Na pískovišti pod okny panelového domu na plzeňském sídlišti Doubravka nejsou ve čtvrtek odpoledne žádné děti. Své dvě dcery tam nepustí ani třicetiletý Roman Hlaváček. "Písek je plný psích výkalů a bůhvíčeho ještě, zkoumat to nebudu," konstatuje suše. Na sídlišti prožil celé dětství a vzpomíná na ně v dobrém: "Asi sto metrů od našeho domu, v místě, kde je dnes dálnice, bývalo hřiště s houpačkami a kolotočem. V zimě tam rodiče z protějšího domu dělávali dětem provizorní kluziště, měřilo snad jen pět krát deset metrů, ale nám stačilo. Chodívali jsme se sestrou sami ven už jako předškoláci, naši nás jen občas kontrolovali z okna. Na takovou volnost mohou naše holky rovnou zapomenout - manželka šediví strachem, jen když jdou vysypat koš. Čeho se děsí? Dálničního průtahu, k němuž by je mohlo napadnout jít se podívat, skupin bezejmenných ukrajinských dělníků, co bydlí ve vedlejších bytech, podivných lidí, kteří občas posedávají na lavičkách..." Přes sugestivní vyprávění si však pan Hlaváček nevzpomíná na žádný konkrétní případ napadení dítěte, který by se tu stal. Ostatně, ani nemůže. V posledních pěti letech totiž k žádnému nedošlo. "Doubravka patří mezi nejstarší a nejbezpečnější plzeňská sídliště," konstatuje Petr Kovář, mluvčí městského ředitelství Policie České republiky. "V nové zástavbě je sice situace o něco horší, ale ani tady se neodehrává žádné drama. Například na lochotínském sídlišti se udály během pěti let tři loupežná přepadení, jejichž oběťmi byly děti. Vážnější případy jako například znásilnění nebo fyzické přepadení se neodehrály na ulici, ale za dveřmi bytů, navíc oběti útočníky dobře znaly."
Zákaz vycházení
Děti, které chodí ze školy rovnou domů, nejsou zdaleka jen českým specifikem. Na I. světovém kongresu o zdraví a urbanismu, který se konal loni v Madridu, pediatři a psychologové varovali před stoupajícím počtem dětí trpících syndromem zlaté klece. V západoevropských zemích totiž stále více rodičů bere dětem i ten poslední volnější pohyb - cestu do školy. Raději je tam vozí autem. "V centrech velkoměst dnes najdeme děti, které si nikdy v životě nehrály venku se svými vrstevníky. To je absurdní a alarmující," konstatovala na kongresu Esteban Carrasco Alvaresová, vedoucí zdravotního odboru madridské radnice. Ti labilnější z nich totiž končí na psychiatrických klinikách. Přicházejí sem s diagnózou zvanou úzkostná porucha. Trpí osamělostí, pronásledují je noční můry, mají panický strach ze života, který se odehrává za dveřmi domu. Střídavě jsou vyděšené, střídavě apatické. Protože nemají vlastní zážitky, začínají své životy ztotožňovat s osudy některých televizních hrdinů. Střety se skutečností pak bývají o to horší.
Terapie: denně hodinu volnosti
Mají-li se děti dožít dospělosti při plném duševním zdraví, měli by jim dospělí dopřát minimálně hodinu svobody v dětském kolektivu denně. Čas, který děti stráví pod jejich bedlivým dozorem na hřišti nebo na zahradě rodinného domu, se však za dobu volnosti nepovažuje. Stejně tak dětští psychologové nepočítají do volného času organizované mimoškolní aktivity - jazykové kursy, zájmové kroužky, sportovní oddíly. Roli turistických či skautských oddílů pokládají v tomto směru za spornou. Některé z nich sice poskytují dětem určitý svobodný prostor, jiné jsou ovšem vedeny staršími tak pevně, že se o volnosti hovořit nedá. "Děti potřebují určitý prostor, v němž si budou organizovat zábavu úplně po svém, aniž by se musely ohlížet na to, zda ji dospělí považují za hodnotnou či ne," soudí psycholog Jiří Kubička z pražského Psychologického centra. "Jestliže jim rodiče a učitelé nemohou dát v obavě o jejich bezpečnost naprostou volnost, pak by jim měli dát alespoň volnost v určitém prostoru, což je možné dokonce i na sídlištích. Znám například osmiletého chlapce, který si velmi pochvaluje družinu základní školy v Nových Butovicích, kam chodí. Děti si třeba vymyslely, že chtějí odpoledne tancovat, a tak si nosí z domova kazety a tancují. Volný pohyb ovšem tato aktivita přece jen nenahradí - ten je proto třeba dopřát městským dětem alespoň o víkendu." Ani víkendová svoboda by se však neměla nést v duchu společného výletu, během nějž děti kráčí nebo jedou na kolech pár metrů od rodičů. Těm městským otcům a matkám, kteří nemají možnost jezdit s dětmi na chatu či chalupu, nezbývá, než se spojit s jinými rodiči a dát v rámci vzájemných návštěv volnost tak velké skupině, v níž už bude předpoklad, že se děti navzájem částečně ochrání. Větší skupiny totiž snadněji vzdorují jak hloupým nápadům uvnitř jich samotných, tak případnému nebezpečí zvenčí. "Je jen otázkou času, kdy si čeští rodiče, stejně jako rodiče na Západě, uvědomí, že volný čas dětí je jejich společný problém, a to problém klíčový, a začnou ho nějak řešit," uvažuje psycholog Kubička. "Až nás přejde stará nedůvěra ke kolektivním snahám, snad pochopíme, že bychom se stejně jako o ochranu dětí před nebezpečím měli postarat o vytvoření prostor alespoň relativně bezpečných." "Jestliže se rodiče mají na městských úřadech o něco zasazovat, pak je to vytvoření koutků a kluboven pro jejich děti," doporučuje našincům Esteban Alvaresová. "Místo honosných a nákladných sportovních center by měli podporovat výstavbu malých plácků a hřišť, které budou na rohu každé ulice."
Džungle part
Rodiče neomezují svobodu svých dětí pouze v obavě o jejich bezpečnost, ale také ze strachu z různých part. Bojí se, aby se dítě nezkazilo, neodcizilo nebo předčasně nedospělo. Psycholog Zdeněk Matějček považuje takový přístup nejen za nerozumný, ale dokonce i za výchovně zcestný. "Zkušenost říká, že právě takové skleníkové květinky později snáze a bez obrany nalítnou na přílišné lákadlo, jakým je mužskost a ženskost ve formě adolescentní družnosti," píše v knize Co děti nejvíce potřebují. "Proč? Protože nebyly pojištěny zdravou mužskou a ženskou identitou utvořenou v době středního školního věku." O tom, zda dítě jednou naletí nebo nenaletí nějaké partě, se rozhoduje po osmém roce věku. Tehdy totiž začíná v rámci svého vývojového úkolu vstupovat do různých dětských skupin, hledá v nich své místo a učí se kočírovat jejich vliv. Rodiče potomkovi nepomohou, budou-li ho před nimi chránit. Jejich úkol je jiný - vytvořit mu zázemí, kam se bude z nebezpečných výprav vracet a kde najde vysvětlení jevů, jichž se obává nebo jimž nerozumí. "Rodina by měla být pro dítě něco jako bezpečná základna pro přírodovědce, který se vydává na výpravy do drsné džungle," dodává profesor Matějček.
Jak chránit dítě před nebezpečím
* Základní pravidla bezpečí učte děti už od dvou, tří let. Dejte jim jasně na vědomí, že nikdy nemohou odejít s nikým, aniž by se vás na to předem zeptaly, a to dokonce ani s člověkem, kterého znají.
* Jakmile děti začínají mluvit, naučte je jejich jméno, adresu a číslo telefonu.
* Děti mladší osmi let ve velkých městech nenechávejte samotné. Měly by být na očích starších dětí nebo dospělých.
* Pokud vám děti nejsou s to přesně říct, s kým jdou ven, kam a kdy přesně se vrátí, nepouštějte je.
* Hrajte s nimi doma hru na "co by, kdyby...": Co bys dělal, kdyby se tě někdo násilím snažil vtlačit do auta... chtěl po tobě peníze... řekl ti před ško lou, že ho posílá tvůj tatínek...
* Vytvořte doma takové ovzduší důvě ry, aby vám dítě kdykoli mohlo říct, co je trápí, bez strachu, že byste je za to potrestali.
* Pamatujte, že delikventi hledají oběti především mezi dětmi, které citově strádají nebo jsou úzkostné či zakomplexované. P odporujte proto sebevě domí svého potomka pochvalami a poukazo váním na jeho přednosti. Nezapomeňte mu dávat najevo svou lásku.
(Zpracováno podle doporučení britské Společnosti pro prevenci násilí na dítěti)
Zákaz vycházení
Děti, které chodí ze školy rovnou domů, nejsou zdaleka jen českým specifikem. Na I. světovém kongresu o zdraví a urbanismu, který se konal loni v Madridu, pediatři a psychologové varovali před stoupajícím počtem dětí trpících syndromem zlaté klece. V západoevropských zemích totiž stále více rodičů bere dětem i ten poslední volnější pohyb - cestu do školy. Raději je tam vozí autem. "V centrech velkoměst dnes najdeme děti, které si nikdy v životě nehrály venku se svými vrstevníky. To je absurdní a alarmující," konstatovala na kongresu Esteban Carrasco Alvaresová, vedoucí zdravotního odboru madridské radnice. Ti labilnější z nich totiž končí na psychiatrických klinikách. Přicházejí sem s diagnózou zvanou úzkostná porucha. Trpí osamělostí, pronásledují je noční můry, mají panický strach ze života, který se odehrává za dveřmi domu. Střídavě jsou vyděšené, střídavě apatické. Protože nemají vlastní zážitky, začínají své životy ztotožňovat s osudy některých televizních hrdinů. Střety se skutečností pak bývají o to horší.
Terapie: denně hodinu volnosti
Mají-li se děti dožít dospělosti při plném duševním zdraví, měli by jim dospělí dopřát minimálně hodinu svobody v dětském kolektivu denně. Čas, který děti stráví pod jejich bedlivým dozorem na hřišti nebo na zahradě rodinného domu, se však za dobu volnosti nepovažuje. Stejně tak dětští psychologové nepočítají do volného času organizované mimoškolní aktivity - jazykové kursy, zájmové kroužky, sportovní oddíly. Roli turistických či skautských oddílů pokládají v tomto směru za spornou. Některé z nich sice poskytují dětem určitý svobodný prostor, jiné jsou ovšem vedeny staršími tak pevně, že se o volnosti hovořit nedá. "Děti potřebují určitý prostor, v němž si budou organizovat zábavu úplně po svém, aniž by se musely ohlížet na to, zda ji dospělí považují za hodnotnou či ne," soudí psycholog Jiří Kubička z pražského Psychologického centra. "Jestliže jim rodiče a učitelé nemohou dát v obavě o jejich bezpečnost naprostou volnost, pak by jim měli dát alespoň volnost v určitém prostoru, což je možné dokonce i na sídlištích. Znám například osmiletého chlapce, který si velmi pochvaluje družinu základní školy v Nových Butovicích, kam chodí. Děti si třeba vymyslely, že chtějí odpoledne tancovat, a tak si nosí z domova kazety a tancují. Volný pohyb ovšem tato aktivita přece jen nenahradí - ten je proto třeba dopřát městským dětem alespoň o víkendu." Ani víkendová svoboda by se však neměla nést v duchu společného výletu, během nějž děti kráčí nebo jedou na kolech pár metrů od rodičů. Těm městským otcům a matkám, kteří nemají možnost jezdit s dětmi na chatu či chalupu, nezbývá, než se spojit s jinými rodiči a dát v rámci vzájemných návštěv volnost tak velké skupině, v níž už bude předpoklad, že se děti navzájem částečně ochrání. Větší skupiny totiž snadněji vzdorují jak hloupým nápadům uvnitř jich samotných, tak případnému nebezpečí zvenčí. "Je jen otázkou času, kdy si čeští rodiče, stejně jako rodiče na Západě, uvědomí, že volný čas dětí je jejich společný problém, a to problém klíčový, a začnou ho nějak řešit," uvažuje psycholog Kubička. "Až nás přejde stará nedůvěra ke kolektivním snahám, snad pochopíme, že bychom se stejně jako o ochranu dětí před nebezpečím měli postarat o vytvoření prostor alespoň relativně bezpečných." "Jestliže se rodiče mají na městských úřadech o něco zasazovat, pak je to vytvoření koutků a kluboven pro jejich děti," doporučuje našincům Esteban Alvaresová. "Místo honosných a nákladných sportovních center by měli podporovat výstavbu malých plácků a hřišť, které budou na rohu každé ulice."
Džungle part
Rodiče neomezují svobodu svých dětí pouze v obavě o jejich bezpečnost, ale také ze strachu z různých part. Bojí se, aby se dítě nezkazilo, neodcizilo nebo předčasně nedospělo. Psycholog Zdeněk Matějček považuje takový přístup nejen za nerozumný, ale dokonce i za výchovně zcestný. "Zkušenost říká, že právě takové skleníkové květinky později snáze a bez obrany nalítnou na přílišné lákadlo, jakým je mužskost a ženskost ve formě adolescentní družnosti," píše v knize Co děti nejvíce potřebují. "Proč? Protože nebyly pojištěny zdravou mužskou a ženskou identitou utvořenou v době středního školního věku." O tom, zda dítě jednou naletí nebo nenaletí nějaké partě, se rozhoduje po osmém roce věku. Tehdy totiž začíná v rámci svého vývojového úkolu vstupovat do různých dětských skupin, hledá v nich své místo a učí se kočírovat jejich vliv. Rodiče potomkovi nepomohou, budou-li ho před nimi chránit. Jejich úkol je jiný - vytvořit mu zázemí, kam se bude z nebezpečných výprav vracet a kde najde vysvětlení jevů, jichž se obává nebo jimž nerozumí. "Rodina by měla být pro dítě něco jako bezpečná základna pro přírodovědce, který se vydává na výpravy do drsné džungle," dodává profesor Matějček.
Jak chránit dítě před nebezpečím
* Základní pravidla bezpečí učte děti už od dvou, tří let. Dejte jim jasně na vědomí, že nikdy nemohou odejít s nikým, aniž by se vás na to předem zeptaly, a to dokonce ani s člověkem, kterého znají.
* Jakmile děti začínají mluvit, naučte je jejich jméno, adresu a číslo telefonu.
* Děti mladší osmi let ve velkých městech nenechávejte samotné. Měly by být na očích starších dětí nebo dospělých.
* Pokud vám děti nejsou s to přesně říct, s kým jdou ven, kam a kdy přesně se vrátí, nepouštějte je.
* Hrajte s nimi doma hru na "co by, kdyby...": Co bys dělal, kdyby se tě někdo násilím snažil vtlačit do auta... chtěl po tobě peníze... řekl ti před ško lou, že ho posílá tvůj tatínek...
* Vytvořte doma takové ovzduší důvě ry, aby vám dítě kdykoli mohlo říct, co je trápí, bez strachu, že byste je za to potrestali.
* Pamatujte, že delikventi hledají oběti především mezi dětmi, které citově strádají nebo jsou úzkostné či zakomplexované. P odporujte proto sebevě domí svého potomka pochvalami a poukazo váním na jeho přednosti. Nezapomeňte mu dávat najevo svou lásku.
(Zpracováno podle doporučení britské Společnosti pro prevenci násilí na dítěti)
 Pediatři v průmyslově vyspělých zemích se začínají potýkat s vlnou dětské obezity. |
