Charles Aznavour přijel se svými šansony do Prahy jen několik dní poté, co se upálil Jan Palach. V té atmosféře nemohl zpívat. Koncert zrušil.
Mám rád hudbu. V podstatě bez rozdílu žánrů - ale musí být dobrá. Mám rád i francouzský šanson. Od prvního setkání s ním a přesto, že jeho kvality jsou velice proměnlivé. Měl hvězdy, které blikly na jednu dvě sezony, a měl skutečné hvězdy, které stále září na nebi dobré hudby. Měl Charlese Aznavoura, velkého malého muže francouzské písně, který však má své rodové kořeny v Arménii a kterého kdosi pro jeho malou postavu nazval Napoleonem šansonu. Potkal jsem ho v pozdních šedesátých letech. V té době přechodného politického uvolnění - tenkrát jsme ještě netušili jak krátkého - se na česká koncertní pódia kromě světových špiček takzvané vážné hudby začali dostávat i přední světoví interpreti žánrů, které režim neměl příliš v lásce. Například jazzu nebo různých jiných proudů hudby zahrnované do škatulky »populární«. »Normalizace« po srpnu '68 dala sice jasně na vědomí, že těšit se na další skvělé koncerty začíná být pro příští léta zbytečné, naštěstí smlouvy špičkových světových zpěváků byly již tenkrát sjednávány ve velkém předstihu a s prudkými změnami politického klimatu se nepočítalo. Proto ještě pár měsíců se v Praze občas objevovaly osobnosti velkého světa. Jednou z posledních měl být právě Charles Aznavour. Narodil se v Paříži roku 1924, jen rok po příchodu svých arménských rodičů do Francie. Jeho hvězdná kariéra, kterou pomohla odstartovat i důvěrná přítelkyně Edith Piaf, právě v šedesátých letech kulminovala. Pařížskou Olympii dokázal vyprodat ještě víckrát než slavná Edith. Obrovské úspěchy slavil nejen doma ve Francii, ale i v Americe. V ítězil v hitparádách, točil úspěšné filmy. A tato hvězda se měla na začátku roku 1969 objevit v Praze. Těšili jsme se na Aznavourův koncert, čekali jsme, že vnese trochu jasu do stále chmurnější Prahy. Já se těšil, že ho budu fotografovat. Ale všechno dopadlo jinak. 16. ledna se na Václavském náměstí upálil Jan Palach a po třech dnech utrpení zemřel. Na Prahu, která se opět dostala do centra pozornosti demokratického světa, padla se žlutavou mlhou i mlha beznaděje. A do této otřesené Prahy přilétá Aznavour. S Jaroslavem Pacovským, tehdy redaktorem Mladého světa, jej čekáme na letišti v Ruzyni. Již během zdlouhavého odbavování, Aznavour přiletěl se svou doprovodnou skupinou a manažerem, padají první otázky. V »předmobilové« době byla cesta informací poněkud pomalejší. Večer v hotelu se Aznavour setkává s Emilem Zátopkem, splnilo se zpěvákovo velké přání poznat nejslavnějšího olympionika. Rozhovor, který se podle plánu měl věnovat sportu a Zátopkově historii, se od začátku ubíral jiným směrem. Emil, který dokázal mluvit snad všemi jazyky, společně s Jardou Pacovským Aznavourovi stručně vysvětlil situaci v Praze, mluvilo se o Pražském jaru, které skončilo horkým srpnem, mluvilo se o době, která následovala. Aznavour vyslechl s hlubokým pohnutím všechny dostupné informace o Janu Palachovi, o jeho činu i smrti. Po kratičké pauze zavolal od sousedního stolu svého manažera Leona Sanossiana a poprosil jej, aby koncert zrušil. Před rozloučením pozdě v noci nás požádal, abychom ho ráno doprovodili, že by se chtěl Palachově památce poklonit. Druhý den jsme s Jardou Pacovským přišli pro Aznavoura do hotelu. Jeho první slova byla, že koncert se ruší i přes velkou nelibost Pragokoncertu, tehdy monopolní koncertní agentury s velmi dlouhými prsty. Společně jsme šli na Václavské náměstí, zpěvák se nejprve zastavil pod pomníkem svatého Václava, u rampy pod Národním muzeem, kde několik dní stáli stávkující studenti u Palachovy posmrtné masky čestnou stráž. Na informaci, že na nádvoří Karolina, na půdě univerzity, kde Palach studoval, je vystavena rakev s jeho ostatky, reagoval Aznavour jednoznačně. »I kdybych měl zmeškat letadlo, musím vašemu hrdinovi vzdát čest.« A tak jsme se vydali Starým městem přes Staroměstské náměstí, kde se kolem Husova pomníku vinula dlouhá fronta lidí, kteří zde dlouhé hodiny čekali, aby mohli udělat totéž, oč stál slavný šansoniér. Na nádvoří Karolina, před Palachovou rakví, se Aznavour zastavil a setrval v mlčení dlouhé minuty. Malému tmavě oblečenému muži nevěnoval nikdo pozornost. Mlčky jsme pak šli zpátky k hotelu. Při loučení, když už na něj čekal taxík pro cestu na letiště, Aznavour velice tiše řekl: »Mám pocit, že ten nepochopitelný čin chápu. Nezapomeňte, že jsem Armén, ač jsem se narodil v Paříži. Náš národ má také zkušenost s nenávistnou totalitou a nadvládou cizí moci.« Aznavourův zpěv tak znám jenom z nahrávek. Z kratičkého setkání s ním mi ale zbylo několik fotografií. A tichá věta při loučení mi řekla o tomto muži mnohem víc než dlouhý koncert.
Mám rád hudbu. V podstatě bez rozdílu žánrů - ale musí být dobrá. Mám rád i francouzský šanson. Od prvního setkání s ním a přesto, že jeho kvality jsou velice proměnlivé. Měl hvězdy, které blikly na jednu dvě sezony, a měl skutečné hvězdy, které stále září na nebi dobré hudby. Měl Charlese Aznavoura, velkého malého muže francouzské písně, který však má své rodové kořeny v Arménii a kterého kdosi pro jeho malou postavu nazval Napoleonem šansonu. Potkal jsem ho v pozdních šedesátých letech. V té době přechodného politického uvolnění - tenkrát jsme ještě netušili jak krátkého - se na česká koncertní pódia kromě světových špiček takzvané vážné hudby začali dostávat i přední světoví interpreti žánrů, které režim neměl příliš v lásce. Například jazzu nebo různých jiných proudů hudby zahrnované do škatulky »populární«. »Normalizace« po srpnu '68 dala sice jasně na vědomí, že těšit se na další skvělé koncerty začíná být pro příští léta zbytečné, naštěstí smlouvy špičkových světových zpěváků byly již tenkrát sjednávány ve velkém předstihu a s prudkými změnami politického klimatu se nepočítalo. Proto ještě pár měsíců se v Praze občas objevovaly osobnosti velkého světa. Jednou z posledních měl být právě Charles Aznavour. Narodil se v Paříži roku 1924, jen rok po příchodu svých arménských rodičů do Francie. Jeho hvězdná kariéra, kterou pomohla odstartovat i důvěrná přítelkyně Edith Piaf, právě v šedesátých letech kulminovala. Pařížskou Olympii dokázal vyprodat ještě víckrát než slavná Edith. Obrovské úspěchy slavil nejen doma ve Francii, ale i v Americe. V ítězil v hitparádách, točil úspěšné filmy. A tato hvězda se měla na začátku roku 1969 objevit v Praze. Těšili jsme se na Aznavourův koncert, čekali jsme, že vnese trochu jasu do stále chmurnější Prahy. Já se těšil, že ho budu fotografovat. Ale všechno dopadlo jinak. 16. ledna se na Václavském náměstí upálil Jan Palach a po třech dnech utrpení zemřel. Na Prahu, která se opět dostala do centra pozornosti demokratického světa, padla se žlutavou mlhou i mlha beznaděje. A do této otřesené Prahy přilétá Aznavour. S Jaroslavem Pacovským, tehdy redaktorem Mladého světa, jej čekáme na letišti v Ruzyni. Již během zdlouhavého odbavování, Aznavour přiletěl se svou doprovodnou skupinou a manažerem, padají první otázky. V »předmobilové« době byla cesta informací poněkud pomalejší. Večer v hotelu se Aznavour setkává s Emilem Zátopkem, splnilo se zpěvákovo velké přání poznat nejslavnějšího olympionika. Rozhovor, který se podle plánu měl věnovat sportu a Zátopkově historii, se od začátku ubíral jiným směrem. Emil, který dokázal mluvit snad všemi jazyky, společně s Jardou Pacovským Aznavourovi stručně vysvětlil situaci v Praze, mluvilo se o Pražském jaru, které skončilo horkým srpnem, mluvilo se o době, která následovala. Aznavour vyslechl s hlubokým pohnutím všechny dostupné informace o Janu Palachovi, o jeho činu i smrti. Po kratičké pauze zavolal od sousedního stolu svého manažera Leona Sanossiana a poprosil jej, aby koncert zrušil. Před rozloučením pozdě v noci nás požádal, abychom ho ráno doprovodili, že by se chtěl Palachově památce poklonit. Druhý den jsme s Jardou Pacovským přišli pro Aznavoura do hotelu. Jeho první slova byla, že koncert se ruší i přes velkou nelibost Pragokoncertu, tehdy monopolní koncertní agentury s velmi dlouhými prsty. Společně jsme šli na Václavské náměstí, zpěvák se nejprve zastavil pod pomníkem svatého Václava, u rampy pod Národním muzeem, kde několik dní stáli stávkující studenti u Palachovy posmrtné masky čestnou stráž. Na informaci, že na nádvoří Karolina, na půdě univerzity, kde Palach studoval, je vystavena rakev s jeho ostatky, reagoval Aznavour jednoznačně. »I kdybych měl zmeškat letadlo, musím vašemu hrdinovi vzdát čest.« A tak jsme se vydali Starým městem přes Staroměstské náměstí, kde se kolem Husova pomníku vinula dlouhá fronta lidí, kteří zde dlouhé hodiny čekali, aby mohli udělat totéž, oč stál slavný šansoniér. Na nádvoří Karolina, před Palachovou rakví, se Aznavour zastavil a setrval v mlčení dlouhé minuty. Malému tmavě oblečenému muži nevěnoval nikdo pozornost. Mlčky jsme pak šli zpátky k hotelu. Při loučení, když už na něj čekal taxík pro cestu na letiště, Aznavour velice tiše řekl: »Mám pocit, že ten nepochopitelný čin chápu. Nezapomeňte, že jsem Armén, ač jsem se narodil v Paříži. Náš národ má také zkušenost s nenávistnou totalitou a nadvládou cizí moci.« Aznavourův zpěv tak znám jenom z nahrávek. Z kratičkého setkání s ním mi ale zbylo několik fotografií. A tichá věta při loučení mi řekla o tomto muži mnohem víc než dlouhý koncert.
