Urážlivost je zbraň slabých

- Alena se začala urážet už jako malá holčička. Tehdy mlčívala tak pět, deset minut. Ve školních letech svoje trucování prodloužila na hodiny. V rozpuku puberty dokázala trucovat úctyhodný týden. Na prahu dospělosti už nekomunikovala celé měsíce - nejen s tím, kdo jí fakticky či domněle ublížil, ale i se všemi jeho "komplici".

Na psychiatrickou kliniku plzeňské nemocnice se osmadvacetiletá Alena dostala kvůli trucu, který mohl být posledním. Když její vyvolený nechtěl hrát hru na ublíženou a prosebníka, pokusila se o demonstrativní sebevraždu.
"Pocházím z dokonalé rodiny," říká po dvou letech psychoterapie se stále patrným despektem. "Maminka byla ředitelkou základní školy, otec počítačovým programátorem. Starší bratr byl silný a obratný, sestra krásná a chytrá a já - nijaká. Ani hezká, ani nadaná. V rodině, kde byl každý z každého celý vedle, se o průměr nikdo nezajímal. Celé dětství jsem strávila v izolaci - vlastně jsem bydlela sama v přeplněném bytě."
Její terapeut naznačuje, že problém nebyl pouze v rodině, ale především v celkové psychické labilitě jeho klientky, kterou si rodiče nepřipustili.

Posedlost mlčením
Podle pražské psycholožky Naděždy Verecké je urážlivost zbraní slabých.
"Tito lidé si v dětství všimli, že se jim takový postup vyplatí. Před chvílí je někdo ignoroval a teď je náhle pln zájmu: Ptá se, co se stalo, zkoumá, zda mlčícímu není špatně, jestli něco nepotřebuje. Možná, že je ten 'někdo' vyveden z míry, nadává a hartusí, ale rozhodně není apatický. I tohle je pro uraženého jakousi formou zadostiučinění."
Pěti, šestileté dítě však v této teoretické rovině neuvažuje. Neví o cíli svého mlčení, zkouší se jen mlčením bránit. Dříve, než zjistí, že jiné postupy by možná byly účinnější, si však jeho podvědomí zafixuje proces trucování jako nejschůdnější. Začne ho nabízet při každé konfliktní situaci. Jakmile tedy dítě začne utíkat do mlčení, měli by rodiče zasáhnout: co nejrychleji a nejdiplomatičtěji. Ještě před nástupem do školy by mělo vědět, že mlčení není řešení.

Neslyšíš mě? Nevidím tě!
"Nepodléhejte pocitům viny, nezkoumejte, zda jste něco udělali špatně, ale hlavně nezvyšujete žádným způsobem zájem o dítě," doporučuje rodičům doktorka Verecká.
"Aktivitu můžete vyvíjet buď dříve, než se dítě urazí, anebo až když s vámi posléze opět normálně komunikuje. Nejprve se mu pokuste vysvětlit, že tudy cesta k řešení problémů nevede a pak mu to názorně předveďte. Dokud potomek trucuje, věnujte se své běžné činnosti a klidně si u toho i bezstarostně pískejte. Jakmile začne mluvit, projevte radost a povídejte si s ním, jako by se nic nestalo. Měl by pochopit, že jeho vzdor neměl žádný efekt."
Kýžený výsledek by se měl dostavit během několika týdnů či měsíců. Má to však jeden háček: přeborníkům na tichou domácnost budou všechny uvedené rady k ničemu. Otcové a matky, kteří vedou mlčenlivé války, těžko vysvětlí dětem, co je to konstruktivní dialog.

Každé dítě brzy zjistí, že trucování je spolehlivou metodou, jak vyvolat zájem dospělých.