Zakázka na jedno z prvních vystoupení písničkáře Jana Buriana zněla: "Zahrajte otcův Chlupatý kaktus a pak můžete přidat něco vlastního..." Syn divadelníka E. F. Buriana tehdy Kaktus odmítl a začal působit v prostředí, o němž předpokládal, že si ho s otcem nikdo nebude spojovat - na tehdejší folkové scéně. Trvalo dlouho, než si vybudoval vlastní pozici. Dnes už o otci mluví s respektem a sympatiemi, byť s jistými výhradami k jeho politické minulosti. Podobně vyrovnaný vztah, k jakému dospěl on, je však spíše ojedinělý.
Oč v životě kráčí
"Na základní škole jsem došel k názoru, že už jen tím, že jsem se narodil, jsem patrně vykonal nějaký slavný čin," s nadhledem hodnotí své někdejší rozpoložení Burian junior. "Z deváté třídy jsem pak vycházel jako mistr světa."
To, co zní na první pohled jako vtip, má však k humoru daleko. Děti se stigmatem slávy získávají z reakcí okolí často pocit, že právě kariérový úspěch je to jediné, oč na tomto světě kráčí. Na rodičovských bedrech tedy leží úkol, aby je důsledně orientovali také na jiné hodnoty.
"Myslím, že jedním z mých nejdůležitějších životních objevů byla pokora, vůči lidem kteří skutečně něco dokázali," soudí Jan Burian.
Partnerka velkého člověka
Pro děti, trpící syndromem rodičovské úspěšnosti, jsou typické kázeňské problémy, které neodpovídají jejich povaze ani intelektu. Psychoterapeutka, jež se těmito dětmi dlouhodobě zabývá, soudí, že za zlobením obvykle bývá snaha strhnout na sebe pozornost.
"Slavný rodič se věnuje své kariéře, a tudíž mu na děti obvykle nezbývá čas. Znám případ hudebního virtuosa, který si není schopen zapamatovat ani jména svých dcer, natož se zaobírat jimi samotnými," líčí žena, která z obavy, aby neztratila důvěru klientů, nechce své jméno zveřejnit. "Skutečný problém však nastává ve chvíli, kdy je i druhý z rodičů zcela pohlcen svou vlastní prací nebo péčí o rodinného giganta. Některé ženy mají tendenci věnovat populárnímu partnerovi i onu péči, jež by měla za normálních okolností patřit dětem. Získávají tak slastný pocit, že úspěch velkého dítěte patří jim."
Aby si jich otec s matkou všimli, jsou někteří z potomků ochotni udělat cokoli. Typické přitom je, že jejich skutky nejsou zdaleka tak hrozné jako humbuk, který následuje, a snadnost, s níž hříšníci poklesky přiznávají. Toto "zlobení" je často provází až do dospělého věku. Znehodnocují rodičovský majetek, pošramocují pověst rodiny skandály, a tak se stávají nevysychajícím zdrojem zájmu nejen rodičů, ale i bulvárních médií.
Úspěch u domovních dveří
"Kdyby to šlo, radil bych všem dospělým, aby své kariérové úspěchy odkládali společně se svrchníkem u domovních dveří," doporučuje na základě podrobného studia problematiky Josef Březina, autor dvou publikací o potomcích slavných rodičů. "Jestliže se už jednou rozhodli mít děti, pak by jejich výchovu neměli přenechávat cizím lidem. Jejich potomci si zaslouží stejné množství lásky a pozornosti jako každý jiný."
Stejného názoru je i psychoterapeutka, která navíc varuje před rozšířeným mýtem, že nepřítomnost vynahradí rodiče svému dítěti dobrým jménem nebo majetkem, jenž mu předají. Podle jejích zkušeností je totiž láska a pozornost nutným základem, kariérový úspěch pak čímsi navíc. Bez populárních rodičů se děti obejdou, bez důvěrného vztahu k nim ne.
Jan Burian soudí, že jemu se dostalo obojího i přesto, že matka, herečka Zuzana Kočová, působila v zájezdovém divadle. "Byli jsme spolu jeden, dva dny v týdnu, ale stálo to za to. Věnovala se mi tak, že jsem její nepřítomností netrpěl, jen jsem se na ni moc těšil."
V otázce boje s fantomem úspěšnosti je však s odborníky zajedno: "Setkal jsem se s ním z druhé strany. Syn, který se věnuje divadlu, začal nedávno propadat chmurám, že se mu nic nedaří a svět vůbec není růžový. Tehdy jsem si uvědomil, jak snadno mohl získat pocit jakoby mně osobně šlo všechno samo. Nikdy jsem svoje děti nezatěžoval vyprávěním o tom, co úsilí mi dá něco napsat, jak marný boj svádím s některými úřady, kolik starostí dá jeden televizní pořad, jedna knížka. Začal jsem mu o tom nelítostně vyprávět - ulevilo se mu."
Plavcem na dobré kře
Ač to tak na první pohled nevypadá, většina dětí ze známých rodin se obvykle vydá jiným směrem, než kudy kráčeli otcové a matky. Je v tom jistý pud sebezáchovy. Stejná profese by jim sice poskytla potřebné kontakty, přístup k informacím a často i materiální zabezpečení, bohužel však také metu, k níž je třeba dojít. Byl-li otec primářem nemocnice, pak jakýkoli nižší post než primariát může vypadat jako neúspěch.
Pravdou je, že věnují-li rodiče těmto dětem dost ze sebe samých, mají to v jistém smyslu jednodušší. Řečeno se sociologem Janem Kellerem, pluje každý člověk na jisté sociální kře. Členové sociální skupiny, která se plaví na stejném kusu ledu, si navzájem pomáhají. Narodit se mezi úspěšnými není od věci, neboť má-li člověk dost píle, rozumu a citového zázemí, může toho snadno využít. Doživotní výhru v loterii to však neznamená.
