, až nevídaně.
* Matěj je vaše čtvrté dítě, ale první, u jehož porodu jste asistoval. Prohlásil jste, že to změnilo váš pohled na ženy...
Ano, začal jsem rozumět třeba tomu, co vadí feministkám. Ta ničím nepodložená chlapská nadřazenost. Všechny ty vtipy o slepicích a blondýnách. Teprve když je muž svědkem porodu, tak si naplno uvědomí, jak silné a úžasné věci ženy prožívají. Když to trochu přeženu, tak chlapi mají svých třicet vteřin radosti a pak klidně usnou. Ale na ženské čeká velký úkol. Jsou to úžasné a silné bytosti, v mnohém silnější než chlapi.
* Tohle poznání na vás dolehlo až ve druhém manželství a po narození čtvrtého potomka?
Samozřejmě, že ne. Arogance a nadřazenost vůči ženám mi neseděly nikdy. Koneckonců ženy jsou moje velké životní téma, proč bych to zastíral. Věnoval jsem se jim a věnuji poměrně pilně. Mám je rád a vždy jsem měl.
* Snažíte se snad naznačit, že patříte k záletníkům?
Řekněme, že jsem měl takové období, kdy ženy byly v centru mého zájmu. Obdivuju lidi, kteří se potkali v šestnácti a vydrží spolu až do osmdesáti. Ale myslím si, že tohle je otázka štěstí, které většina z nás nemá. Musíme si zkrátka projít údobím experimentů a hledání. Ušetříme si tím možná nějaké to nepříjemné překvapení.
* A tuhle éru hledání jste absolvoval kdy?
To bych nerad upřesňoval.
* Ještě v době před rozpadem prvního manželství?
Rád bych zdůraznil, že moje druhá žena nemá s rozpadem mé první rodiny vůbec nic společného. Ostatně podobné případy, kdy jeden z partnerů nese jakési stigma viny, byť třeba ne příliš oprávněně, za to, že rozvrátil předchozí vztah, považuju za docela nešťastné.
* Počet vašich potomků výrazně převyšuje dlouhodobý národní průměr. Snažíte se snad zachránit Čechy před pomalým vymíráním?
Češi, doufám, nevymřou, ale to jistě nebude jen mou zásluhou. Jenže to, že mám čtyři děti, možná nejvíce souvisí s tím, že jsem jedináček. Že jsem vyrůstal sám a že jsem si strašně přál sourozence. Dal bych za něj nevímco, chyběl mi a chybí mi vlastně pořád. Přiznám se, že závidím například své ženě, která čas od času zavolá sestře do Kanady a chvíli spolu poklábosí. Je to na dálku, ale vědí, že se mají. I tohle jsem chtěl svým dětem dopřát.
* Vaší nejstarší dceři je dvacet tři let a nejmladšímu synovi dva měsíce. Spolu s patnáctiletým synem a desetiletou dcerou jste takovým vzorovým otcem jedné generace. Jaká je?
Jistěže je jinde než my. Tak to bylo, je a bude. Takže žádná změna. Ale jeden podstatný rozdíl tu přece jen je. Myslím, že dnešní rodiče a děti nežijí v tak hlubokém rozporu, jako jsme žili my. Hodnoty našeho mládí bývaly pro starší generaci často naprosto nepřijatelné. Když to zjednoduším, tak to byl střet big beatu se swingem, nebo dokonce s polkou.
* Mluvíme, pokud se nepletu, o šedesátých letech. To snad nebyla tak vypjatá éra.
Tehdy, když měl kluk dlouhé vlasy, tak ho mohli chytit policajti a ostříhat dohola, nebo dokonce vyhodit ze školy. Málokdo ze starších by nějak zvlášť protestoval. Tomu se říká generační střet. Já, stejně jako většina ostatních rodičů, mohu klidně jít s dcerou nebo se synem na koncert nejavantgardnější kapely. Koneckonců všechno už tu bylo předtím, kdy k nám prosakovalo hnutí hippies, beatnická kultura a začaly se objevovat i drogy.
* Drogy? V Československu sešněrovaném komunismem?
Ale vždyť to jen předstíráme, že je to nějaký vynález naší doby. Není to pravda. Nebylo to tak masivní jako dnes, ale už na to bylo zaděláno. K sehnání byly tvrdé drogy. Na mejdanech, na které jsme chodívali v šedesátých, a hlavně v sedmdesátých letech, se běžně kouřil hašiš a marihuana.
* Šlukoval jste?
Ne, já jsem absolutním odpůrcem drog. Vlastně se jich strašně bojím a vždycky jsem tehdy naštěstí našel sílu říct ne. Nakonec jsem možná vypadal zajímavější než většina ostatních, kteří to zkoušeli.
* Ale bohéma vás určitě přitahovala. Proč byste se dal jinak na umění?
No, možná i z nutnosti. Pár věcí jsem zkusil a jsem si jistý, že nejsem stvořen k tomu, abych dělal to, čemu se říká běžné zaměstnání. Představa, že bych měl kancelář a sekretářku, je pro mě tak strašná, že se mi ježí chlupy po těle. Já na to nejsem jaksi ustrojený. Jeden z mála způsobů, jak můžu v životě slušně existovat, je umělecká profese. Jakmile jsem došel k tomuhle poznání, zvolil jsem si divadlo. Byla to cesta nejmenšího odporu.
* To je zvláštní. Že byste kráčel právě po takových cestách?
Pozor. Já chtěl původně studovat jiné obory, ale začátkem sedmdesátých let, s maminkou, televizní hlasatelkou, kterou tehdejší mocní považovali mírně řečeno za neloajální, toho moc na výběr nebylo. Zvolil jsem herectví. Tam se člověk lépe skryje v davu. To takový režisér je solitér na divadle, ale i ve škole.
* Ono je známo, že se váš kádrový profil negativně podepsal na vaší kariéře. Převážně jste hrál v oblastních divadlech. Netoužíte po nějakém angažmá na velké, renomované scéně?
Samozřejmě, že svým způsobem ano. Ale otázka zní, na jak velké a na jak renomované scéně. Kdyby - čistě teoreticky - přišli z Národního nebo z Vinohrad a nabídli mi angažmá, přinejmenším bych o tom nesmírně vážně uvažoval. Ale teď nemohu říct úplně jistě, jestli bych ji přijal. Nejspíš ano, ale...
* To je dost sebevědomé.
Nerad bych, aby to někdo takhle chápal. Jde o to, že bych rád přijal práci nejenom tam, kde mají dobré jméno, ale kde by mě taky vzrušovala a naplňovala.
* A kde byste se tedy na sto procent cítil ve své kůži...
Mě třeba velmi zajímá Dejvické divadlo. Malá, ale zavedená scéna, která má vysokou úroveň. Myslím, že je u nás asi nejdál. Spolupracovat s ní musí být rozhodně velká čest. Jak jste se vlastně vyrovnal s tím, že jste byl po léta odkázán na venkov? Žádná tragédie, ale představte si, že přijdete ze Slezska do Prahy, potkáte nějaké známé a spolužáka z DAMU. A řeknete jim, že jste v divadle v Českém Těšíně. Jejich pohledy jsou jasné. Jste outsider. Oni zůstali v centru, začali točit, hráli. Fakt je, že mě to v té době občas štvalo.
* Mohl jste být spíš rád, že nemusíte dělat žádné velké kompromisy.
Samozřejmě, ale s člověkem cloumá i ctižádost. Na druhé straně mě dost uklidňovalo zjištění, že naše divadlo na venkově není často o nic horší. Ano, pražské scény měly a mají vyrovnanější herecký potenciál. Dá se to přirovnat, řekněme, k fotbalové Spartě, která si nakoupí nejlepší hráče v zemi. Ale ti někdy leští zadkem lavičku a celou sezonu si ani nekopnou.
* Vy jste hrál dost a dost velké role, ale ze stálého angažmá jste nakonec odešel. Proč?
Bylo to v Kladně v roce 1999. Byl jsem tam čtyři sezony a šel z role do role. Jedna lepší než druhá. Pak jsem si najednou řekl, jestli to má vůbec smysl. Vlastně jsme spíš zkoušeli, než hráli. Dva měsíce jsme nacvičovali nějakou hru a pak jsme dali maximálně patnáct repríz před poloprázdným sálem. A člověk si říkal: Tak tohle je smysl života? Ano, hraju tu Shakespeara, ale odezva žádná. Tu chce přece každý.
* Nikdy jste jí na divadle nedosáhl?
Asi ne takovou, jakou bych si představoval. Vrcholnou ukázkou je moje hostování v Macbethovi na Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. Před sebou jsme tehdy měli narvané hlediště a já měl jednu z hlavních rolí. Ale byl jsem velmi zaskočený tím, že mě vlastně nikdo pořádně nesledoval. Alespoň ne tolik jako hvězdy vedle mě. Tím jsem si absolutně jistý. Lidi reagovali jen na herce, které většinou znali z filmu a z televize, a my ostatní jsme byli jaksi do počtu.
* Ale dostatečnou pozornost vám nakonec propůjčila Nova a její nejsledovanější soutěžní pořad, Milionář.
Rozhodně mi to nahradilo ten pocit, který mi chyběl na jevišti. To, že tam místo vás může být kdokoli jiný. Že vás lidé vnímají jen jako kulisu. Milionář mi určitě pomohl překročit stín oblastního herce.
* A baví vás to ještě? Skoro po třech letech.
Věřte, nebo ne, baví!
* Herce shakespearovských rolí...
Ano. Je to úplně jiná, zajímavá a náročná disciplína, ve které se musím neustále zdokonalovat a ve které se, doufám, i zdokonaluju. Když jsem kdysi ještě jako herec olomouckého divadla sledoval Videostop s Janem Rosákem, tak jsem si říkal klobouk dolů, ten válí. Takhle bych to určitě nedokázal. No a teď vím, že to dokážu.
* Není tahle satisfakce vykoupena tím, že vás moderování vzdaluje od hraní?
Bylo mi to několikrát naznačeno. Ale já si nemyslím, že to tak je, i když několik lidí mi řeklo: "My bychom ti dali roli, ale když ty děláš ten pořad." Prý by mohli shodit svůj soubor. Mám za to, že je to jen něco jako rychlá výmluva. Jsou scény, na kterých hostuju, a nemají tam žádný problém.
* A diváci? Ty nemate váš výrazný "televizní" image?
Někdy to cítím. Takové to: proč ten tu je, co tu dělá? Jako herce mě neznají a hrající moderátor je jim podezřelý. Je to bariéra, ale tu je potřeba prolomit. A to je pro mě vzrušující. Dneska už nehraju proto, abych dosáhl životního úspěchu. Je to důležité pro mou profesionální hygienu. Chci vyzkoušet roli, která se mi vzpírá. Chci přesvědčit publikum. Hlavně proto, abych se vnitřně vybudil na úroveň, kterou jsem nastavil, když jsem býval zvyklý stát na jevišti skoro denně. Hrozně mi to chybí. Rád bych to ještě zažil.
* Po letech, kdy jste měl hodně rolí a málo respektu a peněz, přišla lepší léta. Jste spokojený?
Nemůžu si vůbec stěžovat. Skvělé je už jen to, že můžu bydlet na vesnici. Kousek od Prahy, ale hodně blízko k přírodě. Splnil se jeden z mých celoživotních snů. Takže jsem spokojený. I když jsem se zadlužil na dlouhé roky.
* A je něco, co vám vadí?
Víte co? Katastrofální morální klima, které se na vás vyvalí, když narazíte na instituci jménem stát. Spousta lidí má možná jako já pocit, že neplatí žádná pravidla. Jen se k tomu různě stavějí. Někdo to prostě s tímhle pocitem rád a často zneužívá.
* Počkejte, není to příliš příkré hodnocení?
Nevím, ale podívejte se třeba na silnice, jak se u nás jezdí. To je katastrofa. Pravidla jako by byla jen pro tu hrstku hlupáků, kteří je ještě, kdoví proč, dodržují. Ataky vymáhání práva. Policie jen čas od času někde postaví radar, vybere nějaké peníze, ale k podstatě a principu se vůbec nejde. Nebo soudy - ty si z nás dělají nepokrytě srandu.
* Takže jste zklamaný?
Myslím, že to, co se od revoluce v roce 1989 stalo, je v mnoha ohledech promarněná šance a mravy jsou mnohdy víc pokleslé než za unaveného bolševika v roce 1989.
* Víc než v době, kdy kradl stát, který masově omezoval základní práva vlastních občanů?
Problém je v tom, že oni si hráli na demokraty. Nepřítel byl jasný, ale přesto některá pravidla kupodivu platila, dnes někdy neplatí ani to málo. Vytratilo se něco velmi důležitého. Pocit, že zákon je zákon a že za jeho překročení je potřeba zaplatit. I když ten zákon není třeba úplně nejlepší. Tenhle standard diktují hlavně politici. Exministr zahraničí udělá takové průšvihy, po kterých by každý normální představitel v normální zemi spáchal harakiri, ale on se veze dál. A výš!
* Dobře, ale rozdíl ve srovnání s érou komunismu je v tom, že jsme o nějakých aférách vůbec nevěděli...
To nezpochybňuju. Ale já teď nemluvím o nějakém obrovském bezpráví, jakým byly bolševické koncentráky. Mám na mysli docela malé věci. Hodně se teď mluví o nevymahatelnosti práva. Víte, jednou jsme se vraceli s partou kamarádů noční Malou Stranou v náladě domů. Hluční jsme byli pořádně a bylo po desáté večer. Najednou se odkudsi vynořili dva esenbáci. My jsme chtěli začít diskutovat a oni nám prostě naložili obuškem na záda. A udělali dobře. Ti hrozní totalitní policajti byli tehdy zkrátka v právu. Dneska si někdo v centru Prahy klidně udělá uprostřed noci ohňostroj a policajti do toho radši ani nejdou. Co kdyby si na ně náhodou nějaký nařvaný všemocný stěžoval a měli pak existenční problémy.
* A vaše řešení?
Hluboce nesouhlasím s politiky, kteří kritizují nebo zpochybňují sjednocování Evropy. To je zásadní věc pro naši budoucnost i pro budoucnost celého kontinentu. Bude to bolet, ale já doufám, že k nám něco z atmosféry vyspělejších zemí přece jen dolehne. Moc se na to těším.
Herec, do jehož repertoáru patřili nejrenomovanější autoři, říká, že ho sledovaná soutěž baví i po letech a po stovkách repríz. Divadlo mu však chybí a chce se vrátit.
Teď má o něco milejší povinnosti. Pracuje dál, ale také se ženou Miladou pečují o nejmladšího syna Matěje, kterému byly nedávno dva měsíce.
* Jak se daří Matějovi a jak se daří vám a ženě? Vyspíte se?
Děkuji za optání, je to dobré. Matěj je neuvěřitelně hodný, buď se směje, nebo spí. Žádné bezesné noci. Teď se začal tu a tam trochu rozčilovat, ale to přičítám tomu, že začíná být společenský. Chce mít kolem sebe pořád známé lidi a dokáže si o to říct. Už to prostě není čerstvě narozené miminko. Ale je hodný, až nevídaně.
* Matěj je vaše čtvrté dítě, ale první, u jehož porodu jste asistoval. Prohlásil jste, že to změnilo váš pohled na ženy...
Ano, začal jsem rozumět třeba tomu, co vadí feministkám. Ta ničím nepodložená chlapská nadřazenost. Všechny ty vtipy o slepicích a blondýnách. Teprve když je muž svědkem porodu, tak si naplno uvědomí, jak silné a úžasné věci ženy prožívají. Když to trochu přeženu, tak chlapi mají svých třicet vteřin radosti a pak klidně usnou. Ale na ženské čeká velký úkol. Jsou to úžasné a silné bytosti, v mnohém silnější než chlapi.
* Tohle poznání na vás dolehlo až ve druhém manželství a po narození čtvrtého potomka?
Samozřejmě, že ne. Arogance a nadřazenost vůči ženám mi neseděly nikdy. Koneckonců ženy jsou moje velké životní téma, proč bych to zastíral. Věnoval jsem se jim a věnuji poměrně pilně. Mám je rád a vždy jsem měl.
* Snažíte se snad naznačit, že patříte k záletníkům?
Řekněme, že jsem měl takové období, kdy ženy byly v centru mého zájmu. Obdivuju lidi, kteří se potkali v šestnácti a vydrží spolu až do osmdesáti. Ale myslím si, že tohle je otázka štěstí, které většina z nás nemá. Musíme si zkrátka projít údobím experimentů a hledání. Ušetříme si tím možná nějaké to nepříjemné překvapení.
* A tuhle éru hledání jste absolvoval kdy?
To bych nerad upřesňoval.
* Ještě v době před rozpadem prvního manželství?
Rád bych zdůraznil, že moje druhá žena nemá s rozpadem mé první rodiny vůbec nic společného. Ostatně podobné případy, kdy jeden z partnerů nese jakési stigma viny, byť třeba ne příliš oprávněně, za to, že rozvrátil předchozí vztah, považuju za docela nešťastné.
* Počet vašich potomků výrazně převyšuje dlouhodobý národní průměr. Snažíte se snad zachránit Čechy před pomalým vymíráním?
Češi, doufám, nevymřou, ale to jistě nebude jen mou zásluhou. Jenže to, že mám čtyři děti, možná nejvíce souvisí s tím, že jsem jedináček. Že jsem vyrůstal sám a že jsem si strašně přál sourozence. Dal bych za něj nevímco, chyběl mi a chybí mi vlastně pořád. Přiznám se, že závidím například své ženě, která čas od času zavolá sestře do Kanady a chvíli spolu poklábosí. Je to na dálku, ale vědí, že se mají. I tohle jsem chtěl svým dětem dopřát.
* Vaší nejstarší dceři je dvacet tři let a nejmladšímu synovi dva měsíce. Spolu s patnáctiletým synem a desetiletou dcerou jste takovým vzorovým otcem jedné generace. Jaká je?
Jistěže je jinde než my. Tak to bylo, je a bude. Takže žádná změna. Ale jeden podstatný rozdíl tu přece jen je. Myslím, že dnešní rodiče a děti nežijí v tak hlubokém rozporu, jako jsme žili my. Hodnoty našeho mládí bývaly pro starší generaci často naprosto nepřijatelné. Když to zjednoduším, tak to byl střet big beatu se swingem, nebo dokonce s polkou.
* Mluvíme, pokud se nepletu, o šedesátých letech. To snad nebyla tak vypjatá éra.
Tehdy, když měl kluk dlouhé vlasy, tak ho mohli chytit policajti a ostříhat dohola, nebo dokonce vyhodit ze školy. Málokdo ze starších by nějak zvlášť protestoval. Tomu se říká generační střet. Já, stejně jako většina ostatních rodičů, mohu klidně jít s dcerou nebo se synem na koncert nejavantgardnější kapely. Koneckonců všechno už tu bylo předtím, kdy k nám prosakovalo hnutí hippies, beatnická kultura a začaly se objevovat i drogy.
* Drogy? V Československu sešněrovaném komunismem?
Ale vždyť to jen předstíráme, že je to nějaký vynález naší doby. Není to pravda. Nebylo to tak masivní jako dnes, ale už na to bylo zaděláno. K sehnání byly tvrdé drogy. Na mejdanech, na které jsme chodívali v šedesátých, a hlavně v sedmdesátých letech, se běžně kouřil hašiš a marihuana.
* Šlukoval jste?
Ne, já jsem absolutním odpůrcem drog. Vlastně se jich strašně bojím a vždycky jsem tehdy naštěstí našel sílu říct ne. Nakonec jsem možná vypadal zajímavější než většina ostatních, kteří to zkoušeli.
* Ale bohéma vás určitě přitahovala. Proč byste se dal jinak na umění?
No, možná i z nutnosti. Pár věcí jsem zkusil a jsem si jistý, že nejsem stvořen k tomu, abych dělal to, čemu se říká běžné zaměstnání. Představa, že bych měl kancelář a sekretářku, je pro mě tak strašná, že se mi ježí chlupy po těle. Já na to nejsem jaksi ustrojený. Jeden z mála způsobů, jak můžu v životě slušně existovat, je umělecká profese. Jakmile jsem došel k tomuhle poznání, zvolil jsem si divadlo. Byla to cesta nejmenšího odporu.
* To je zvláštní. Že byste kráčel právě po takových cestách?
Pozor. Já chtěl původně studovat jiné obory, ale začátkem sedmdesátých let, s maminkou, televizní hlasatelkou, kterou tehdejší mocní považovali mírně řečeno za neloajální, toho moc na výběr nebylo. Zvolil jsem herectví. Tam se člověk lépe skryje v davu. To takový režisér je solitér na divadle, ale i ve škole.
* Ono je známo, že se váš kádrový profil negativně podepsal na vaší kariéře. Převážně jste hrál v oblastních divadlech. Netoužíte po nějakém angažmá na velké, renomované scéně?
Samozřejmě, že svým způsobem ano. Ale otázka zní, na jak velké a na jak renomované scéně. Kdyby - čistě teoreticky - přišli z Národního nebo z Vinohrad a nabídli mi angažmá, přinejmenším bych o tom nesmírně vážně uvažoval. Ale teď nemohu říct úplně jistě, jestli bych ji přijal. Nejspíš ano, ale...
* To je dost sebevědomé.
Nerad bych, aby to někdo takhle chápal. Jde o to, že bych rád přijal práci nejenom tam, kde mají dobré jméno, ale kde by mě taky vzrušovala a naplňovala.
* A kde byste se tedy na sto procent cítil ve své kůži...
Mě třeba velmi zajímá Dejvické divadlo. Malá, ale zavedená scéna, která má vysokou úroveň. Myslím, že je u nás asi nejdál. Spolupracovat s ní musí být rozhodně velká čest. Jak jste se vlastně vyrovnal s tím, že jste byl po léta odkázán na venkov? Žádná tragédie, ale představte si, že přijdete ze Slezska do Prahy, potkáte nějaké známé a spolužáka z DAMU. A řeknete jim, že jste v divadle v Českém Těšíně. Jejich pohledy jsou jasné. Jste outsider. Oni zůstali v centru, začali točit, hráli. Fakt je, že mě to v té době občas štvalo.
* Mohl jste být spíš rád, že nemusíte dělat žádné velké kompromisy.
Samozřejmě, ale s člověkem cloumá i ctižádost. Na druhé straně mě dost uklidňovalo zjištění, že naše divadlo na venkově není často o nic horší. Ano, pražské scény měly a mají vyrovnanější herecký potenciál. Dá se to přirovnat, řekněme, k fotbalové Spartě, která si nakoupí nejlepší hráče v zemi. Ale ti někdy leští zadkem lavičku a celou sezonu si ani nekopnou.
* Vy jste hrál dost a dost velké role, ale ze stálého angažmá jste nakonec odešel. Proč?
Bylo to v Kladně v roce 1999. Byl jsem tam čtyři sezony a šel z role do role. Jedna lepší než druhá. Pak jsem si najednou řekl, jestli to má vůbec smysl. Vlastně jsme spíš zkoušeli, než hráli. Dva měsíce jsme nacvičovali nějakou hru a pak jsme dali maximálně patnáct repríz před poloprázdným sálem. A člověk si říkal: Tak tohle je smysl života? Ano, hraju tu Shakespeara, ale odezva žádná. Tu chce přece každý.
* Nikdy jste jí na divadle nedosáhl?
Asi ne takovou, jakou bych si představoval. Vrcholnou ukázkou je moje hostování v Macbethovi na Shakespearovských slavnostech na Pražském hradě. Před sebou jsme tehdy měli narvané hlediště a já měl jednu z hlavních rolí. Ale byl jsem velmi zaskočený tím, že mě vlastně nikdo pořádně nesledoval. Alespoň ne tolik jako hvězdy vedle mě. Tím jsem si absolutně jistý. Lidi reagovali jen na herce, které většinou znali z filmu a z televize, a my ostatní jsme byli jaksi do počtu.
* Ale dostatečnou pozornost vám nakonec propůjčila Nova a její nejsledovanější soutěžní pořad, Milionář.
Rozhodně mi to nahradilo ten pocit, který mi chyběl na jevišti. To, že tam místo vás může být kdokoli jiný. Že vás lidé vnímají jen jako kulisu. Milionář mi určitě pomohl překročit stín oblastního herce.
* A baví vás to ještě? Skoro po třech letech.
Věřte, nebo ne, baví!
* Herce shakespearovských rolí...
Ano. Je to úplně jiná, zajímavá a náročná disciplína, ve které se musím neustále zdokonalovat a ve které se, doufám, i zdokonaluju. Když jsem kdysi ještě jako herec olomouckého divadla sledoval Videostop s Janem Rosákem, tak jsem si říkal klobouk dolů, ten válí. Takhle bych to určitě nedokázal. No a teď vím, že to dokážu.
* Není tahle satisfakce vykoupena tím, že vás moderování vzdaluje od hraní?
Bylo mi to několikrát naznačeno. Ale já si nemyslím, že to tak je, i když několik lidí mi řeklo: "My bychom ti dali roli, ale když ty děláš ten pořad." Prý by mohli shodit svůj soubor. Mám za to, že je to jen něco jako rychlá výmluva. Jsou scény, na kterých hostuju, a nemají tam žádný problém.
* A diváci? Ty nemate váš výrazný "televizní" image?
Někdy to cítím. Takové to: proč ten tu je, co tu dělá? Jako herce mě neznají a hrající moderátor je jim podezřelý. Je to bariéra, ale tu je potřeba prolomit. A to je pro mě vzrušující. Dneska už nehraju proto, abych dosáhl životního úspěchu. Je to důležité pro mou profesionální hygienu. Chci vyzkoušet roli, která se mi vzpírá. Chci přesvědčit publikum. Hlavně proto, abych se vnitřně vybudil na úroveň, kterou jsem nastavil, když jsem býval zvyklý stát na jevišti skoro denně. Hrozně mi to chybí. Rád bych to ještě zažil.
* Po letech, kdy jste měl hodně rolí a málo respektu a peněz, přišla lepší léta. Jste spokojený?
Nemůžu si vůbec stěžovat. Skvělé je už jen to, že můžu bydlet na vesnici. Kousek od Prahy, ale hodně blízko k přírodě. Splnil se jeden z mých celoživotních snů. Takže jsem spokojený. I když jsem se zadlužil na dlouhé roky.
* A je něco, co vám vadí?
Víte co? Katastrofální morální klima, které se na vás vyvalí, když narazíte na instituci jménem stát. Spousta lidí má možná jako já pocit, že neplatí žádná pravidla. Jen se k tomu různě stavějí. Někdo to prostě s tímhle pocitem rád a často zneužívá.
* Počkejte, není to příliš příkré hodnocení?
Nevím, ale podívejte se třeba na silnice, jak se u nás jezdí. To je katastrofa. Pravidla jako by byla jen pro tu hrstku hlupáků, kteří je ještě, kdoví proč, dodržují. Ataky vymáhání práva. Policie jen čas od času někde postaví radar, vybere nějaké peníze, ale k podstatě a principu se vůbec nejde. Nebo soudy - ty si z nás dělají nepokrytě srandu.
* Takže jste zklamaný?
Myslím, že to, co se od revoluce v roce 1989 stalo, je v mnoha ohledech promarněná šance a mravy jsou mnohdy víc pokleslé než za unaveného bolševika v roce 1989.
* Víc než v době, kdy kradl stát, který masově omezoval základní práva vlastních občanů?
Problém je v tom, že oni si hráli na demokraty. Nepřítel byl jasný, ale přesto některá pravidla kupodivu platila, dnes někdy neplatí ani to málo. Vytratilo se něco velmi důležitého. Pocit, že zákon je zákon a že za jeho překročení je potřeba zaplatit. I když ten zákon není třeba úplně nejlepší. Tenhle standard diktují hlavně politici. Exministr zahraničí udělá takové průšvihy, po kterých by každý normální představitel v normální zemi spáchal harakiri, ale on se veze dál. A výš!
* Dobře, ale rozdíl ve srovnání s érou komunismu je v tom, že jsme o nějakých aférách vůbec nevěděli...
To nezpochybňuju. Ale já teď nemluvím o nějakém obrovském bezpráví, jakým byly bolševické koncentráky. Mám na mysli docela malé věci. Hodně se teď mluví o nevymahatelnosti práva. Víte, jednou jsme se vraceli s partou kamarádů noční Malou Stranou v náladě domů. Hluční jsme byli pořádně a bylo po desáté večer. Najednou se odkudsi vynořili dva esenbáci. My jsme chtěli začít diskutovat a oni nám prostě naložili obuškem na záda. A udělali dobře. Ti hrozní totalitní policajti byli tehdy zkrátka v právu. Dneska si někdo v centru Prahy klidně udělá uprostřed noci ohňostroj a policajti do toho radši ani nejdou. Co kdyby si na ně náhodou nějaký nařvaný všemocný stěžoval a měli pak existenční problémy.
* A vaše řešení?
Hluboce nesouhlasím s politiky, kteří kritizují nebo zpochybňují sjednocování Evropy. To je zásadní věc pro naši budoucnost i pro budoucnost celého kontinentu. Bude to bolet, ale já doufám, že k nám něco z atmosféry vyspělejších zemí přece jen dolehne. Moc se na to těším.
|
VLADIMÍR ČECH |
 Vladimír Čech doma se svou ženou Miladou a dcerou Sárou. |
 Populární moderátorka Bára Štěpánová blahopřeje Vladimíru Čechovi k pronikavému úspěchu v anketě. |
 Z těch šťastných dělá Vladimír Čech milionáře, sám ale žije v bytečku na Malé Straně. |
 Vladimír Čech byl až donedávna známý především z dabingového světa. |
 Televizní moderátor Vladimír Čech četl prózu Jaroslava Seiferta "Všechny krásy světa" na maratónu ve čtení prací literátů spojených s Jazzovou sekcí-Artforem |
 Moderátor Vladimír Čech |
 Moderátor Vladimír Čech při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES (8.10. 2001). |
 Moderátor Vladimír Čech při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES (8.10. 2001). |
 Vladimír Čech na předávání cen Anno 2001. |
 Moderátor televizní soutěže Vladimír Čech s matkou při udílení cen TýTý 2001. |
 Moderátor Vladimír Čech se zrcadlem za nejpopulárnějšího moderátora soutěžních pořadů s Libuší a Romanem Šmuclerovými. |
 Herec a moderátor Vladimír Čech rozdával autogramy. |
 Vladimír Čech s manželkou Miladou |
 Vladimír Čech s manželkou Miladou a dcerou Sárou |
