Komunistický režim nepotřeboval historickou pravdu, historie byla pro něj jen nástrojem propagandy. A tak ho snaha o nezávislost bádání nakonec stála velkou část života: místo aby historii v klidu mapoval, citelně ji prožil. "Nejvíc ze všeho jsem chtěl být akademickým historikem, takovým, co sedí v archivech a pak vydává knížky. Ale život šel jinak," říká.
Černá kniha
Po studiích na Karlově univerzitě nastoupil na univerzitu do Bratislavy. Tento pobyt - ač krátký - byl pro jeho osobní život klíčový: seznámil se tam se svou ženou a byla to láska na celý život. S ní a při práci nad dějinami slovenského povstání roku 1944 prožil to, čemu říká "slovenskost".
Za dva rozsáhlé svazky dokumentů o povstání byl o 30 let později vyznamenán Mezinárodní cenou Slovenské akademie věd. Byla to vlastně jeho první životní zakázka. Víceméně poklidný život odborníka Historického ústavu ČSAV ukončil příjezd sovětských tanků. Trochu se toho bál už od jara 1968, ale když to přišlo, byl překvapen.
"Pozvali jsme si do ústavu odborníka z ministerstva zahraničí a ten nám 17. srpna 1968 dopodrobna vyložil, proč si Sověti nemohou vojenský zásah v Československu dovolit, jak by poškodili své vlastní zájmy."
Koncem srpna 1968 tak dostal druhou životní zakázku. Ředitel historického ústavu ho pověřil, aby ještě s dalším kolegou zdokumentovali události srpna 1968. "Sbírali jsme od prvního dne invaze všechno - letáky, zvláštní vydání novin, prohlášení."
Původně chtěli vydat brožuru asi o 50 stranách. Když potom kniha vyšla, měla pět set stran. V tiskárně dostala černý obal, a tím (neplánovaně) i své jméno: Černá kniha.
Sověti zuřili, na jednání v Kyjevě na podzim 1968 Brežněv tloukl Černou knihou o stůl. Ještě před Vánocemi dorazila do Prahy oficiální protestní nóta sovětské vlády.
Začalo vyšetřování, které po nástupu Husáka nabíralo na obrátkách. Prečan se stal nepřítelem. K trestnímu spisu byla přiložena i protestní sovětská nóta. Na emigraci tehdy Prečan nepomýšlel. V srpnu 1969 byl s celou rodinou ve Vídni, a k překvapení mnoha lidí se vrátil.
"Vycházel jsem z toho, že tu musí zůstat někdo, kdo bude hájit právo a povinnost historiků jít svou cestou. A bude tedy hájit i tu naši Černou knihu a všechno ostatní, co jsme začali. Jsem rád, že jsem tehdy neemigroval, z ciziny bych nebyl uvěřil, že kalný proud normalizace nešlo zastavit."
Historický ústav byl však mezitím přejmenován a "normalizován", Prečan a řada dalších vyhozeni. Našel si práci jako topič v motolské nemocnici. Ale to už se rozběhlo trestní stíhání za Černou knihu.
Na každý akt existenční a policejní perzekuce reagoval protestními dopisy Gustavu Husákovi, kterého znal ještě ze šedesátých let. Jemu také jako generálnímu tajemníkovi KSČ otevřeně napsal, co si myslí o trestním stíhání za Černou knihu.
Na přelomu let 1973-1974 pracoval několik měsíců jako vrátný a šatnář v jedné noční restauraci. Státní bezpečnosti však vadilo, že má "nekontrolovatelný příjem" ze spropitného a že v práci přijde do styku s cizinci.
Byl propuštěn a vrátil se do Motola. To už se rozhodl emigrovat. "Nechtěl jsem si už dál nechat promrhávat svůj život, chtěl jsem o něm konečně rozhodovat sám." V té době už byl Prečan zapojen do tajné distribuční sítě exilové literatury a pod pseudonymem psal do exilových Listů.
Emigrace jako úkol
Domáhal se práva na odchod ze země. Místo odpovědi přišla v dubnu 1975 domovní prohlídka. Trvala sedm hodin a příslušníci sebrali, co se dalo. Když se o pár měsíců později konal v americkém San Francisku světový kongres historiků, napsal otevřený dopis o situaci československých historiků, již byli zbaveni možnosti pracovat ve svém oboru.
Následoval výslech, při němž mu nejdříve vyhrožovali, ale pak mu naznačili ochotu jednat o vystěhování. Trvalo to deset měsíců, ale v červenci 1976 odjel s rodinou do tehdejšího západního Německa. Dva měsíce po něm odešel do zahraničí další významný historik Karel Kaplan.
"Emigraci jsem bral jako úkol. Samozřejmě jsem si kladl otázku, zdali nejde o dezerci, zdali není možnost zůstat. Chtěl jsem se vrátit ke své práci, ale to mi bylo znemožněno."
Zapojil se do aktivit části politického exilu, který sloužil i domácímu zápasu za svobodu. Udržoval těsné kontakty s disidenty a vybudoval pro exil vlastní spolehlivé spojení s domovem. Nakonec se skupinou exilových přátel a s finanční pomocí americké nadace založil Československé dokumentační středisko nezávislé literatury s vlastním časopisem.
Byl to jakýsi archiv svobody, jak středisko později nazval kanadský historik Gordon Skilling. Za třináct exilových let vydal Prečan patnáct publikací - texty domácích nezávislých autorů, dokumentaci o Chartě 77, o porušování lidských práv v Československu, o nezávislém dějepisectví.
Za svůj podíl na zápase za lidská a občanská práva dostal později Řád T. G. Masaryka. A Dokumentační středisko jako "jedinečné v dějinách Evropy" dostalo v roce 1993 Cenu za literaturu Bavorské akademie krásných umění.
Když padl komunistický režim, překvapilo ho to podobně jako příchod sovětských vojáků roku 1968. A Vilém Prečan dostává z vlasti důležitý úkol: historická komise Občanského fóra vyjednala s prezidiem ČSAV zřízení ústavu soudobých dějin. Je pověřen jeho založením. Prečanovi začíná další životní etapa.
Jsem šťastný člověk
Skoro všechno bylo třeba vybudovat od začátku. Sehnat lidi, mnohdy ještě roztroušené v kotelnách a jiných dělnických profesích, stmelit je do pracovních týmů, vybudovat knihovnu, založit časopis, obstarat peníze na knihy, na počítače a moderní zařízení, ale také na plynovou kotelnu a na mezinárodní vědecké konference.
Když po osmi letech na postu ředitele končil, byl Ústav pro soudobé dějiny renomovaná instituce. Ještě dva roky v něm pracoval a v roce 2000 definitivně odešel. Skončila tak další životní etapa. Během ní stihl i psát: studie, články, referáty na konference, vydal několik knih. Bylo to většinou v kradeném čase, jak příznačně pojmenoval i výbor ze svých prací z let 1973-1993. ¨
Od roku 2000 se věnuje Československému dokumentačnímu středisku, které se přeměnilo na domácí nestátní instituci pro dějiny odporu proti totalitě. Řídí také výzkumný projekt o dějinách exilu a stará se o Česko-slovenskou komisi historiků.
"Stále žiji v poklusu. Ale nestěžuji si. Nemám komu, a navíc bych byl blbec, neboť by všechno mohlo být daleko horší." A pak dodává: "Jsem šťastný člověk, protože jsem včas našel správnou životní cestu a dožil jsem se zázraku návratu svobody do mé vlasti, takže jsem se do ní mohl vrátit a pracovat jako svobodný člověk. Měl jsem také velké štěstí, že mi v každé etapě mého života bylo dopřáno pracovat nebo se podílet na něčem, co přetrvalo daný okamžik." Svým způsobem si prožil dějiny.
| Odkud jsem Především z Moravy. Narozen před 70 lety v Olomouci, žil jsem skoro do devíti let na Hané, pak čtyři roky na moravské straně Vysočiny a šest let v Brně, kde jsem maturoval. Jsem taky trochu z Prahy, kde jsem studoval a pracuji, ale i z Německa, kam se do našeho bytu pravidelně vracím - v klidu něco napsat, pobýt s dětmi a vnoučaty, odpočinout si. Čím vším jsem byl Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Můj nejbližší velký úkol |
 Vilém Prečan |
