Představitel bodrého policajta Václav Vydra se však tou druhou okolností netrápí. Po hodině s ním získáte pocit, že se netrápí vůbec ničím. Je kliďas, pohodář. Ale hlavně, má přece své milované koně.
Když se vás někdo ptá, jak se máte, odpovídáte častěji "dobře", nebo "ale nic moc"?
Říkám: mám se dobře. Protože se mám dobře.
Znamená to, že ve vašem životě převažují dny, kdy se cítíte naprosto spokojený?
Převažují dny, kdy se honím jako zvíře. Jenže to je moje volba. Mám se tak, jak si to udělám.
Mám dojem, že mezi vašimi kolegy herci je více těch, kteří se trápí pochybnostmi nad smyslem hereckého povolání, jsou unavení životem, mají deprese... Jak jste na tom v tomto směru?
Ne, já ne. Jsem optimistický realista. Projevuje se to právě tím, že se mám dobře.
Co vás v poslední době rozčililo?
Asi jedině nedostatek času. Ale to si nepřipouštím, protože bych musel být rozčilený permanentně. Řeším to tak, že se z mých koníčků staly povinnosti. Musím z nich vyrobit povinnost, abych si na ně mohl udělat čas.
Co třeba politika, televizní či novinové zprávy? Při nich nenadáváte?
Když mě to naštve moc, tak televizi vypnu. Samozřejmě, zůstává ve mně vědomí, že tím problém nezmizel a někde tam pořád dál běží. Ale když to nejsem schopen ovlivnit, tak se tím zas nemůžu tolik trápit. Zabývám se jen tím, co můžu změnit. Jo, mimochodem, strašně mě štve, když v rozhlase, v televizi nebo novinách je, že neznámí ozbrojenci unesli nebo popravili rukojmí... To přece není pravda. Jsou to teroristé a zločinci, kteří vraždí. No tak někdy se přece jenom rozčílím.
Natáčíte třetí díl filmu Kameňák. Předešlé dva se proslavily tím, že zatímco v kinech bylo vyprodáno, kritici pro ně nenašli vlídné slovo. Odráží se to nějakým způsobem při současné práci?
Myslím, že všichni, co tady jsme, to bereme jako příjemnou práci. Víte, já kritiku neberu moc vážně. Divadlo a film se dělají pro lidi, kteří na ně chodí. Buď se jim to líbí, nebo ne. Tedy buďto chodí, nebo nechodí. Pro mě je nejdůležitější měřítko, jestli nehraju před prázdným sálem. Pak by to pro mě bylo zbytečné, i kdyby mě kritici vychválili do nebe. Bývá mi líto, když se mi v divadle líbí nějaká věc, připadá mi úžasně zajímavá, ale diváci na ni nechodí. Zaujala jen úzký okruh lidí, více jich nezasáhla. Je to dobře, má právo na život, ale nebudu kvůli ní zatracovat představení či filmy, na které diváci naopak chodí. V takových chvílích mi připadá, že se kritici pokoušejí ovlivňovat vkus lidí zbytečně, že se jim to stejně nedaří. Že prostě nemohou odpustit úspěch, a tím vlastně falšují dějiny.
To je smysl kritiky, naznačit divákům, co od kterého divadla nebo filmu mohou čekat, ne?
Ano, ale kritik by měl vidět to dobré i špatné a říct, proč to tak vidí. Říkat, že je něco hnusné, protože se to lidem líbí a chodí na to do kina? To je přece pohrdání názorem ostatních. Pro mě z toho vždycky vyplyne: Já to vím nejlíp, a jestli se vám to líbí, jste blbci. Nejsou. Prostě je na tom filmu asi něco zaujalo... Myslím, že by lidé měli spíš hledat, co je sbližuje, co je na druhém člověku fajn, než to, co je rozděluje. Každý člověk je jiný, nikdy se nám nebudou líbit stejné věci, nikdy si nebudeme myslet totéž. Tak prostě musíme respektovat, jaký je ten druhý. Pokud mi jeho názory a vkus neubližují, tak přece o něm nebudu mluvit špatně, ne? Mám pocit, že z článků, které vycházejí o filmech Zdeňka Trošky vyhřezává až nějaká zášť, a fakt nevím proč.
Nevadí, když se zeptám na vaši maminku? Nerozesmutňují vás otázky na ni?
Já už si to odsmutnil dávno. Všechny vzpomínky jsou tak hezké, že ani nemám pocit, že už tady není. Pro mě pořád je.
Jméno Dana Medřická, to byl v herectví pojem. Trápila se nad názory kritiků a diváků? Líbil by se jí Kameňák?
Líbil by se jí. Měla radost, když se diváci smáli. Ale nevzpomínám si, že by se kvůli kritice nějak trápila. Diváci ji milovali. Brala herectví jako práci a poslání. U nás se říkalo, že to není zaměstnání, ale povolání.
Má vaše maminka nějaký podíl na tom, že tolik milujete koně?
Myslím, že ne. Táta nejezdil vůbec, máma kdysi dávno. Mám fotku, na které je kdesi na vyjížďce s mým prastrejdou. Ten koně miloval, pak emigroval do Ameriky a měl je i tam.
Jaké bylo vaše první setkání s koněm?
Někde v Maďarsku na dovolené. Bylo mi tak dvanáct nebo třináct a rodiče mi zaplatili hodinu. Připadal jsem si jako Old Shatterhand.
Teď jste s koni jak často?
Jak to jen jde. V Praze se pohybuju pokud možno, jenom když tam mám práci nebo nutně musím něco zařídit. Nepotřebuju se procházet po městských ulicích, po obchodech... Vyřídím, co musím, a hned jedu za koníčkama. Pokud to jde, tak denně. Nanejvýš co třetí den, ale to už je to úplně nejhorší, co může být. Dokud jsem měl méně koní, vyjížděl jsem s nimi na delší trasy. Teď mám čtyři, tak jezdím kratší, ale zase častěji.
Žárlí koně na sebe navzájem, jako to dělávají psi?
Trochu žárlí, když se zabývám jedním víc než těmi druhými. Ale že by jim vadilo, že sedím na jiném, a ne právě na nich, to asi ne. Jsou psům podobní jen do určité míry. Samozřejmě jim také jde o pamlsky, ale nevyžadují takovou pozornost jako psi. Pokud kolem sebe nemají další koně, vlastní stádo, navážou se na člověka daleko víc. Ale to bych jim nechtěl udělat. Jsem rád, že žijí vlastní život. Netěšilo by mě, kdybych odjel a věděl, že kůň po mně truchlí.
Když přijíždíte, vítá vás kůň podobně jako pes?
V tom je pes úplně jiný. Kůň někdy vyloženě sám přijde a jindy schválně dělá, že mě nevidí. Mají své nálady.
V čem je tedy jejich kouzlo?
To pochopíte, až když ho máte. Dlouho jsem se tomu bránil. Když si člověk pořídí koně, přiváže se tím na jedno místo. Říkáte si, jestli není lepší si koně prostě půjčit a vyjet si bez starostí. Ale když pochopíte, že kůň není jako sportovní náčiní nebo kolo, které si můžete půjčit, je všechno jinak. Kůň není dopravní prostředek, ale partner. Jiný než pes. Nosí vás na zádech, nutíte ho, aby dělal, co chcete, a on by to měl dělat z radosti a z lásky k vám. Když si porozumíte s tvorem, který je úplně jiný než vy, je to to nejtěžší a nejhezčí. Už koně nemusíme cvičit, abychom se dostali z bodu A do bodu B, ani nás netlačí armáda, ať jsou koně připravení tak, aby si na ně mohl sednout kdokoli a co nejdřív. Toto období soužití s lidmi mají díkybohu za sebou, bylo pro ně dost krušné a my bychom jim to teď měli nějakým způsobem vynahradit.
 Václav Vydra s manželkou Janou Bouškovou |
 |
 |
 Herec Václav Vydra při on-line rozhovoru se čtenáři iDNES.(6.11.2001) |
 Václav Vydra je prý soutěživý a hravý. Vedle tenisu má rád jízdu na koni, střelbu, jachting nebo lyžování. |
 Láska ke koním drží herce Vydru už téměř čtvrt století. Prvního koně, klisnu Nelly, si pořídil někdy před sedmi lety, už k ní přibyl valach Démon a klisna Navara. Do sedla sedá Václav kdykoli, když má čas. Nejčastěji se prohání po Slapech. |
