Jsem doktor Tomislav Aralica. Padesát let jsem pracoval jako praktický porodník a pedagog. Tři generace gynekologů, které jsem vychoval, přivedly na svět mezi Makedonií a Rijekou asi půl milionu novorozenců. Rodit děti je mírumilovné povolání, přesto jsem se na sklonku života pustil do studia umění válečného. Postupně jsem přestal sledovat separáty vědeckých konferencí a místo toho jsem si předplatil Hrvatsky vojnik - časopis ministerstva obrany, který vás naučí považovat válčení za čestné řemeslo. Bylo by banální tvrdit, že mám výčitky svědomí z toho, že jsem pro smradlavou balkánskou válku vyráběl kanonenfutr - od okamžiku, kdy porodník předá dítě do péče pediatrovi, přestává za ně odpovídat. Zjednodušením by bylo nařčení z podvědomého pocitu marnosti. Pravda - ustřelit někomu hlavu je jednodušší, než vytáhnout dítě na světlo boží prdelkou napřed. Na druhé straně: každou porodní bábu někdy napadne, jak pomíjivé jsou její služby; od přestřižení pupeční šňůry člověk míří k nebytí. Už tři roky neodpovídám na dopisy kolegů. Zato však rozeznám francouzskou houfnici ráže 155 mm TR Giat od rakouského kanónu Noricum GH N-45, vím, jak se zneškodňuje moderní pěchotní mina PROMI a ovládám parametry britské protiletadlové soustavy Rapier Darkfire. Prototyp ruského bojového vrtulníku Mi-28N znám zpaměti, a kdybyste chtěli, tak vám řeknu, kolik unese protitankových raket Šturm. Šestnáct. Každý se alespoň trochu zajímá o válku, jestliže se odehrává v jeho zemi. Někdo kvůli kšeftu, někdo z morálních pohnutek. Já na stará kolena proto, abych dokázal jednomu ze svých žáků, že se mýlí. Všechno začalo válkou v Srbské Krajině a tím podivným porodem. "Doktore, sbalte si nářadí, na Malé Kapele má nějaká ženská těžkou hodinku," pod okny mého domu nervózně podupával důstojník 110. brigády chorvatské armády, která tenkrát bránila Karlovac. "Pohyb, pohyb, přišel radiogram, mám vás okamžitě naložit a odvézt do Babina Potoka." Znal jsem ten kraj: zapomenuté vsi a samoty v horách, paseky v černých hvozdech pod bílými skalisky, jeskyně, v nichž dosud žijí hraničáři bránící kdysi Evropu před nájezdy Osmana Paši. Jiným v těch chotárech ještě nedošlo, že Hitler spáchal sebevraždu a Josip Broz Tito je na pravdě boží. Bohabojný kraj. Už několik týdnů si to tam mezi sebou rozdávali udatní žoldnéři srbští s chrabrými ozbrojenci chorvatskými. Skvělá válka křížů. Sbalil jsem si kufřík a za dvě hodiny jsme tam byli. "Je to tady ten dům," řekl důstojník, vystrčil mne z auta a byl v prachu. Vesnice hořela. Plameny se ovíjely kolem trčících komínů a šlehaly z oken. Praskot a dunění padajících zdí. Sloupy dýmů se ve výšce spojovaly a jako oblak táhly směrem k Plitvickým jezerům. Na druhé staně údolí - 700 až 800 metrů odtud - se míhaly postavy v maskovacích uniformách, na ramenou roury, které plivaly oheň. (Dnes už vím, že to byly ruční bezzákluzové soustavy Carl Gustav M3 švédské výroby, velmi vhodné k ničení domů. Jeden granát kalibru 84 mm vyhodí stropy a střechu do luftu tak čisťounce, že zůstanou jen zdi.) Mezi výbuchy granátů byly slyšet výkřiky vojáků. Postupovali systematicky dům od domu. Na tu dálku se nedalo poznat, ve znamení jakého kříže horskou vesnici likvidují. Nejsem katolík ani pravoslavný, jsem prostě křesťan a kříž je pro mne připomenutím smrti, ať už má příčných břeven, kolik chce. Vešel jsem dovnitř. Dům jako jeden z mála v tomhle kraji ještě nedostal zásah. Prošel jsem předsíní, vystoupal po schůdcích do haly. Židle byly povalené, televizní obrazovku někdo rozstřílel dávkou ze samopalu. Záclony z bílého tylu vlály rozbitými okny ven. Žena ležela na gauči uprostřed místnosti. Sténala a rukama se držela za břicho. Oblečená byla v černých šatech, jaké nosí vdovy horalů. Třicet pět, čtyřicet let. "Jsem lékař, paní, a pomůžu vám," povídám. Znám celou škálu ženských výkřiků, ale tady jsem si nebyl jistý, jestli nelidské zaječení, které vesničanka vydala, způsobily kontrakce. Měla vytřeštěný zrak a byla v šoku. Umyl jsem si ruce v kuchyni a dal se do práce. Branka byla zašlá a hlavička na hrázi. Už jsem viděl ochmýřené temínko. Šlo o minuty. "Paní," povídám, "musíte spolupracovat. Děťátko je na cestě. Kolikrát jste rodila?" Žádná odpověď, jen chroptění a steny. Naklonil jsem se nad její tvář, skoro jsem se dotýkal jejích namodralých rtů a zařval jsem: "Kolik máte, sakra, dětí?" Zamrkala očima a pohnula ústy: "Pět." Sláva bohu, zkušená rodička. A spolupracuje. Rozhodl jsem se pro pudendální blok. Vsunul jsem levou ruku za hlavičku novorozence a palcem nahmatal hrbol sedací kosti. Potom, s palcem na tuber osis jsem zavedl "trumpetu", kovový vodič. Pravou rukou jsem vsunul do "trumpety" jehlu stříkačky, až jsem měl jistotu, že zasáhla cévu. Pak jsem do ní vyprázdnil 10 kubíků xylokainu. Anestetikum zabralo okamžitě. Mohl jsem udělat episiotomii. Mayovými nůžkami jsem rozstřihl hráz, aby se hlavička mohla lépe prořezat. Hlavička byla na cestě ven. Vsunul jsem pod ni ruku, při praven ji vyprostit a vybavit pod stydkou kostí ramínko. Pamatuji si, jak jsem si říkal, to dítě se rodí s hřívou. Třeba z ní jednou bude vlasatá krasavice, a pak se vyklubalo špičaté ucho a hlavička se prořízla na svět. Hleděly na mne nehybné svítící oči. Zelené štěrbinky. Knír pod nosem byl slepený hlenem a krví. Vykřikl jsem. Uchopil jsem tělo palcem a prostředníkem a vytáhl ven. Byla to kočka. Vychrtlá, šedivá minda s vyceněnými zuby. Rigor mortis, zemřela teprve nedávno. Vyhrnul jsem ženě sukni až pod bradu. Prostředkem břicha až k Venušině pahrbku se táhl červený šev císařského řezu. Ještě z něj koukaly nevstřebané konečky nití. Jedno bylo jisté, toho kaizra nedělal žádný barbar. Kočku ženě do břicha zašil odborník. Vyběhl jsem ven, otřesený, s křečí v hrdle. Hrůza už neměla dlouhé trvání. Sedmiměsíční, nedonošené nemluvně jsem našel ve studni, vylovil mrtvolku okovem a spolu se ženou, která zemřela několik minut nato, jsem je pochoval na zahradě. Kočku jsem zakopal na druhé straně domu. Pak jsem odešel pěšky hořící krajinou bez lidí, z hor Malé Kapely dolů k silnici na Karlovac. Doktora K. jsem vypátral v jeho ordinaci nedaleko Kninu. Nedalo to moc práce, nás porodníků není zase tolik, navíc byl K. u mne před lety nějaký čas stážistou. Byl to mladistvý, astenický, vytáhlý blonďák s plavnými pohyby. Docela schopný doktor. Seděl v křesle, oči upřené na sepjaté prsty. Byl na dně. Skoro jako já. "Gordane," povídám, "byl jsem minulý týden na Malé Kapele. Byl jsi tam taky, viď, chlapče?" Položil jsem mu ruku na rameno. Zachvěl se a řekl: "Zemřela?" "Ano, Gordane. Byl jsem u toho. Donutili tě, že?" "Bylo jich sedm, pane profesore. Chytili mě u Babího Potoka, když jsem tam měl pojízdnou poradnu. Měli kalašnikovy. Jeden řekl: 'ta svině si nezaslouží nic, než rozpárat břicho.' Čtyři ji drželi za ruce a za nohy, dva mi zapíchli samopaly do zad..." Gordan K. se rozplakal. Plakal dlouho a usedavě. Jen z nesouvislých vzlyků a útržků jsem si mohl udělat představu, co se vlastně stalo. Byl to račun. Potvrzení, směnka na hrůzu, znamení nesmiřitelnosti. Račun v naší mateřštině skutečně znamená účet, ale svého druhého významu nabyl až v hantýrce likvidačních komand. Tehdy začalo velké vzájemné stěhování, které jste u vás technicky nazvali etnickým čištěním. Etnická čistka je profesionální úkon, má svůj řád a pravidla. Především je třeba ji udělat s co nejmenšími náklady. Lidé musejí odejít sami. Dnes je nemoderní civilní obyvatelstvo masově zabíjet. Kdo by se s nimi pohřbíval. Ani světové veřejné mínění nemá velké zabíjení příliš v lásce. Zásadním pravidlem především je nechat lidem čas na to, aby se sbalili, a možnost, aby mohli odejít. Při obklíčení vesnice s nepřátelským obyvatelstvem je důležité, aby byla otevřena alespoň jedna cesta či silnice, po které civilní obyvatelstvo může odejít, popřípadě odejet se svými povozy či auty. V tomto momentu hraje velkou roli správně předložený račun. Úkon, který má vzbudit hrůzu vysídlovaných obyvatel a uspíšit jejich odchod. Jako prostředek je dobré znásilnění, proříznutí hrdla, přibití na vrata... Strach v obklíčené vesnici nebo městské čtvrti letí od domu k domu. Jednoho dne překoná domovská pouta a tradiční vazby k majetku, vzpomínkám, k hrobům předků... Lidé odejdou a mohou nastoupit vypalovací komanda. "Pak mne odvezli dolů k silnici," řekl Gordan. "Tam se major se mnou za všechny rozloučil a omluvil se, že mne obtěžovali. Víte, co je zajímavé, pane profesore - oni se ke mně všichni chovali, jak bych to řekl.., velmi slušně. Byli čistě oblečeni a všeobecně mne zarážel jejich kultivovaný vzhled." "To je všechno, co ti řekli, Gordane?" zeptal jsem se doktora K. Uklidnil se a zapálil si cigaretu. "Ne, pane profesore. Nakonec mi major řekl jednu zvláštní věc. Řekl mi: 'Vím, že to pro vás nebylo lehké, ale choval jste se statečně. Zaručuji vám, že se za čtrnáct dnů budete dívat na to, co se stalo, s chladnou hlavou. Válka je válka. Když s ní budete žít, odmění vás. Budete jí rozumět a nebudete se jí vzpírat. Bude vaším způsobem života, vaším modem vivendi." "A vzpíráš se, Gordone?" zeptal jsem se. Doktor K. se v křesle napřímil. Tvář měl najednou vyrovnanou, skoro se mi zdálo, že se mírně usmívá: "Ne, nevzpírám, to obyčejný člověk nedokáže." Pak už jsem doktora K. nikdy neviděl. Slyšel jsem, že úspěšně provozuje porodnickou praxi. Já sám jsem od té doby už nepřivedl na svět žádného novorozence.
© - Jaromír Štětina, 2000
© - Jaromír Štětina, 2000
