Z očí mi tekly slzy, mozek začal malomyslnět, vzduchu se nedostávalo, nohy vypovídaly poslušnost. Poslední zoufalý pohled na vrcholek ve výši 8848 metrů. Mount Everest odolal dalšímu neználkovi. A dobře udělal. Nemusel bych přežít. Ale jak lezou amatéři na nejvyšší horu světa?
Nezbývá než jásat! Jsme ve výšce 5150 metrů - tedy tam, kam se většina Středoevropanů nikdy nepodívá - v základním táboře Mount Everestu, nejvyšší hory světa. Konec jásání! Až sem totiž vede úzká cesta, po které nás dovezl náš pronajatý džíp s námi pronajatým tibetským řidičem. Tak takto se dobývají vysoké himálajské hory. Džípem! Tábor je opuštěný. Budova, kterou zde tibetské úřady postavily, také. Je léto, sezona výstupů pro horolezce ještě nezačala. Širokým údolím hučí rozvodněný potok zásobovaný rozpuštěným sněhem. Jdeme dobýt Everest! Jak romantické. Každý si zvolí své tempo, kdo nebude moci, ať jde hned zpátky," říká Miloš Brunner z Brna, který má jako jediný z osmičlenné skupinky nějaké zkušenosti s nejvyššími horami. Po dvou hodinách chůze jsem na vrcholu blaha. Kromě Miloše a Petry, která pádí kamennou morénou rychlým svěžím krokem, všichni zůstávají pozadu. Je krásný jasný den. Nohy však těžknou a hlava se občas začíná motat.
Musím dál!
Za sebou najednou slyším nepříjemné funění obrovitých jaků naložených zásobami. Tibetský průvodce a mladý Japonec pospíchají nahoru. Jenom taková malá procházka, trénuji," vysvětluje skoro omluvně muž ze země vycházejícího slunce, když vidí můj zjevně ztrápený obličej. Snažím se vykouzlit úsměv, naštěstí to nikdo jiný nevidí a nefotí, protože s úsměvem to nemá určitě nic společného. Jsem taky na procházce, jenom teď chvíli odpočívám," vysvětluji sebevědomě Japonci a ukazuji ukazováčkem k vrcholu. Horolezec pokývá, slušnost mu velí povzbudit dalšího šílence. Tak šťastnou cestu," říká Japonec. Šťastnou cestu," vychrlím z posledních sil a jdu za nimi. Marná snaha. Každý krok v těchto horách je sice vzrušující, ale pro mě začíná být každý tak vyčerpávající, a proto nebezpečný, že za pouhé tři minuty ztrácím Japonce i jeho průvodce z dohledu. A můj dohled je jenom pár metrů přede mnou. Hlava těžkne a těžkne... Miloš s Petrou jsou také v nedohlednu. Hora se najednou vztyčí. Po každých deseti metrech musím odpočívat. Jediný trénink na Everest jsem předtím absolvoval studováním knížek o střeše světa. To zjevně nestačí.
Ale musím dál!
Malý kopec je pro mě nekonečný. Trvá mi půl hodiny, než jej zdolám. Panebože, následuje rovinka. Nohy však vypovídají poslušnost. Z očí mi kapou velké slzy, hlava naznačuje, že brzy exploduje. Dýchám stále hůř. Výška dělá své. Ovšem i nemoc z výšky může udělat své. Neblázni, zahyneš," radí mozek, který už vysílá signály jenom nepravidelně.
Musím ještě kousek!
Za zatáčkou náhle spatřuji Miloše a Petru. Že bych je dohnal? Kdepak. Letní voda kdesi odnesla cestu a vracejí se. Nepřesvědčují mě, ať se vrátím, i když moje utrápená postava svědčí o všem. Urazím ještě sto metrů, ale zdá se mi, že to byl další kilometr. Tělo vypovídá poslušnost. Dál to nejde. Amatéra Mount Everest definitivně odmítá. Miloš mi později prozradí, že jeho výškoměr ukazoval 5750 metrů. Tak Everest už byl pouze tři kilometry a něco. Je však bláznovství o tom přemýšlet. Sedím a koukám. Koukám a sedím. Nešlo to nahoru, a teď už to skoro nejde ani dolů. Petra mě povzbuzuje. Taky se raději vrací. Nebo že by to byl jenom soucit s trosečníkem? To nikdy neprozradila. Miloš dokonce otevírá v té výšce pivo a v klidu usrkuje. Ty picky český přístup. Miloš se pak odděluje a míří do poměrně nebezpečných kamenných polí. Měl bych mít o něj strach, ale vůbec nedokážu přemýšlet o ničem normálním.
Musím zpátky!
I cesta z kopce či po rovince je stále náročnější. Krásný den se v průběhu třiceti minut mění v zamračené odpoledne. Začíná pršet a fouká nepříjemný vítr. Už vidíme s Petrou základní tábor. Zdolání rozlehlé rovinky, která nás od něj dělí, se zdá naprostou hračkou. Ale prudký vítr neumožňuje téměř chůzi. Jako kdyby se člověk prodíral hustou džunglí, i když před ním nestojí vůbec nic. Jenom tibetský vítr a déšť. Začínám klopýtat, hlava třeští, nohy už jenom sunu po zemi. Kroky se neustále zkracují. Bohové nejvyšší hory se asi zlobí na toho nepřipraveného opovážlivce, který vstoupil do jejich hájemství. Za opuštěnou budovou v základním táboře stojí džíp, v němž spí náš řidič. Nedohodli jsme se s ním, že bude ty dlouhé hodiny čekat. Už to tu trochu znám," říká chytře, když vidí zničeného zbloudilce. Chtěl bych ho políbit, protože ten dobrý muž vytahuje ještě suchou deku a nabízí teplý čaj. Je to kouzelník! Být šťastný, že se člověk veze pod Everestem džípem, je zjevný nesmysl, ale byla to záchrana. U cesty se pod malým převisem náhle choulí dvě postavy. Mladé Izraelky si také vyrazily na výlet pod Everest, ale zastihl je déšť. Jsou zcela promrzlé a nevědí si rady. Nastupují a je vidět, že jsou také šťastné. Tolik šťastlivců v jediném džípu! Přijíždíme zpátky ke klášteru Rongbuk, jež je svou nadmořskou výškou 4950 metrů nejvýše položeným duchovním místem světa. Vedle něj je nevkusná ubytovna a jídelna. Pro dobyvatele" nejvyšší hory světa jsou zde zařízeni. V jídelně hoří velká kamna, v rohu pouští Tibeťan videokazetu s čínským kung-fu filmem. I to se odehrává pod nejvyšší horou světa. Síla se vrací pomalu do těla. Chybí jenom Miloš. Je už pozdní večer. Tma halí klášter, jídelnu, ubytovnu i blouznivce snící o Mount Everestu, kteří zde přespávají. Chybí jenom Miloš. Vrací se až v deset večer. Nemluví. Z očí mu kouká strach. Má barvu modrou, červenou a fialovou. Dostal se na pohyblivé kameny a musel asi hodinu skákat z jednoho na druhý, aby si zachránil holý život. To ovšem říká až druhý den. Říká to jenom tak. To vše se dá stihnout za jediný den. Vidět a lézt na Everest. A nezemřít. Pokud si zachováte alespoň zbytek zdravého rozumu, můžete druhý den sednout opět do džípu a jet dál Tibetem.
Nezbývá než jásat! Jsme ve výšce 5150 metrů - tedy tam, kam se většina Středoevropanů nikdy nepodívá - v základním táboře Mount Everestu, nejvyšší hory světa. Konec jásání! Až sem totiž vede úzká cesta, po které nás dovezl náš pronajatý džíp s námi pronajatým tibetským řidičem. Tak takto se dobývají vysoké himálajské hory. Džípem! Tábor je opuštěný. Budova, kterou zde tibetské úřady postavily, také. Je léto, sezona výstupů pro horolezce ještě nezačala. Širokým údolím hučí rozvodněný potok zásobovaný rozpuštěným sněhem. Jdeme dobýt Everest! Jak romantické. Každý si zvolí své tempo, kdo nebude moci, ať jde hned zpátky," říká Miloš Brunner z Brna, který má jako jediný z osmičlenné skupinky nějaké zkušenosti s nejvyššími horami. Po dvou hodinách chůze jsem na vrcholu blaha. Kromě Miloše a Petry, která pádí kamennou morénou rychlým svěžím krokem, všichni zůstávají pozadu. Je krásný jasný den. Nohy však těžknou a hlava se občas začíná motat.
Musím dál!
Za sebou najednou slyším nepříjemné funění obrovitých jaků naložených zásobami. Tibetský průvodce a mladý Japonec pospíchají nahoru. Jenom taková malá procházka, trénuji," vysvětluje skoro omluvně muž ze země vycházejícího slunce, když vidí můj zjevně ztrápený obličej. Snažím se vykouzlit úsměv, naštěstí to nikdo jiný nevidí a nefotí, protože s úsměvem to nemá určitě nic společného. Jsem taky na procházce, jenom teď chvíli odpočívám," vysvětluji sebevědomě Japonci a ukazuji ukazováčkem k vrcholu. Horolezec pokývá, slušnost mu velí povzbudit dalšího šílence. Tak šťastnou cestu," říká Japonec. Šťastnou cestu," vychrlím z posledních sil a jdu za nimi. Marná snaha. Každý krok v těchto horách je sice vzrušující, ale pro mě začíná být každý tak vyčerpávající, a proto nebezpečný, že za pouhé tři minuty ztrácím Japonce i jeho průvodce z dohledu. A můj dohled je jenom pár metrů přede mnou. Hlava těžkne a těžkne... Miloš s Petrou jsou také v nedohlednu. Hora se najednou vztyčí. Po každých deseti metrech musím odpočívat. Jediný trénink na Everest jsem předtím absolvoval studováním knížek o střeše světa. To zjevně nestačí.
Ale musím dál!
Malý kopec je pro mě nekonečný. Trvá mi půl hodiny, než jej zdolám. Panebože, následuje rovinka. Nohy však vypovídají poslušnost. Z očí mi kapou velké slzy, hlava naznačuje, že brzy exploduje. Dýchám stále hůř. Výška dělá své. Ovšem i nemoc z výšky může udělat své. Neblázni, zahyneš," radí mozek, který už vysílá signály jenom nepravidelně.
Musím ještě kousek!
Za zatáčkou náhle spatřuji Miloše a Petru. Že bych je dohnal? Kdepak. Letní voda kdesi odnesla cestu a vracejí se. Nepřesvědčují mě, ať se vrátím, i když moje utrápená postava svědčí o všem. Urazím ještě sto metrů, ale zdá se mi, že to byl další kilometr. Tělo vypovídá poslušnost. Dál to nejde. Amatéra Mount Everest definitivně odmítá. Miloš mi později prozradí, že jeho výškoměr ukazoval 5750 metrů. Tak Everest už byl pouze tři kilometry a něco. Je však bláznovství o tom přemýšlet. Sedím a koukám. Koukám a sedím. Nešlo to nahoru, a teď už to skoro nejde ani dolů. Petra mě povzbuzuje. Taky se raději vrací. Nebo že by to byl jenom soucit s trosečníkem? To nikdy neprozradila. Miloš dokonce otevírá v té výšce pivo a v klidu usrkuje. Ty picky český přístup. Miloš se pak odděluje a míří do poměrně nebezpečných kamenných polí. Měl bych mít o něj strach, ale vůbec nedokážu přemýšlet o ničem normálním.
Musím zpátky!
I cesta z kopce či po rovince je stále náročnější. Krásný den se v průběhu třiceti minut mění v zamračené odpoledne. Začíná pršet a fouká nepříjemný vítr. Už vidíme s Petrou základní tábor. Zdolání rozlehlé rovinky, která nás od něj dělí, se zdá naprostou hračkou. Ale prudký vítr neumožňuje téměř chůzi. Jako kdyby se člověk prodíral hustou džunglí, i když před ním nestojí vůbec nic. Jenom tibetský vítr a déšť. Začínám klopýtat, hlava třeští, nohy už jenom sunu po zemi. Kroky se neustále zkracují. Bohové nejvyšší hory se asi zlobí na toho nepřipraveného opovážlivce, který vstoupil do jejich hájemství. Za opuštěnou budovou v základním táboře stojí džíp, v němž spí náš řidič. Nedohodli jsme se s ním, že bude ty dlouhé hodiny čekat. Už to tu trochu znám," říká chytře, když vidí zničeného zbloudilce. Chtěl bych ho políbit, protože ten dobrý muž vytahuje ještě suchou deku a nabízí teplý čaj. Je to kouzelník! Být šťastný, že se člověk veze pod Everestem džípem, je zjevný nesmysl, ale byla to záchrana. U cesty se pod malým převisem náhle choulí dvě postavy. Mladé Izraelky si také vyrazily na výlet pod Everest, ale zastihl je déšť. Jsou zcela promrzlé a nevědí si rady. Nastupují a je vidět, že jsou také šťastné. Tolik šťastlivců v jediném džípu! Přijíždíme zpátky ke klášteru Rongbuk, jež je svou nadmořskou výškou 4950 metrů nejvýše položeným duchovním místem světa. Vedle něj je nevkusná ubytovna a jídelna. Pro dobyvatele" nejvyšší hory světa jsou zde zařízeni. V jídelně hoří velká kamna, v rohu pouští Tibeťan videokazetu s čínským kung-fu filmem. I to se odehrává pod nejvyšší horou světa. Síla se vrací pomalu do těla. Chybí jenom Miloš. Je už pozdní večer. Tma halí klášter, jídelnu, ubytovnu i blouznivce snící o Mount Everestu, kteří zde přespávají. Chybí jenom Miloš. Vrací se až v deset večer. Nemluví. Z očí mu kouká strach. Má barvu modrou, červenou a fialovou. Dostal se na pohyblivé kameny a musel asi hodinu skákat z jednoho na druhý, aby si zachránil holý život. To ovšem říká až druhý den. Říká to jenom tak. To vše se dá stihnout za jediný den. Vidět a lézt na Everest. A nezemřít. Pokud si zachováte alespoň zbytek zdravého rozumu, můžete druhý den sednout opět do džípu a jet dál Tibetem.
