Tak se nám scvrkly Velikonoce, pane arciopate. Zbyly pomlázky, vajíčka, mazance a pečený beránek. Proč tomu tak je?
Zesvětštění společnosti je příznačné pro celou dnešní Evropu. U nás je odklon od křesťanského významu Velikonoc zesílen tím, že tu byl náboženský útlak, snad kromě Albánie, nejsilnější. Hlásit se k víře vyžadovalo nemalou statečnost, a tou nejsou vybaveni mnozí.
A následky? Lidé nevyznávající desatero propadají nejhorším zločinům. Ateismus vůbec je záležitostí moderního člověka, který ztratil jakékoliv náboženství a spoléhá na svůj nedostatečný rozum. Komunistickou naukou uměle vyvolaný ateismus zbavuje lidi lidskosti. Věřící člověk nosí Boha s sebou, nějakým způsobem se opírá v nadpřirozeno, v Boží svět. To je pro něho posila. Právě fundament náboženského vidění života tady chybí. Jinde komunismus nikdy nepokročil tak, aby vyhubil základní hodnoty lidského života. Jsme dokonalý obraz zničené společnosti z hlediska lidského. Život tu byl skutečně rozbitý od rodiny, přes školu až po vztah k práci. Nikde jinde se komunistický režim neodvážil tak systematicky ničit náboženské hodnoty. A tady jim také nikdo nekladl pořádný odpor. To všechno situaci u nás dlouhodobě poznamenalo.
Na vlastní kůži jste poznal zradu, závist, nenávist i malost. Jsou to vlastnosti pro českou národní povahu typické?
Síla zla je rozličná a nelze říci o jednom národu, že by vynikal zvláštní zlobou. Tady byla dlouhá léta hlásána nesnášenlivost ke komukoli, kdo nebyl soudruh. Přežívá to dodnes, lidi si závidí. Kdybych se vracel k tomu, co mne znepokojuje, tak je to závist. Lidé si nepřejí, aby někdo něco dostal, závidí druhému, když něco má.
To, co nás uvedlo do situace a stavu, ve kterém se dnes nalézáme, je podle mne oslabené sebevědomí. Od Mnichova jsme procházeli neustálými kompromisy vůči všem hodnotám. Samozřejmě také vůči hodnotám, které vytvářejí stát a posilují národní vědomí. A my jsme v těch zkouškách, které byly základní - ať to byl rok 1938, 1948 nebo 1968 - neobstáli. Při vší snaze o mírné výrazy a ohleduplnost vůči naší minulosti nemohu to, co jsme jako národ předvedli, nazvat jinak než zbabělost. Ta nám během let pronikla do celého myšlení a vedla k totálním kompromisům kladných hodnot. Tato slabost trvá dodnes, protože byla posílena kompromisem s mocí a násilím. V našem životě se stala dominantní snaha vyhnout se všemu, co zatěžuje.
Teď ale, myslím, přichází čas naděje. Bude sice bolestné se přizpůsobovat, vstup do Evropské unie přinese velké změny a možná i utrpení, ale naděje na posun k dobrému je větší než průvodní potíže.
Jednou jsme pyšní premianti, poté se prohlašujeme za outsidery, jednou se ženeme do NATO, pak na něm hledáme mouchy, prostě od zdi ke zdi. Kde se to v nás bere?
Začátek toho všeho je již u zrodu Československa. Nedůslednost, nedomyšlenost a koneckonců i Haškovo švejkovství je něco, co v nás stále přetrvává. Navíc pořád myslíme totalitně. Mnozí z těch, kdo představují v politice český národ, ani neumí myslet demokraticky. Aniž by si to uvědomovali, mají v podvědomí zkreslený pohled na lidský život. Nevidí všechny jeho dimenze, ale pouze to z něj, co jim bylo předkládáno. Těžko jim to vyčítat, když tak byli formováni jako děti, žáci nebo vysokoškoláci.
Myslím, aniž bych to vytýkal, že v této době jsou nejubožejší vrstvou učitelé, kteří přešli z minulého režimu, pokračují ve svém vyučování a už se nedovedou změnit. Když je učitel trochu starší, těžko se nově orientuje. A v této situaci je zatím celý národ. Ovšem ač mám mladé lidi rád a kupodivu si rozumíme, ani kult mládí bych raději nepěstoval. Je to trochu nebezpečné, protože mladým může stoupnout do hlavy moc. Člověk středního věku je pro ostatní bezpečnější.
Vidíte z toho cestu ven?
Řešení nelze měřit časem. Překračuje to možnosti našeho vidění. Pokud přejde do obecnějšího vědomí lidí bytostná potřeba vnímat i jiné než materiální potřeby, je naděje, že se podstatná část nepěkných věcí změní.
Je tu ovšem hrozba obnovy totalitního myšlení. Roste nezaměstnanost. Pokud ještě naroste neklid, je možné, že prostí lidé, kteří již zapomněli, co se tu dělo během uplynulých desetiletí, budou více naslouchat komunistickým poslancům. Ti stále silněji hlásají myšlenky dávno mrtvé, a strana, která byla matkou všeho toho utrpení, ožívá v procentech příznivců. Je mi nepochopitelné, jak může čtrnáct procent obyvatelstva říct své ano hnutí, které je otevřeně negativní, a navíc zatížené prokázanými zločiny.
Je tu, pravda, obava z budoucnosti, život obecného člověka je těžší. Před dvaceti lety nebyla nezaměstnanost, kdo ji tedy zavinil? Takové demagogické otázky mohou zmást ty, kteří věci nedomýšlejí - a lid většinou nemyslí. Čeká, aby se dobře najedl, dobře žil a nechce si utrhovat od úst. Dřív žil v nesvobodě, ale byl určitý řád, každý byl zaměstnán a měl určité jistoty. Teď si musí všechno sám zařídit a probojovat, a k tomu má svobodu. Tu si ale v každodenních shonech neuvědomuje, a tedy ji neocení.
Už jako mladík jste si předsevzal vrátit břevnovskému klášteru jeho duchovní a společenský význam a tomuto cíli sloužíte dodnes. Kde má tato zacílenost kořeny?
U svatého Vojtěcha, který vlastně ztroskotal, a přesto se stal světcem a patronem mnoha evropských národů. Tento světec, zakladatel břevnovského kláštera, je pro mne stálým popudem k pokračování v cestě, k níž jsem se rozhodl. Přes všechna ztroskotání a i s výsledkem, který je víceméně nepatrný. V rekonstrukci kláštera jsme uspěli, ale co se týče samotného řádu, jsou to stále jen začátky. Celá generace benediktinů totiž vymřela. Nikdo nepřežil dobu pronásledování.
Jak vnímáte bouřlivou expanzi jiných náboženství a sekt, která naši zemi zasáhla po roce 1989?
Pokud přináší nějaké zdravé hodnoty, tak je v pořádku. To ale není vždy. Vím, jak to probíhá na Západě, a jsou tam s tím, pravda, určité potíže. Lidé většinou příliš nemyslí, nejsou schopni přijmout určité tradice. Pak přistupují na excesy, jež mohou být velmi nebezpečné. Vždy je třeba se ptát, je-li v tom či onom náboženství dost zdravého lidského rozumu.
Jak může člověk, který podle vašich slov příliš nemyslí, poznat hrozící nebezpečí škodlivé sekty?
Pod povrchem lákavého učení lze často objevit sklon ke znásilňování lidské svobody a požadavek otrocké poslušnosti. Nejkřiklavějším případem zotročování jsou sebevražedné sekty! Zdravý lidský rozum přece nelze přesvědčit, aby si bral život kvůli nějaké ideji!
U méně extrémních sekt je ovšem někdy těžší nebezpečí rozeznat. Já bych asi vycházel z principů velkých náboženství. Třeba desatero je v podvědomí všech náboženství. To není židovská záležitost Mojžíšova, nebo Starého zákona. Ve všech náboženstvích jsou stopy Božího zjevení. Někdy třeba trochu zkreslené, ale jsou tam.
Vaším prostřednictvím našel cestu k víře Karel Kryl. Jak k tomu došlo?
Já myslím, že už v sobě víru nějak měl. Já jsem ho v ní snad posílil. Nesouhlasil jsem se vším v jeho životě, ale bylo v něm něco, co nám většinou chybí - vědomí viny a možnosti nápravy a s tím spojená ochota k pokání. Karel Kryl hovořil o Bohu jako o šéfovi. Je to výraz patřící k jeho pojetí víry. Byl prostě věřící asi jako náš prezident Václav Havel. I on má svou specifickou, ale víru. Na rozdíl od mnoha Čechů, Moravanů či Slezanů, kteří víru nemají a ani si neuvědomují takové základní otázky lidského života, jako je víra v člověka nebo víra v Boha.
Při sledování médií lze často pochybovat o tom, že obyvatelé České republiky mají pozitivní vztah ke své vlastní zemi. Čím je to podle vás způsobeno?
Žít s národem téměř upadlo v zapomnění. Vezměte například lidové písně. Kdo je dneska zpívá? Možná někde, kde žijí tradice lidových krojů, lidé zpívají i lidové písničky, ale jinak česká písnička vymírá. Nemyslím písničky Hašlerovy, ale takové, jaké sbíral Sušil a ze kterých vycházel Hutka. Když jsem ho poprvé slyšel před léty v Mnichově, byl jsem nadšen, protože všichni zpívali s sebou. Kdyby to slyšely děti ve škole, tak to zůstane živé, ale zatím vládne spíš úpadek.
V národě by to mělo být trochu jako v církvi. I v ní se sice leccos během doby reformuje, ale to podstatné zůstává. A v národě k tomu podstatnému patří právě píseň. Ta by neměla vyhynout. Má totiž objektivní cenu. Uměleckou i mravní. Láska, nenávist, smíření, smutek, radost - všechno co má člověk mít v sobě živé, v lidové písni je.
Píšete ještě básně?
Napsal jsem něco v době, kdy jsem se sem vrátil. Teď jsem služebníkem úřadu. I kdyby nějaká inspirace byla, telefon, lidé, kteří přicházejí, a vše co k výkonu úřadu náleží, mi sednout k psaní nedovolí. Nemohu se srovnávat s Březinou, ale Březina napsal několik knih - a konec, že? U mě to bylo ukončeno pravděpodobně úřadem, byrokratismem, který provází každého, ať je arcibiskup, arciopat, nebo jen farář s velkou farností.
V poslední době někteří schopní lidé z katolické církve odcházejí. Děje se tak kvůli celibátu, nebo i z jiných důvodů?
Otázka celibátu zde hraje podstatnou roli. Mnoho let se už v církvi hovoří o tom, že by mohli být na kněze svěceni zralí ženatí muži. Háček zůstává u celibátu, který není zcela dobrovolný, protože je podmínkou jáhenského svěcení. Absolutně demokratické to tedy není, ale církev byla a je schopna svá pravidla měnit.
Křesťanství hlásá lásku. Jaká láska dominuje ve vašem životě?
Benediktin, a tedy i já, vidí Krista v nemocném. V člověku, který přichází do kláštera jako host. Jako by přicházel Kristus. Hledáme v sobě pozitivní vztah k druhému člověku, a toto hledání se opírá o Písmo. Lidé, kteří Písmo neznají, si to musí prožít sami, sami tomu dát nějaký smysl. Co nechceš, aby se stalo tobě, nedělej druhému! Tak by to mohlo znít. Každému přát dobré, jako sobě. Nezpůsobovat druhým zlo, neurážet, neodpuzovat druhého od sebe, nebránit mu, aby byl dobře živ. To je láska k člověku. Každého nějak pochopit a porozumět mu. Velmi podstatnou roli v tom hraje slovo tolerance.
Bez ohledu na všechna náboženství bych ukazoval to dobré, stejně jako to, co pravému lidskému životu škodí. Ať je to přemrštěná sexualita, nemírné pití, přežírání se a další věci, které deformují člověka, jak ho stvořil Bůh, nebo jak ho vyznávají Indiáni. Prostě formu rozumného života, k němuž lze bez náboženství dospět jen těžko.
Nemohu to, co jsme jako národ předvedli, nazvat jinak než zbabělost
Kolem břevnovského kláštera jsou parky, sady a zahrady. Čím je pro vás příroda, zeleň, ptáci a hvězdná obloha?
Asi to vidím jako svatý František. Mám radost, když poslouchám ptactvo, jsou tu kosové i cizokrajní ptáci, vím, kudy běhá veverka a těší mne, že zahrada je živá. Udržujeme ji v pořádku, lidé z okolí do ní chodí a užívají ji s námi. Bez člověka tady létají a zpívají ptáci, jen s trochou lidské pomoci rostou stromy, a vše je to k chvále Boží. A tak to také zdravím.
Podstatný problém církve je v tom, že trvá dva tisíce roků a její myšlení je zpomalené jako u starého člověka, například u mne. Stejně jako společnost, má i církev prožívat určité reformy. V posledních desetiletích je ovšem neprožívá. Každý papež totiž dává životu v církvi nějaký směr. My staří, kteří žijeme v církvi, jsme přijali určitý řád. Mladí v církvi by si ho představovali trochu jinak, ale vnitřní reformu církve lze očekávat až od papeže nového.
