Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Ve znamení KOHOUTA

aktualizováno 
- Ten les na kopci nad vesnicí Vráž u Berouna je v létě plný lidí. V zimě, když odjedou chalupáři, zbudou dvě tři rodiny, mezi nimi Boučkovi. Pro život na samotě se rozhodla Tereza Boučková se svým mužem Jiřím v roce 1985. Coby disidentka byla sice už srozuměna s nevábnou kariérou uklízečky, ovšem nikoli smířena. A čelit se rozhodla po svém. Ve Vráži začínali sami - v chatě bez vody, bez topení i bez telefonu. Dnes mají fax, polosuchou studnu, vlastní auto, a především: adoptovali Dominika a Mariána. Vincek se zcela nečekaně narodil před sedmi lety. Takřka ve stejnou dobu vyšla na Slovensku prozaická prvotina Terezy Boučkové Indiánský běh, za kterou dostala - pro změnu - českou cenu Jiřího Ortena. Svou poslední knížku nazvala Krákorám.

Tu poslední knížku jste zase psala ve vlaku?
Kdepak, tak jsem psala jen divadelní hry někdy v roce devadesát tři. Občas mě pozvali do Německa na autorské čtení a cesta ve vlaku byl jediný čas, který jsem měla sama pro sebe. Dnes jsem na tom podstatně lépe, mám každé dopoledne. Kluci už nejsou tak nemocní, chodí do školy a já můžu ve tři čtvrtě na osm sednout k počítači.

Jak ty divadelní hry dopadly?
Blbě, protože jsou blbé.

Ve všech rozhovorech z té doby jste ovšem tvrdila...
... že jsou to úžasné texty!

A naopak všichni režiséři...
... jsou úplně blbí. Všichni do jednoho. Dnes musím uznat, že blbé byly ty texty.

Takže z vás nebude dramatička?
Knížka záleží jen na mně, cítím ji, mrazí mne, když se něco povede. Divadlo a film stojí na mnoha dalších aspektech, na prostorovém vnímání. A v tom nejsem školená, nepředstavím si to, prostě to neumím.

Pro prózu není třeba školení?
Máte na mysli kursy kreativního psaní? To je dobré živobytí akorát pro ty, kteří je vedou. Aby se člověk stal spisovatelem, moc nepotřebuje. Může mít blbou gramatiku a všechno špatně, když mu to pak někdo opraví, ale musí být individualita, talent. Avšak když už má někdo talent, ale nesedí u toho, netrápí se s tím, tak je to taky nanic.

V Krákorám se vracíte opět ke svému otci - Pavlu Kohoutovi. Stále s ním nemáte vyúčtováno?
Na první pohled se to tak může zdát. Indiánský běh jsem začala psát poté, co jsem si přečetla pár úryvků z jeho Zakopaného psa. Měla jsem potřebu to uvést na pravou míru. V Krákorám účtuju spíš se společností. My totiž s tátou už dávno nemáme žádný vztah, ale já, kamkoliv se vrtnu, jsem s ním neustále konfrontována. Stále mě představují jako dceru Pavla Kohouta, dokonce vyšla anotace mé knihy a o Tereze Boučkové tam nepadlo ani slovo. A tak se i v Krákorám představuju výhradně jako dcera klavírního virtuosa Krákory.

Jméno slavného otce by mohlo pomáhat, ne?
Je mi jedenačtyřicet, co se pamatuju, žiju s tou nálepkou na čele. Ptá se snad někdo Viewegha, kdo je jeho otec? Neptá! Jedni bývalí emigranti mi vyprávěli, jak Indiánský běh nechtěli nejdříve číst, protože jsem Kohoutova dcera. A ten je údajně s partou mládežníků kdysi vyhazoval z vejšky... To je jeden důsledek. A druhý? Když měl poprvé vyjít Indiánský běh v Německu, prestižní nakladatelství se leklo. Co by tomu řekl slavný Pavel Kohout! Stejné zábrany měli nakladatelé tady v Čechách. Myslíte, že mi jeho jméno pomáhá?

Však jste ho v té knize zrovna dvakrát nešetřila.
Psala jsem, jak jsem to tenkrát viděla a cítila. Dnes mám tolik jiných starostí a taky nadhled, takže mě to spíš baví.

Kdy byl vztah k otci pro vás určující?
V devatenácti, v pubertě. Samozřejmě pro nás pro všechny byl táta určující po celou dobu, co jsme tady s mámou žili. I když nás opustil brzy, v mém nejútlejším věku, měli jsme kvůli němu věčné problémy. Já s bráchou a ségrou jsme se nemohli dostat na školy, mámu vyhazovali z práce, neměli jsme peníze... A on byl v cizině a totálně na nás kašlal. To mi přišlo nespravedlivé.

A pak jste podepsala Chartu, čímž jste se vlastně k otci ještě víc připoutala.
Naopak! Chtěla jsem mít konečně potíže sama za sebe. Nevzali mě na herectví, vyhodili mě z každého amatérského spolku. Od toho podpisu už to mělo být kvůli mně.

A jemu na just?
Trochu na just a hodně z potřeby žít sama za sebe. Důležitá pro mě byla tehdy Vlasta Chramostová. Měla jsem možnost s ní dělat bytové divadlo, připravovala mě také na přijímací zkoušky. Milovala jsem ji a uctívala jako svůj vzor - člověk to ve dvaceti bere hodně vyhraněně. A nelituju toho. Charta mi dala přátele a spoustu zajímavých setkání.

Například...
Nejvíc asi vzpomínám na setkání s Františkem Krieglem. Nejen, že jako jediný v roce 1968 v Moskvě nepodepsal, ale byl to moudrý, laskavý člověk. Zrovna jsem v rámci jedné deprese přemýšlela o emigraci, a on mi vysvětlil, o co v životě jde. Řekl mi to, co jsem asi měla slyšet od táty. Když je vám dvacet, nevíte si sama se sebou rady, potřebujete, aby s vámi někdo mluvil jako s rovnocenným partnerem. Lidé z Charty mě do listopadu 1989 nezklamali. Až později někteří z nich zblbli.

Co se stalo?
Stalo se to, jak chutná moc. Mnohým se to stalo. Anebo chtěli honem dohnat to, co za ty roky ztratili. Nechci je soudit. Odtrhla jsem se od nich už dříve, v roce 1985, když jsme se přestěhovali na samotu - do Vráže.

Proč tak razantní řešení?
Potřebovala jsem změnit život. Byla to moje jediná svobodná volba, kromě emigrace. Tu by mi asi rádi dovolili, ale já ji nechtěla.

Proč? Vždyť emigrovala vaše sestra i bratr.
Měla jsem tady mámu. Nikdy bych od ní neodešla. A pak - jsem závislá na místě. V roce 1979 jsem tři čtvrtě roku pobývala v cizině. Táta odjel, než mu vzali občanství, mohla jsem za ním vycestovat. Byla jsem ve Švýcarsku, podívala jsem se i do Ameriky. Ve Švýcarsku jsem měla lásku, bydlela tam ségra, mohla jsem zakotvit. Ale nešlo to. Za prvé - kvůli mámě. A za druhé - patřím sem, tady tomu rozumím.

V tom roce 1979 zatkli ve vašem bytě Václava Havla. Mamince to asi život neulehčilo.
Máma měla tehdy vztah s Havlem, takže se u nás občas konala i nějaká chartistická schůzka. Tenkrát ji pochopitelně chtěli vyhodit z televize, ale zastal se jí jeden člověk z ROH. Alespoň ji tedy odsunuli. Nesměla být v titulcích, když jako pomocná režisérka pracovala třeba na Nemocnici na kraji města, snížili jí plat, takže do důchodu šla s úplnou almužnou. Byla to pro ni strašná doba, stres za stresem, někdy výslech kvůli Kohoutovi, jindy kvůli Havlovi. Doma měla přitom pomatenou maminku, později nemocného otce. Vlastně se ani nedivím, že se pak sama musela potýkat s rakovinou.

Už je zdravá?
Onemocněla v roce 1990, a protože je rok 1998, tak je snad v pohodě.

V Indiánském běhu jste napsala, že jí v nemoci nikdo z bývalých přátel nepomohl, ani Václav Havel.
S mámou a její rakovinou to byla rychlá akce. První zpráva zněla, že umře, že je to u nás neléčitelné. Zběsile jsme hledali pomoc venku, kdekoliv. Táta nám poslal jen dopis. Václav Havel byl někde na Bahamách. Vlastně nevím, jestli se k němu naše prosba o pomoc dostala. Každopádně jsme to ale vyřizovali lidem, kteří mu byli nejblíž. Neozval se.

Píšete o rodinných vztazích velmi otevřeně. Nedoplatil na to Indiánský běh, když dva roky marně hledal nakladatele?
Někde podmiňovali jeho vydání doslovem od Pavla Kohouta, což jsem pochopitelně odmítla. Jinde nejprve jásali a pak na mou knížku nenápadně zapomněli. Posléze mi začali různí lidé vzkazovat, že některé pasáže bude třeba vyškrtnout, protože se nelíbí na Hradě. Nemyslím si, že táta nebo Václav Havel někam telefonovali, něco ovlivňovali. To jen ty lidi okolo, co je dnes obklopují, mysleli za ně. Pro mne to byla strašná rána. Po tolika letech zákazů mi nemůže vyjít knížka ve společnosti, která o sobě proklamuje, že je svobodná. Máma, když si přečetla rukopis, suše konstatovala: To ti tady nemůže vyjít! Měla zase pravdu.

Maminku líčíte jako silnou osobnost. Znamená to, že věříte hlavně na ženské?
Jako že jsem z dětství bez otce poznamenaná? Možná. Ale já zrovna tak věřím na svého muže. Mám dobré manželství, tak snad nejsem tak úplně deformovaná. Ženské dokážou asi víc nenávidět, ale dokážou také překonat osobní antipatie, a když je to nutné, pomoct. Chlapi, když se rozhádají, tak na celý život. Ženské, ne snad že by se pak milovaly, ale nějak se vždycky domluví.

To je vlastnost, která by se hodila do politiky.
Však mi to také připadlo jako na pohřbu, když jsem viděla slib nové vlády. Samé černé kalhoty, jedny vedle druhých, jen panu Motejlovi to slušelo a pan Zeman měl světlejší kvádro. Nuda, ne?

Jenže politika je asi rvačka, do které se ženám nechce.
Taková paní Parkanová se do ní hodila, měsíc od měsíce se vylepšovala. Jak mě leckteří politici čím dál víc vadí, když vidím, co postupně činí, tak ona naopak. Byla lepší a lepší. Také jí to den ode dne víc slušelo.

Ovšem do takové rvačky byste sama nešla.
Upřímně lituju paní Buzkovou, že sedí v parlamentu, poslouchá ty žvásty, místo aby byla doma se svým miminkem. Teď už ho má větší, ale já, já bych to nikdy nevyměnila. Protože vím, jak se to nikdy nevrátí zpátky, jak je to nádherné být u toho.

Jenže jinak se asi kariéra dělat nedá.
Ale dá! Podívejte se třeba na Madeleine Allbrightovou. Vychovala tři děti a na kariéru si prostě počkala. Já si nemyslím, že člověk musí být ve dvaceti politik. Proč? Právě životní zkušenosti vás ovlivňují, formují.

Vědět, že nemůžete mít děti, to bylo hodně těžké?
Bylo to zlé. Představte si, že nemůžete studovat, nemůžete cestovat, nemůžete se jinak realizovat - psát mne napadlo až později, bojujete o každou korunu, abyste vyšla za měsíc. A ještě ke všemu nemůžete mít dítě.

Já bych spíš čekala, že do takové situace nebudete mít ani chuť dítě přivést. Mělo by přece potíže jako vy...
Když rodina funguje? Ono je něco jiného, máte-li potíže kvůli rodičům a ti za vámi stojí, drží vás.

Se samotnou adopcí vám komunisti problémy nedělali?
To ne. Byli jsme přece ochotni si osvojit cigoše! A pak jsme také měli štěstí na sociální pracovnici, která nám fandila. Jako spousta jiných věcí v bývalém režimu, i v tomto případě hodně záleželo na lidech. Zábavné na tom je, že ta sociální pracovnice byla obdivovatelkou tátových básní.

Vyrůstala jste bez otce, a jak sama přiznáváte, jste tím do jisté míry deformovaná. Vaši dva starší synové otce vůbec neznají...
Svého biologického otce neznají vůbec, ale tátu mají. A to je nejdůležitější.

Ve znamení KOHOUTA se podle čínského horoskopu narodila spisovatelka Tereza Boučková, která se marně snaží zbavit stínu svého otce Pavla Kohouta

Autor:







Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět.... celý článek

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry... celý článek

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že... celý článek

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si... celý článek

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech.... celý článek

Další z rubriky

Hudebník Ivo Pavlík měl dnes pohřeb v pražských Strašnicích
Přátelé a rodina se naposledy rozloučili s hudebníkem Ivo Pavlíkem

Ve dvě hodiny odpoledne proběhlo poslední rozloučení s hudebníkem Ivo Pavlíkem, který zemřel minulý týden ve věku... celý článek

Sabina Laurinová
Sabina Laurinová: Kritiku beru s pokorou i nadhledem, pózy nepřijímám

Když před dvaceti lety Sabina Laurinová (45) začínala moderovat soutěž DO-RE-MI, mnozí kolegové ji od toho odrazovali.... celý článek

Serena Williamsová a Alexis Ohanian na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Až porodím dítě, konečně se stanu pravou ženou, říká Williamsová

Tenistka Serena Williamsová (35) pobouřila fanoušky výrokem o mateřství. Na svého prvního potomka se velmi těší a myslí... celý článek



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.