Ale aby tam vůbec mohl soutěžit, musí nejdřív vyhrát některý z kvalifikačních závodů, které se v následujících týdnech budou konat po celých Spojených státech.
"Vyrážím na cesty," říká Ed Jarvis. "Pojedu do Las Vegas, Phoenixu a dalších měst a budu se snažit někde vyhrát. Dřív na těchhle místních závodech stačilo na vítězství sníst (během dvanáctiminutového limitu) dvanáct až třináct párků, ale teď jich člověk do sebe musí nacpat šestnáct až osmnáct. Konkurence je rok od roku tvrdší."
To ovšem platí nejen pro párky v rohlíku. Jakmile dojde na soutěže v jídle, je apetit Američanů a Ameriky bezedný. V Louisianě se pojídají o závod raci, v Kalifornii artyčoky, ve Washingtonu malé rybky, žebírka v Texasu, ústřice v Connecticutu, hamburgery v New Jersey, kuřecí křidýlka v Ohiu, tvaroh ve Wisconsinu, lívance v Pennsylvánii a v New Yorku macesy.
Pravidla jsou různá. V Chicagu nesmějí pojídači gyrosu používat ruce a v louisianském Rayne, kde se soupeří v konzumaci žabích stehýnek, se bere ohled i na dobré způsoby při stolování. Jediné pravidlo je všude stejné - co se sní, musí zůstat v žaludku, jinak: sbohem, soutěži.
Soupeření v jídle, které bylo dlouho pouhým zpestřením pikniků a charitativních akcí, nyní zažívá zlaté časy. "Peprných slavností" v texaském Laredu se nedávno zúčastnilo dvacet tisíc návštěvníků a stejný počet lidí nadšeně povzbuzoval účastníky lednové soutěže v pojídání kuřecích křidýlek v Philadelphii, která původně začínala jako recese místní rozhlasové stanice a nyní bez problémů plní basketbalový stadión.
Lasvegasští sázkaři už začali vypisovat tipy na nejvýznamnější soutěže a zpravodajství z Coney Islandu chystají sdělovací prostředky z celého světa. Nedávná vítězství "hubeňourů" z Japonska nad baculatými domácími závodníky vyvolala nemalou vlnu rozhořčení i otázky, "kam to s velkými postavami domácí konzumace spěje".
Jak je vlastně možné, že Spojené státy, tak posedlé dietami a hubnutím, jsou fascinovány s prominutím veřejně předváděnými žranicemi? "Jsme nejtlustší země s největší nadváhou obyvatel na světě," říká Eric Schlosser, autor knihy "Národ rychlého občerstvení". "Je tedy logické, že nám vyhovují soutěže, ve kterých se lidé předhánějí, kdo do sebe nacpe nejvíc."
Ti, kdo okusili vítězství v podobné soutěži, tvrdí, že za to stojí i hodně nepříjemný pocit v žaludku a jeho přilehlých oblastech, jenž po soutěži nevyhnutelně následuje. Ed Jarvis mezi ně rozhodně patří a přípravu na soutěže bere velmi důsledně.
Zlehka trénuje na macesových soutěžích, během pěti minut je schopen spořádat velkou pizzu a během zahřívacích sedánek s přáteli si dává víc než dvoukilové stejky. Na videozáznamech studuje průběh jednotlivých soutěží, udržuje si kondici návštěvou bufetů a - když je nejhůř - učí se zvládat návaly zvracení.
Přitom na konci všeho snažení na soutěžící obvykle nečeká žádná finanční odměna - jenom sláva. "Chci se prostě předvést," říká 35letý Jarvis. "Užít si svých patnáct minut v záři reflektorů. Lidi si můžou myslet, že je to pěkná pitomost, ale aspoň si nenechávám každý víkend vytlouct mozek z hlavy jako profesionální hráči amerického fotbalu. Jsem prostě chlápek, co chce sníst co nejvíc párků v rohlíku."
