Vánoční pohádka

Jindřiška zjistila, že dospělí před Vánocemi blábolí a mají halucinace a vůbec, že jsou v těchle dnech před svátky doslova nebezpeční, protože říkají věci, kterým snad ani sami nemohou věřit. Na Vánoce by se děti měly držet co nejdál od nich. Oni sice mluví o dobrých skutcích, ale jenom mluví, a když jim na to skočíte, když vy uděláte dobrý skutek, tak to neocení a jste to nakonec vy, kdo zbyde opuštěný a na mizině. Takže někdy nezbývá, než abyste se zařídili podle pravidel podsvětí jen a jen proto, že potřebujete přežít, ačkoli v jádru jste přesně to, jako to, co vypadáte - totiž holčička tak hodná, že podobnou aby jeden hledal s lucernou. Ale od začátku... Jinřiška stála před výlohou zeleniny a hryzala si ret. "Udělal by mamince radost míchaný kompot?" ptala se sama sebe, ale protože se ptala sama sebe, nemohla si dát odpověď, to dá rozum. Snažila se přes mrazem ušmudlanou výlohu zjistit, kolik stojí. Ačkoli měla v peněžence celé své jmění, nebylo to mnoho, protože celé její jmění činilo přesně čtyřicet korun. Čtyřicet korun je málo, i když kupujete dárek, který není drahý, který se zařazuje zpravidla do kategorie "dárek vybraný s láskou". Stavěla se na špičky, aby zjistila, cože to v té sklenici před ní vlastně plave. Rozeznala hrušky a třešně a kuličky vína, nebo možná, že angreštu, a pak ještě něco, co nebyla schopná pojmenovat. "Možná, že jsou to kousky ovoce až z Afriky!" napadlo ji a představila si přitom maminku, jak překvapeně šeptá: "... až z Afriky... Jindřiško, to muselo stát peněz...!" A ona se bude jen tajemně usmívat a samozřejmě, že nepoví, na kolik ji to převzácné ovoce vlastně přišlo. "A co když je to mrkev?!" ztuhla na chvíli hrůzou, protože mrkev pokládala za nejpitomnnější zeleninu na světě. "Ale ne, mrkev tam nepatří..., " uklidňovala se. A potom - na mrkev mělo tohle trošku jinou barvu, připomínalo to spíš temněrudý kámen, který nosila maminka na prstýnku. Jindřiška se před tou výlohou trápila, protože jí připadalo hloupé jít a zeptat se prodavače na cenu, ale zároveň věděla, že musí něco podniknout, jelikož se blížilo poledne Štědrého dne a byl vůbec zázrak, že tenhle krámek měl ještě otevřeno. "Co mám, proboha, dělat?" rozhodila nešťastně rukama a vyčítala si, že nechala všechno až na poslední chvíli. Ale copak mohla za to, že byla před Vánocemi nemocná a celý minulý týden proležela v posteli? "Co když mi budou nějaké peníze chybět?" přemýšlela tak usilovně, až jí povylezl jazyk, na který se usadila velká sněhová vločka. Tak velká, že Jindřišce připomněla vypasenou bílou žábu. S odporem ji polkla. Sáhla do kapsy, vyndala peněženku a opatrně do ní nakoukla. Bylo tam přesně tolik jako předtím. Čtyřicet korun. Žádný zázrak se nekonal... "Já sem přece tak pitomá..!" rozlítostnila se Jindřiška, jenomže zase jen sama nad sebou a v tom je ta potíž. Nebyl tu nikdo, kdo by ji pohladil a řekl například toto: "Nejseš! Není to tvoje chyba..." Široko daleko se nenacházela jediná živá duše a ke všemu se Jindřišce zdálo, že prodavač uvnitř začíná balit zboží. Vypadalo to tak, že bedny s jablky a pomeranči odnáší někam dozadu a potom už jen stáhne roletu a odejde domů, aby mohl zabalit svoje dárky. "Dárky!" škytla Jindřiška a setřela si sníh, který se jí zachytil na řasách. "A co!" řekla si nakonec, "jsou Vánoce, a to znamená, že jsou k sobě lidé hodní. Řeknu tomu panu prodavači, jak moc ráda bych ten míchaný kompot pro maminku a že mu ho po svátcích doplatím, kdyby mi chybělo. A on třeba odpoví: "Co bys doplácela, princezno, to máš ode mě jako dáreček. Jsou tam hruštičky, třešně a také vzácné ovoce až z Afriky..." "Copak tady tak stojíš?" zeptal se Jindřišky někdo tak vysoko nad ní a tak nečekaně, že vyletěla snad půl metru nad zem. "Já tě odtámhletud pozoruju už dobrou půlhodinku," říkal jí jakýsi cizí pán a mile se usmíval. Vypadal skoro jako pohádkový dědeček, měl zachumelené vousy, laskavé bílé obočí a kolem očí vějířky, co mívají hodní lidé. Jindřiška chvíli neodpovídala, protože věděla, že s cizími lidmi se nikdy nemá dávat do řeči, ale tenhle pán jí vůbec nepřipadal cizí. Měla pocit, že ho vlastně zná už strašně dlouho, že tu jen nějaký čas nebyl a teď se vrátil zpátky. Usmála se na něj také, rozpačitě zašoupala zmrzlýma nohama a teprve za chvíli si dodala odvahy a začala mu vypravovat, co ji vlastně trápí a jak ráda by ten kompot koupila mamince k Vánocům. S každým dalším slovem, které pronesla, se stával úsměv toho pána širší a širší a když Jindřiška skončila, pohladil ji mlčky po hlavě a hlasitě se vysmrkal. Pak sáhl do náprsní kapsy kabátu, chvíli v ní lovil a vytáhl opatrně a jen dvěma prsty rybí šupinu. "Tohle je šupinka pro štěstí, dítě moje," pronesl tiše, "ta ti splní každičké přání..." Jindřiška si ji okamžik prohlížela a pak ji - asi dost lhostejně - zastrčila do kapsy, protože dědeček na to zareagoval tím, že přísně povytáhl obočí a hlasitě zašeptal: "Neošklíbej se na tím, dítě moje. Za chvíli se sama přesvědčíš o pravdivosti mých slov. Dnes je den, kdy se dějí čarovné věci. Velmi zvláštní a tajemné, ale je třeba v ně věřit! Jinak dozajista ztratí své kouzlo, stejně jako by ho ztratila tahle šupinka pro štěstí, kdybychom, byť jen na okamžik, zapochybovali o její magické síle. Víš, co teď my dva uděláme, dítě moje?" zeptal se a uchopil kliku krámku, "my teď půjdeme a mamince ten kompot koupíme, co říkáš..?" Jindřiška rychle zalovila v bundě a ukázala mu svou malou koženou peněženku: "Já mám čtyřicet korun, takže mně by stačilo jenom, kdybyste mi přidal..." vysvětlovala, ale kouzelný dědeček zvedl v odmítavém gestu ruce jako by se vzdával a důrazně zavrtěl hlavou: "Ani nápad, dítě moje!", rozesmál se, "ani nápad!" Vzal Jindřišku za ruku a zeptal se: "Slyšíš ty zvony? Slyšíš je?! Už přicházejí! Všude samé zvony!!!" V první chvíli myslela Jindřiška, že si ten pán někde skřípl prst, protože vykřikl tak pronikavě, až jí zalehly uši, ale když se k němu otočila, aby zjistila, co se vlastně děje, zkoprněla v němém úžasu. Dědeček sebou několikrát prudce škubl a potom se svalil na zem. Trhanými zoufalými pohyby rozmetával sníh kolem sebe a jeho krásná bílá bradka se zbarvila krvavou pěnou. Jindřiška tu stála jako socha, v ruce stále peněženku, protože to bylo jen před pár vteřinami, co si ještě povídali, a najednou tohle... Dveře za ní se rychle otevřely a na ulici vyběhl prodavač. "Co se to tu děje, prokristapána!" zahřměl a sklonil se nad škubající se postavou. "No to nám chybělo! Epileptik!" zvolal. Jindřiška věděla, co to epilepsie, je velmi dobře. Strejda Matěj z maminčiny strany byl také epileptik, ale znala to všechno jenom z vypravování rodičů, na vlastní oči viděla něco podobného poprvé. "Panebože, nějaký předmět do úst!", vzpomněla si a zrak jí přitom padl na peněženku, kterou celou tu dobu svírala v dlani. "Měl byste mu to dát mezi zuby, aby si nepřekousl jazyk...," podávala peněženku prodavači, jenž klečel vedle prohnutého těla. Chvatně ji popadl a s velkou námahou ji nakonec vpravil mezi zakrvácené rty. "Běž do krámu!", poručil Jindřišce, "a zavolej sanitku! Číslo je nad telefonem vzadu v kanceláři..." Jindřiška vběhla do krámku, prokličkovala mezi lískami s ovocem a zastavila se až před stolem plným lejster a papírů, na kterém stál telefon. Sama ani věděla jak, ale první pomoc zavolala. Když se vracela opuštěným obchodem zpátky na ulici, zůstala stát před míchanými kompoty, aby se mohla podívat, kolik vlastně stojí. Srdce se jí radostí rozbušilo, když se na cedulce opřené o sklenice dočetla "39,- Kč". "Pa nebože! Já husa! Dyť já na to mám... Celou tu dobu jsem na to měla...!" Štěstím se málem zatočila dokola a měla co dělat, aby přitom nezatleskala, jelikož to by bylo, vzhledem k tomu, co se dělo venku, trošku nevhodné. Vyšla z krámku a zjistila, že se na chodníku mezitím vytvořila malá skupinka čumilů. Prodavač jí nepřítomně poděkoval, protože se snažil staříka udržet v klidu na zemi. I když byly Vánoce, přijela sanitka za několik málo minut. Muži v kombinézách první pomoci se krátce sklonili nad postiženým. Rychle zhodnotili situaci a začali neprodleně jednat. Vyndali nosítka a naložili na ně dědečka, ale on se zmítal pořád tak ukrutně, že ho museli přivázat jakýmisi popruhy, aby jim při transpotu nespadl na zem. "Ježišmarjá!!!" vykřikla Jindřiška při pohledu na svou peněženku uvězněnou mezi zuby, jež ji svíraly strašlivou silou. "To nemůžete!" volala, "tohle mi nemůžete udělat!" "Ty jsi z rodiny?" zeptal se jí pan doktor, protože měl kolem krku naslouchátko a to mívají pouze doktoři. "Ty jsi, holčičko, jeho vnučka?" vyzvídal dál. "Jestli máš komu dát zprávu, tak si pospěš, protože my tě nemůžeme vzít s sebou, na to jsou předpisy, rozumíš?" Jindřiška stála a plakala. Rozplakala se tak srdceryvně, že i otrlí saniťáci náhle nevěděli, kam s očima. "Můžu se s ním aspoň rozloučit?" zeptala se přerývaně doktora a utírala si přitom slzy. "To jistě, to můžeš, ale holčičko, tady přece nikdo neumírá, to je jenom záchvat, a ten brzy tvého dědu přejde. Na večeři ho čekejte doma. Uvidíš, jak se bude cpát kaprem!" zasmál se a i všichni kolem se zasmáli. Jen Jindřiška se nesmála. Pak doktor zvážněl: "Říkal ti dědeček před záchvatem něco?" "Říkal, že je kouzelný dědeček a že slyší všude zvony ..." natahovala Jindřiška. "To oni někdy před tím takhle blábolí a mají halucinace. Říká se tomu aura," pokýval hlavou doktor. "Tak už dělej, my musíme jet!" popostrčil ji. Jindřiška skočila do sanitky a jen se ocitla vevnitř, popadla hlavu toho hodného pána a začala mu ze sevřených zubů rvát svou peněženku. Škubala s ní tak, že hlava ubohého muže poskakovala sem a tam, ale nebylo to nic platné. Stisk nepovolil. "Vstávej!" funěla námahou zpocená Jindřiška. "Nejdřív mi naslibuješ hory doly, a pak mě okradeš! Povídám ti, vstávej!" "Tak už nás nech pracovat, holčičko...," vytáhl ji doktor jemně, ale důrazně ze sanitky. "Rodičům vyřiď, ať mi zavolají na tohle číslo." Potom pohladil Jindřišku po hlavě a zmizel. Naráz zmizelo všechno. Sanitka i skupinka čumilů a zbyla tu jen ona a krámek za jejími zády, v kterém vytrvale vyzváněl telefon. Jindřiška se otočila a zahlédla prodavače, který si svlékal plášť, jak vrtí hlavou a jde pomalu do kanceláře. "Teď nebo nikdy!" uvědomila si a protáhla se pod polostaženou roletou dovnitř. Rychle popadla sklenici kompotu a na její prázdné místo položila zázračnou šupinu. "Ať vám přinese tolik štěstí jako mně, pane vedoucí," zašeptala a mrštně se vysoukala ven. "Jindřiško, to muselo stát peněz!" volala večer maminka. A Jindřiška se jen tajemně usmívala a samozřejmě, že nepověděla, na kolik ji to převzácné ovoce přišlo.