Bylo to dva dny poté, co vedoucí reportérka britských novin Sunday Express Yvonne Ridleyová tajně vstoupila na území Afghánistánu, aby tu sbírala podklady pro svou reportáž. Pevně věřila, že se jí to povede a vrátí se domů včas na oslavu dceřiných narozenin.
Zcestovalá, houževnatá třiačtyřicetiletá novinářka ostřílená z konfliktů na Kypru, v Damašku nebo v Severním Irsku místo toho strávila deset dnů jako vězeň Talibanu. Chvíle, na které v životě nezapomene. Dobře znala riziko, jaké obnáší dobrodružný přechod afghánských hranic v přestrojení za Arabku v době, kdy vrcholí přípravy na odvetu za teroristický útok na Spojené státy. Dlouho potom, co žádný novinář neměl šanci získat vízum do země.
"Chtěla jsem jen zjistit, co si Afghánci myslí o tom, co se děje," vysvětlovala stále dokola svým vyšetřovatelům. A později, když se ocitla na svobodě, to Yvonne Ridleyová zopakovala čtenářům Daily Expressu s dodatkem, že to opravdu nepovažovala za žádnou pitomost.
Oba muži, kteří se pohybovali po afghánském území s ní, místní průvodce a řidič, po zadržení zmizeli. O jejich osudu není nic známo. A jestliže ještě žijí, jsou kdesi za mřížemi a hrozí jim těžké tresty. Po zatčení novinářku převezli do Kábulu. "Měla jsem strašný, strašný strach. Myslela jsem, že umřu," líčí Yvonne Ridleyová.
"Nejprve mě zavřeli na samotku. Cela byla špinavá, přestože ji udržovali v čistotě švábi a štíři," našla později i svůj dřívější nadhled. "Snažili se mě psychicky zdeptat tím, že stále a bez přestání, den co den, kladli tytéž otázky. Od rána někdy až do devíti hodin večer."
Máma nemá telefon
"Proč máma nevolá?" ptala se devítiletá Daisy Ridleyová babičky. Ta vnučce vysvětlila, že si maminka určitě jen zapomněla mobil v hotelu. Neboj se, určitě se brzy vrátí. Noviny se znepokojujícími titulky a snímky babička schovala. Pravdu se děvčátko dozvědělo až nazítří. V televizním diskusním pořadu se hovořilo o zadržené novinářce a Daisy rovnou vstala od televize, aby napsala Tony Blairovi.
"Píšu vám, protože moje máma je Yvonne Ridleyová a chci, aby byla ve středu na moje narozeniny doma. Bude mi devět a vy jste předseda vlády a velmi důležitý člověk, zařiďte to," začala. "Máma mi moc chybí a nebudu šťastná, dokud se nevrátí domů." Byl to v pořadí už třetí dopis, kterým se Daisy obracela na premiéra.
Maminka ji učí, že se nemá ostýchat zeptat se, ať už jde o kohokoliv. A tak se Daisy už dřív ptala ministerského předsedy třeba na to, proč nikdo nepomáhá hladovějícím dětem v Africe. Do boje za mámu vytáhla se stejnou urputností, jaká její matku přivedla mezi přední novináře. Tuto výraznou vlastnost své bývalé ženy potvrzuje i Daisyin otec, čtyřiapadesátiletý Daúd Zárura.
"Yvonne je především novinářka, bezúhonná a odvážná, bez nejmenšího strachu ve chvíli, kdy jde za svým příběhem." Přesto ji považuje, stejně jako její novinářští kolegové, za člověka, který by nikdy zbytečně neriskoval. Už kvůli dceři ne. Yvonne Ridleyová se s Daúdem Zárurou seznámila na Kypru, kde působila jako dopisovatelka novin Daily Sun. On byl tehdy plukovníkem Organizace pro osvobození Palestiny. A právě pozdější manželství s ním (Ridleyová byla vdaná celkem třikrát) jí zřejmě zachránilo po zatčení v Afghánistánu život.
Když Taliban začal vyšetřovat, zda náhodou nepatří k zvláštním jednotkám nebo není americkou špionkou, vzali zřejmě v úvahu její bývalý svazek s muslimem. Experti z Talibanu si důvěrnou znalost islámu a jeho zvyklostí Ridleyové původně vysvětlovali tak, že byla vyškolena pro úkoly ve speciálních službách. A to by pak znamenalo automaticky trest smrti.
Sázka na hladovku
O diplomatických jednáních, která se rozběhla okamžitě poté, co Yvonne Ridleyovou zadrželi, řekl Tony Blair, že probíhala za velmi složitých okolností. Vždyť každou hodinou bylo možno očekávat začátek ohlášeného útoku na Afghánistán. V kábulské věznici pokračují výslechy. Yvonne Ridleyová už není na samotce, ale v cele s šesti dalšími ženami, členkami americké charitativní organizace Shelter Now International.
Obvinili je z šíření křesťanství, za což jim podle islámského práva hrozí trest smrti. Pro novinářku, kterou fascinovala jejich statečnost v bezprostřední blízkosti smrti, znamenaly největší povzbuzení. "Ty ženy mají neskutečnou vnitřní sílu," napsala o nich později. Její zbraní v tu chvíli byla hladovka. Zahájila ji poté, co si nesměla zatelefonovat. "Jediným způsobem, jak jsem si mohla zajistit jakékoli právo, protože jako vězeň jsem žádná práva neměla, bylo odmítat jídlo. To je skutečně rozčilovalo a mně dodávalo odvahu."
Většinu času mezi výslechy Yvonne Ridleyová strávila na lůžku. Na krabičku od zubní pasty a obal od mýdla si psala tajný deník. Ležela na posteli i ve chvíli, kdy se na nebi za mřížemi najednou rozzářil ohromný ohňostroj. Okamžitě jí bylo jasné, co se stalo. Začal útok. "Viděla jsem úplně jasně, jak vzhůru stoupají světelné střely. Slyšela jsem ozývající se výbuchy."
V době, kdy se Yvonne honilo hlavou, co znamená začátek odvety pro její příští osud, její vyděšená matka zareagovala velmi ostrým výpadem proti britské vládě. Den předtím se k její nesmírné úlevě v islámské tiskové agentuře objevily zprávy o tom, že by měli Yvonne Ridleyovou propustit. Copak nebylo možné o několik málo hodin s bombardováním počkat, když má být její dcera zítra na svobodě? ptala se. Nazítří večer však přece jen Yvonne Ridleyová sedí volná u průsmyku Torkham na druhé straně hranic a popíjí s Pákistánci čaj.
Po deseti dnech, které prožila, jí stále ještě svoboda připadá jako přelud. Doma její dcera křičí a skáče radostí a babička jde koupit obří láhev šampaňského. Co se dělo v zákulisí, komu se podařilo přemluvit neústupný Taliban a za jakou cenu, aby odvážnou novinářku propustil z vězení? Ví to sama Yvonne Ridleyová? A jestliže ano, poodhalí někdy roušku tajemství?
Zcestovalá, houževnatá třiačtyřicetiletá novinářka ostřílená z konfliktů na Kypru, v Damašku nebo v Severním Irsku místo toho strávila deset dnů jako vězeň Talibanu. Chvíle, na které v životě nezapomene. Dobře znala riziko, jaké obnáší dobrodružný přechod afghánských hranic v přestrojení za Arabku v době, kdy vrcholí přípravy na odvetu za teroristický útok na Spojené státy. Dlouho potom, co žádný novinář neměl šanci získat vízum do země.
"Chtěla jsem jen zjistit, co si Afghánci myslí o tom, co se děje," vysvětlovala stále dokola svým vyšetřovatelům. A později, když se ocitla na svobodě, to Yvonne Ridleyová zopakovala čtenářům Daily Expressu s dodatkem, že to opravdu nepovažovala za žádnou pitomost.
Oba muži, kteří se pohybovali po afghánském území s ní, místní průvodce a řidič, po zadržení zmizeli. O jejich osudu není nic známo. A jestliže ještě žijí, jsou kdesi za mřížemi a hrozí jim těžké tresty. Po zatčení novinářku převezli do Kábulu. "Měla jsem strašný, strašný strach. Myslela jsem, že umřu," líčí Yvonne Ridleyová.
"Nejprve mě zavřeli na samotku. Cela byla špinavá, přestože ji udržovali v čistotě švábi a štíři," našla později i svůj dřívější nadhled. "Snažili se mě psychicky zdeptat tím, že stále a bez přestání, den co den, kladli tytéž otázky. Od rána někdy až do devíti hodin večer."
|
Deset dnů zajetí |
| 28. září - novinářka Sunday Express je zadržena Talibanem ve vesnici Dúr Baba ve východním Afghánistánu 29. září - britské ministerstvo zahraničí a humanitární organizace vyzývají Taliban, aby Ridleyovou propustil 30. září - Taliban vysílá do vesnice Dúr Baba vyšetřovací tým, má zjistit, zda je novinářka špion 2. října - malá Daisy Ridleyová píše dopis britskému premiérovi 3. října - Taliban obviňuje novinářku, že je členkou speciální jednotky 4. října - talibanské úřady chtějí Ridleyovou postavit před soud za nepovolený přechod hranice 5. října - Tony Blair tvrdí, že britská vláda podniká obtížná zákulisní jednání, aby byla novinářka osvobozena 6. října - Afghánská islámská tisková agentura oznámila, že Ridleyová bude propuštěna 7. října - matka Ridleyové protestuje proti útokům na Kábul, dokud je zde vězněna její dcera 8. října - Yvonne Ridleyová je podle slibu dopravena na pákistánskou hranici a propuštěna |
"Proč máma nevolá?" ptala se devítiletá Daisy Ridleyová babičky. Ta vnučce vysvětlila, že si maminka určitě jen zapomněla mobil v hotelu. Neboj se, určitě se brzy vrátí. Noviny se znepokojujícími titulky a snímky babička schovala. Pravdu se děvčátko dozvědělo až nazítří. V televizním diskusním pořadu se hovořilo o zadržené novinářce a Daisy rovnou vstala od televize, aby napsala Tony Blairovi.
"Píšu vám, protože moje máma je Yvonne Ridleyová a chci, aby byla ve středu na moje narozeniny doma. Bude mi devět a vy jste předseda vlády a velmi důležitý člověk, zařiďte to," začala. "Máma mi moc chybí a nebudu šťastná, dokud se nevrátí domů." Byl to v pořadí už třetí dopis, kterým se Daisy obracela na premiéra.
Maminka ji učí, že se nemá ostýchat zeptat se, ať už jde o kohokoliv. A tak se Daisy už dřív ptala ministerského předsedy třeba na to, proč nikdo nepomáhá hladovějícím dětem v Africe. Do boje za mámu vytáhla se stejnou urputností, jaká její matku přivedla mezi přední novináře. Tuto výraznou vlastnost své bývalé ženy potvrzuje i Daisyin otec, čtyřiapadesátiletý Daúd Zárura.
"Yvonne je především novinářka, bezúhonná a odvážná, bez nejmenšího strachu ve chvíli, kdy jde za svým příběhem." Přesto ji považuje, stejně jako její novinářští kolegové, za člověka, který by nikdy zbytečně neriskoval. Už kvůli dceři ne. Yvonne Ridleyová se s Daúdem Zárurou seznámila na Kypru, kde působila jako dopisovatelka novin Daily Sun. On byl tehdy plukovníkem Organizace pro osvobození Palestiny. A právě pozdější manželství s ním (Ridleyová byla vdaná celkem třikrát) jí zřejmě zachránilo po zatčení v Afghánistánu život.
Když Taliban začal vyšetřovat, zda náhodou nepatří k zvláštním jednotkám nebo není americkou špionkou, vzali zřejmě v úvahu její bývalý svazek s muslimem. Experti z Talibanu si důvěrnou znalost islámu a jeho zvyklostí Ridleyové původně vysvětlovali tak, že byla vyškolena pro úkoly ve speciálních službách. A to by pak znamenalo automaticky trest smrti.
Sázka na hladovku
O diplomatických jednáních, která se rozběhla okamžitě poté, co Yvonne Ridleyovou zadrželi, řekl Tony Blair, že probíhala za velmi složitých okolností. Vždyť každou hodinou bylo možno očekávat začátek ohlášeného útoku na Afghánistán. V kábulské věznici pokračují výslechy. Yvonne Ridleyová už není na samotce, ale v cele s šesti dalšími ženami, členkami americké charitativní organizace Shelter Now International.
Obvinili je z šíření křesťanství, za což jim podle islámského práva hrozí trest smrti. Pro novinářku, kterou fascinovala jejich statečnost v bezprostřední blízkosti smrti, znamenaly největší povzbuzení. "Ty ženy mají neskutečnou vnitřní sílu," napsala o nich později. Její zbraní v tu chvíli byla hladovka. Zahájila ji poté, co si nesměla zatelefonovat. "Jediným způsobem, jak jsem si mohla zajistit jakékoli právo, protože jako vězeň jsem žádná práva neměla, bylo odmítat jídlo. To je skutečně rozčilovalo a mně dodávalo odvahu."
Většinu času mezi výslechy Yvonne Ridleyová strávila na lůžku. Na krabičku od zubní pasty a obal od mýdla si psala tajný deník. Ležela na posteli i ve chvíli, kdy se na nebi za mřížemi najednou rozzářil ohromný ohňostroj. Okamžitě jí bylo jasné, co se stalo. Začal útok. "Viděla jsem úplně jasně, jak vzhůru stoupají světelné střely. Slyšela jsem ozývající se výbuchy."
V době, kdy se Yvonne honilo hlavou, co znamená začátek odvety pro její příští osud, její vyděšená matka zareagovala velmi ostrým výpadem proti britské vládě. Den předtím se k její nesmírné úlevě v islámské tiskové agentuře objevily zprávy o tom, že by měli Yvonne Ridleyovou propustit. Copak nebylo možné o několik málo hodin s bombardováním počkat, když má být její dcera zítra na svobodě? ptala se. Nazítří večer však přece jen Yvonne Ridleyová sedí volná u průsmyku Torkham na druhé straně hranic a popíjí s Pákistánci čaj.
Po deseti dnech, které prožila, jí stále ještě svoboda připadá jako přelud. Doma její dcera křičí a skáče radostí a babička jde koupit obří láhev šampaňského. Co se dělo v zákulisí, komu se podařilo přemluvit neústupný Taliban a za jakou cenu, aby odvážnou novinářku propustil z vězení? Ví to sama Yvonne Ridleyová? A jestliže ano, poodhalí někdy roušku tajemství?
