Radka Marková sedí ve špinavých maskáčích na betonové podlaze. Oči zavázené, ruce v ocelových klepetech spoutané za zády. V botách bez tkaniček má mokro a bláto. Třese se zimou. I ostatním třinácti novinářům a lidem z humanitárních organizací, kteří sedí kolem ní, je zima. Svítá. Zakuklenec se samopalem jednoho po druhém kope kanadou do chodidel: Jméno?! Jsi terorista?! Odkud máš maskáče?! Nad podlahou táhne průvan. Trvá to už tři hodiny.
Radka Marková je šestadvacetiletá redaktorka tiskové agentury a únosu a zajetí se podrobila dobrovolně. Stejně jako ostatní, i ona se dobrovolně přihlásila do Kursu speciální přípravy pro krizové situace, který pořádá Armáda ČR. Ti, kdo s ní nyní tak špatně zacházejí, stejně jako ti, kdo ve dvou vrtulnících a obrněných transportérech nyní spěchají na pomoc, patří k sobě: všichni jsou to čeští profesionální vojáci. "Já se na to nemůžu dívat. Mně je jich líto," říká šeptem major František Heideker a odvrací se od okna, za kterým Radka a ostatní "zajatí" novináři cvičně trpí. Je to pro majora hodně paradoxní situace, protože to byl on, kdo s pověřením a pomocí ministerstva obrany a vysoké vojenské školy ve Vyškově celé cvičení zorganizoval a kurs na místě řídí. Cílem jeho snažení paradoxně jsou na pohled zubožené lidské trosky zbavené důstojnosti a sebevědomí, které se třesou tady pod oknem. Radce je už hodně zle. A chlap v kukle nad ní stojí a dává pozor. Při sebemenším pohybu křičí. Major Heideker alespoň mává rukou na osvoboditelské komando, které se právě vysypalo z vrtulníku: Tak dělejte přece!
…lehko na bojišti
Kurs zvláštní přípravy připravilo ministerstvo obrany letos už posedmé. V prvních ročnících armáda zkoušela zjistit, co vlastně potřebuje novinář "na válečné stezce" umět a znát. Tak vznikl program, ve kterém je po osm dní na nějakých čtrnáct hodin pořád co dělat: novináři se učí zacházet s vojenskými třaskavinami, bránit se tankům a bojovat s nimi, ovládat lehké pěchotní zbraně, přežít v neznámém terénu, slaňovat na několik způsobů, pohybovat se po bojišti, bojovat muž proti muži. Anebo muž proti ženě, když je válečnou zpravodajkou žena... Do tiskové agentury nastoupila čerstvá absolventka politologie magistra Radka Marková před pěti lety: "Armádu tam do té doby dělali jenom chlapi. Pro všechny to byla veliká zvláštnost. Ale mně připadala vojna určitě zajímavější než třeba politika." Když Radka počítá své cesty do krizových oblastí, už jí dávno nestačí prsty na obou rukou: "V Bosně jsem byla myslím osmkrát. Potom několikrát Albánie, Turecko po zemětřesení, Kosovo. Jen do Makedonie poslali kolegu." Říká to skoro zklamaně. "Téměř vždycky jsem byla pod ochranou české armády. Takže do vysloveně krizové situace jsem se zatím nedostala. Jenomže nikdy neříkám nikdy," přibližuje své dosavadní zkušenosti magistra politologie. Kdeže by si ještě na škole představila, že za pár let bude umět skočit pod tank tak, že přes ni přejede a neublíží. Každá zkušenost něco stojí. Radčina nadřízená ji na kurs nejprve nechtěla pustit loni si totiž jeden její kolega hned na začátku "bojového týdne" zlomil klíční kost.
Seznamte se, prosím…
Samopal vzor 58, brokovnici, pistoli vzor 82 a kulomet. Všechno si člověk za týden vyzkouší. Dokonce se i zasměje. To když se šéfinstruktorovi na střelnici do projevu vloudí hotová perlička: "…když vám zbraň nevystřelí, příslušný funkcionář přijme opatření k odstranění závady…" Pak už všichni postupně zalehávají, berou zbraně a na střelnici možná kilometr dlouhé pálí na vzdálené zvedající se cíle v podobě lidské siluety. Jsou plechové a kdo by se k nim přiblížil, viděl by, kolikrát už je každý z nich cvičně mrtvý. Čistých průstřelů i stop po odražených projektilech nese každá z plechových desek desítky. Jedna má tvar ležícího vojáka, jiná běžící postavy. Novináři i lidi z "charitek" nyní dělají přesně to, co ve skutečném konfliktu nikdy nesmějí udělat: střílejí na protivníky. I Radka bere střelbu vážně. Nezapře otevřenou radost, když dokáže krátkou dávkou zkosit běžícího nebo nemířenou ranou od pasu srazit brokovnicí klečícího protivníka. Třebaže plechového. Pak si zase v hlavě všechno rovná: "Opakuju si pořád v duchu, že tu nestřílím proto, abych se naučila zabíjet zbraní. Naopak. To já spíš budu v situaci těch terčů a takhle se naučím odhadnout, jak mě střelec asi vidí a vůbec odvodit si své šance. Třeba při přímém setkání s někým, kdo má v rukou brokovnici, by to bylo nejspíš hodně špatné. Naopak proti pistoli jsou vyhlídky o dost lepší."
Visačka místo hvězdiček
První, co frekventanti kursu měli po příjezdu za povinnost, bylo vyfasovat plnou polní a převléknout se do maskáčů. A zatímco novináři i lidé z charity musejí v místech konfliktů zůstat jasně odděleni od bojujících stran, tady ve Vyškově hbitě splývají s prostředím. Dokonce se snaží o dokonalejší mimikry, než jaké jim nabízí stejné oblečení: na rozcvičku vybíhají ve dvojstupu, každý čtvrtý krok výraznější dupnutí. Raz-dva-tři-DUP Raz-dva-tři-DUP A pak navíc ještě unisono předzpívávaná rýmovačka do rytmu klusu: Jede, jede mašinka Kouří se jí z komínka Veze, veze vojáky Veze nám je do války… Vyškovské kasárna, koleje a internáty už podobné pestrosti přivykly. Po našem vstupu do NATO se tady - v dříve tak chráněném cípu socialistického válečnictví začaly objevovat polní uniformy Němců, Poláků, Britů, Američanů. Přesto mají vojáci na cizorodý prvek mezi sebou dost vycvičený čich a hned hledají visačku, která nahrazuje u hostů hodnostní označení. Citliví jsou vojáci ovšem i na výstroj. Když jedno ráno stojí před odchodem na cvičiště dvě prakticky totožné skupiny ve stejných maskáčích, položí vojáček bezděčně ruku na vlastní těžkou, ocelovou zastaralou helmu a ukáže pohledem na novináře hned vedle: mají lepší přilby.
Zpětná mrazení
Když byla naposled za českou jednotkou v Bosně "…a už poosmé jsem poslouchala to samé poučení o nebezpečí min a výbušných nástrah, šlo mi to - přiznám se - druhým uchem ven. Teď mi dodateč ně běhá mráz po zádech," svěřuje se Radka Marková. Ve vzpomínce se opět rozhlíží po krásných kopcích kolem Banja Luky nebo Prijedoru. Jen tak si vyjít… Nebo třeba jak úžasně tam rostly houby. Krok od cesty. Teď si s ostatními lidmi v kursu podává ošklivě detailní barevné fotografie roztrhaných chodidel a utrhaných nohou těch, kteří ten jeden krok stranou z cesty v Bosně udělali. A měli smůlu. Téhle "smůly" je po celé Bosně dosud nakladeno několik milionů kousků. Po teorii a fotografiích se jede zase do vojenského výcvikového prostoru. Tady jako každý poklekla i Radka k necelému metru čtverečnímu pěkného jarního trávníku, který vojáci cvičně zaminovali. Někde tu něco je, najděte to. Ale opatrně! řekli. Radka vytáhla od opasku vojenský nůž a dala se do hledání. Každých šest centimetrů šikmý vpich do hlíny. Každý kamínek znervózní. A tady kousek před pátrající Radkou nevrátil minér drn na své místo dost pečlivě. Hurá! Mám ji! Hlásí hrdě agenturní redaktorka přihlížejícímu instruktorovi a po kolenou se šine k objevené nástraze. Fajn, řekl instruktor. A teď se podívejte, na čem klečíte. Radce znovu běží barevné záběry beznohých chudáků před očima. Pod každým kolenem má jednu protipěchotní minu. Instruktor ale zůstává nad věcí. Ani vyslovený specialista není před minami úplně bezpečný. To, že Radka skočila na nejběžnější "vtípek" bosenských minérů, je jen dobře. Bude si to pamatovat. Jistit minu minou je běžné. A počítat s takovou podlostí, jako je třeba zaminovaná limonáda v kuchyni na stole, odjištěný granát pod pověšenou bundou nebo nálož v roletě, je nutnost.
Člověk nikdy neví
Postupně všech čtrnáct lidí z novin, agentur nebo humanitárních organizací s neskrývaným zadostiučiněním přebírají osvědčení o tom, že kursem zdárně prošli. Není to žádný glejt zajišťující jistotu i v těch nejtěžších nástrahách a nebezpečích. Na něco takového osm dní výcviku nestačí. Stačí ale na to, aby si člověk dokázal uvědomit nebezpečí dříve, než se do něj bezprostředně dostane. A když už by v něm byl, pak alespoň tuší, co se chystá a co proti tomu asi tak dělat. Radka Marková se chystá koncem léta do Paříže, kam ji agentura přesouvá jako stálou zpravodajku: "Je fakt, že skákat z balkonu na tank nebo odpalovat nálože, jak nás to teď učili, tam asi nebudu. Ale jestli by si na mě někdo večer troufl cestou domů, něco z bojového cvičení musado si pamatuju."
Radka Marková je šestadvacetiletá redaktorka tiskové agentury a únosu a zajetí se podrobila dobrovolně. Stejně jako ostatní, i ona se dobrovolně přihlásila do Kursu speciální přípravy pro krizové situace, který pořádá Armáda ČR. Ti, kdo s ní nyní tak špatně zacházejí, stejně jako ti, kdo ve dvou vrtulnících a obrněných transportérech nyní spěchají na pomoc, patří k sobě: všichni jsou to čeští profesionální vojáci. "Já se na to nemůžu dívat. Mně je jich líto," říká šeptem major František Heideker a odvrací se od okna, za kterým Radka a ostatní "zajatí" novináři cvičně trpí. Je to pro majora hodně paradoxní situace, protože to byl on, kdo s pověřením a pomocí ministerstva obrany a vysoké vojenské školy ve Vyškově celé cvičení zorganizoval a kurs na místě řídí. Cílem jeho snažení paradoxně jsou na pohled zubožené lidské trosky zbavené důstojnosti a sebevědomí, které se třesou tady pod oknem. Radce je už hodně zle. A chlap v kukle nad ní stojí a dává pozor. Při sebemenším pohybu křičí. Major Heideker alespoň mává rukou na osvoboditelské komando, které se právě vysypalo z vrtulníku: Tak dělejte přece!
…lehko na bojišti
Kurs zvláštní přípravy připravilo ministerstvo obrany letos už posedmé. V prvních ročnících armáda zkoušela zjistit, co vlastně potřebuje novinář "na válečné stezce" umět a znát. Tak vznikl program, ve kterém je po osm dní na nějakých čtrnáct hodin pořád co dělat: novináři se učí zacházet s vojenskými třaskavinami, bránit se tankům a bojovat s nimi, ovládat lehké pěchotní zbraně, přežít v neznámém terénu, slaňovat na několik způsobů, pohybovat se po bojišti, bojovat muž proti muži. Anebo muž proti ženě, když je válečnou zpravodajkou žena... Do tiskové agentury nastoupila čerstvá absolventka politologie magistra Radka Marková před pěti lety: "Armádu tam do té doby dělali jenom chlapi. Pro všechny to byla veliká zvláštnost. Ale mně připadala vojna určitě zajímavější než třeba politika." Když Radka počítá své cesty do krizových oblastí, už jí dávno nestačí prsty na obou rukou: "V Bosně jsem byla myslím osmkrát. Potom několikrát Albánie, Turecko po zemětřesení, Kosovo. Jen do Makedonie poslali kolegu." Říká to skoro zklamaně. "Téměř vždycky jsem byla pod ochranou české armády. Takže do vysloveně krizové situace jsem se zatím nedostala. Jenomže nikdy neříkám nikdy," přibližuje své dosavadní zkušenosti magistra politologie. Kdeže by si ještě na škole představila, že za pár let bude umět skočit pod tank tak, že přes ni přejede a neublíží. Každá zkušenost něco stojí. Radčina nadřízená ji na kurs nejprve nechtěla pustit loni si totiž jeden její kolega hned na začátku "bojového týdne" zlomil klíční kost.
Seznamte se, prosím…
Samopal vzor 58, brokovnici, pistoli vzor 82 a kulomet. Všechno si člověk za týden vyzkouší. Dokonce se i zasměje. To když se šéfinstruktorovi na střelnici do projevu vloudí hotová perlička: "…když vám zbraň nevystřelí, příslušný funkcionář přijme opatření k odstranění závady…" Pak už všichni postupně zalehávají, berou zbraně a na střelnici možná kilometr dlouhé pálí na vzdálené zvedající se cíle v podobě lidské siluety. Jsou plechové a kdo by se k nim přiblížil, viděl by, kolikrát už je každý z nich cvičně mrtvý. Čistých průstřelů i stop po odražených projektilech nese každá z plechových desek desítky. Jedna má tvar ležícího vojáka, jiná běžící postavy. Novináři i lidi z "charitek" nyní dělají přesně to, co ve skutečném konfliktu nikdy nesmějí udělat: střílejí na protivníky. I Radka bere střelbu vážně. Nezapře otevřenou radost, když dokáže krátkou dávkou zkosit běžícího nebo nemířenou ranou od pasu srazit brokovnicí klečícího protivníka. Třebaže plechového. Pak si zase v hlavě všechno rovná: "Opakuju si pořád v duchu, že tu nestřílím proto, abych se naučila zabíjet zbraní. Naopak. To já spíš budu v situaci těch terčů a takhle se naučím odhadnout, jak mě střelec asi vidí a vůbec odvodit si své šance. Třeba při přímém setkání s někým, kdo má v rukou brokovnici, by to bylo nejspíš hodně špatné. Naopak proti pistoli jsou vyhlídky o dost lepší."
Visačka místo hvězdiček
První, co frekventanti kursu měli po příjezdu za povinnost, bylo vyfasovat plnou polní a převléknout se do maskáčů. A zatímco novináři i lidé z charity musejí v místech konfliktů zůstat jasně odděleni od bojujících stran, tady ve Vyškově hbitě splývají s prostředím. Dokonce se snaží o dokonalejší mimikry, než jaké jim nabízí stejné oblečení: na rozcvičku vybíhají ve dvojstupu, každý čtvrtý krok výraznější dupnutí. Raz-dva-tři-DUP Raz-dva-tři-DUP A pak navíc ještě unisono předzpívávaná rýmovačka do rytmu klusu: Jede, jede mašinka Kouří se jí z komínka Veze, veze vojáky Veze nám je do války… Vyškovské kasárna, koleje a internáty už podobné pestrosti přivykly. Po našem vstupu do NATO se tady - v dříve tak chráněném cípu socialistického válečnictví začaly objevovat polní uniformy Němců, Poláků, Britů, Američanů. Přesto mají vojáci na cizorodý prvek mezi sebou dost vycvičený čich a hned hledají visačku, která nahrazuje u hostů hodnostní označení. Citliví jsou vojáci ovšem i na výstroj. Když jedno ráno stojí před odchodem na cvičiště dvě prakticky totožné skupiny ve stejných maskáčích, položí vojáček bezděčně ruku na vlastní těžkou, ocelovou zastaralou helmu a ukáže pohledem na novináře hned vedle: mají lepší přilby.
Zpětná mrazení
Když byla naposled za českou jednotkou v Bosně "…a už poosmé jsem poslouchala to samé poučení o nebezpečí min a výbušných nástrah, šlo mi to - přiznám se - druhým uchem ven. Teď mi dodateč ně běhá mráz po zádech," svěřuje se Radka Marková. Ve vzpomínce se opět rozhlíží po krásných kopcích kolem Banja Luky nebo Prijedoru. Jen tak si vyjít… Nebo třeba jak úžasně tam rostly houby. Krok od cesty. Teď si s ostatními lidmi v kursu podává ošklivě detailní barevné fotografie roztrhaných chodidel a utrhaných nohou těch, kteří ten jeden krok stranou z cesty v Bosně udělali. A měli smůlu. Téhle "smůly" je po celé Bosně dosud nakladeno několik milionů kousků. Po teorii a fotografiích se jede zase do vojenského výcvikového prostoru. Tady jako každý poklekla i Radka k necelému metru čtverečnímu pěkného jarního trávníku, který vojáci cvičně zaminovali. Někde tu něco je, najděte to. Ale opatrně! řekli. Radka vytáhla od opasku vojenský nůž a dala se do hledání. Každých šest centimetrů šikmý vpich do hlíny. Každý kamínek znervózní. A tady kousek před pátrající Radkou nevrátil minér drn na své místo dost pečlivě. Hurá! Mám ji! Hlásí hrdě agenturní redaktorka přihlížejícímu instruktorovi a po kolenou se šine k objevené nástraze. Fajn, řekl instruktor. A teď se podívejte, na čem klečíte. Radce znovu běží barevné záběry beznohých chudáků před očima. Pod každým kolenem má jednu protipěchotní minu. Instruktor ale zůstává nad věcí. Ani vyslovený specialista není před minami úplně bezpečný. To, že Radka skočila na nejběžnější "vtípek" bosenských minérů, je jen dobře. Bude si to pamatovat. Jistit minu minou je běžné. A počítat s takovou podlostí, jako je třeba zaminovaná limonáda v kuchyni na stole, odjištěný granát pod pověšenou bundou nebo nálož v roletě, je nutnost.
Člověk nikdy neví
Postupně všech čtrnáct lidí z novin, agentur nebo humanitárních organizací s neskrývaným zadostiučiněním přebírají osvědčení o tom, že kursem zdárně prošli. Není to žádný glejt zajišťující jistotu i v těch nejtěžších nástrahách a nebezpečích. Na něco takového osm dní výcviku nestačí. Stačí ale na to, aby si člověk dokázal uvědomit nebezpečí dříve, než se do něj bezprostředně dostane. A když už by v něm byl, pak alespoň tuší, co se chystá a co proti tomu asi tak dělat. Radka Marková se chystá koncem léta do Paříže, kam ji agentura přesouvá jako stálou zpravodajku: "Je fakt, že skákat z balkonu na tank nebo odpalovat nálože, jak nás to teď učili, tam asi nebudu. Ale jestli by si na mě někdo večer troufl cestou domů, něco z bojového cvičení musado si pamatuju."
