Když se nedávno v pořadu Trní televize Prima objevil pražský podnikatel Zdeněk Flum se svým příběhem, mohli mít mnozí diváci pocit, že jde o případ exotický. Tento muž je totiž spolu se svým malým synem na útěku. Podobné řešení manželského rozvratu však už dnes nepatří k unikátním.
Jak už to tak bývá, otcova verze událostí se zásadně liší od tvrzení matky. Podle něj od něho manželka odešla a odvedla si obě děti, pětiletého Olivera ze svého prvního manželství stejně jako jejich ročního Zdeňka. Právě toho si později pan Flum odnesl ze zaparkovaného auta. Je přesvědčen, že se o dítě dovede postarat, a argumenty matky odmítá jako nepravdivé.
"Byl jsem svědkem toho, jak se chovala ke svému prvnímu manželovi. Olivera mu odmítala vydat - většinou se vymluvila, že je nemocný," vzpomíná otec. "I mně tehdy tvrdila, že styk s otcem dítěti škodí, a já jí věřil. Hlavně jsem se ale poučil, jak je taková taktika úspěšná. Vím, že už bych svého synka neviděl."
Třebaže opatrovnický soud rozhodl svěřit dítě do péče matky, otec rozsudek odmítá respektovat.
"Předložil jsem znalecký posudek psychologa, podle kterého je matka shledána jako problematická osobnost, a nebylo to nic platné. Nečekal jsem, že mi soud syna okamžitě svěří do péče, předpokládal jsem však, že nařídí alespoň nové vyšetření manželky. Nestalo se tak, proto považuji rozsudek za špatný," konstatuje pan Flum.
Krize nechce agresi
Podle zkušených manželských poradců jsou to u nás především matky, které přinejmenším až do rozhodnutí soudu brání otcům stýkat se s dětmi. V podobné praxi obvykle zdárně pokračují i po rozvodu. Stejně lahůdkových konců manželství jsou však schopni i muži. Mnohdy banální a řešitelné konflikty pak jeden či druhý povýší "legálním únosem" dítěte na tragédii. Cesta ke smírnému vyústění skutečné nebo domnělé rodinné krize zaniká ve víru nenávistných emocí, hysterie a bezmocnosti.
"Ve chvíli, kdy člověk inkasuje ránu pěstí, má tendenci ji vrátit," soudí pražský psycholog Josef Pavlát, který se s manželskými kolizemi tohoto typu setkává i v roli soudního znalce. "Je to přesně ten model chování, jehož by se postižený rodič neměl dopustit, třebaže prožívá paniku, lítost a dezorientaci ze ztráty nejdůležitějších životních hodnot. V krizové situaci by měl namísto agrese nabídnout korektní jednání a minimalizovat pocity nepřátelství i obavy svého partnera."
Obrnit se klidnou trpělivostí a počítat s tím, že problémy budou dlouhodobé, není samozřejmě snadné. Tak složitou situaci zvládne důstojně spíše ten, kdo se obrátí na psychoterapeuta či na některou poradnu pro rodinné vztahy. Zdejší pracovníci mají v této oblasti problémů bohaté zkušenosti a jsou schopni vám tedy poradit, jak správně a citlivě postupovat.
Blesk z čistého nebe
Pětatřicetiletý muž, kterého budeme raději nazývat pan Novák, přišel o rodinu přímo vzorově. Když ráno po noční službě otevřel dveře svého kladenského bytu, zjistil, že zde schází nejen nábytek, ale i manželka, a především syn. Pravda vyšla najevo po pár telefonátech: žena s dítětem přesídlila k rodičům do Prahy. Od té chvíle prožívá pan Novák únavnou anabázi: zavřené dveře, pokládané telefony, vracené dopisy. Když si za asistence policie konečně vymohl přístup k dítěti, viděl je pouze pár minut, ovšem obklopené ochrankou příbuzných. Sedmiletý syn plakal - chtěl domů a do své staré školy. Důvody manželčina odchodu jsou podle pana Nováka záhadné. Žádná viditelná krize se totiž nekonala. Otec se začal aktivně bránit - navštívil psychology a odbor péče o dítě, k opatrovnickému soudu podal návrh na svěření syna do své péče. Čas utíkal, a nic se neměnilo. Paní Nováková totiž neporušila žádný zákon. Pouze rozbila rodinu, a to není trestné. Muž se nakonec rozhodl její čin napodobit: jednoho dne si odvezl synka domů, aby s ním strávil alespoň jarní prázdniny. Po týdnu ovšem dítě přece jen vrátil - v naději, že jeho smířlivý krok odvrátí partnerský rozpad...
Únos jako východisko
"Lidé, kteří mají před rozvodem nebo po něm problémy pravidelně vídat svoje dítě, tvoří dnes polovinu našich klientů," konstatuje Marie Vodičková z Fondu ohrožených dětí. "Setkáváme se však i se situacemi, kdy se nelze divit, že zoufalý rodič navzdory rozhodnutí soudu riskuje postih a dítě si odvede. K takovým patřil i případ chlapečka, kterého otec surově bil za každou horší známku než dvojku. Matka se s tím ovšem nesmířila a tatínek byl nakonec odsouzen za týrání. Opatrovnické soudy ale bohužel jen málo přihlížejí k zájmům, nebo dokonce přáním dítěte, přitom to by mělo být prvořadé. O právech dítěte se prostě často mluví, praxe je však odlišná."
Podle doktorky Vodičkové je znemožnění styku s druhým rodičem, který je způsobilý a ochotný se o potomka starat, pro dítě psychickou újmou srovnatelnou s fyzickým týráním.
O koho jde především
Dana Janotová, dětská psychiatrička z pražské Všeobecné nemocnice, je přesvědčena o tom, že děti jsou zranitelné už v době, kdy si dospělí namlouvají, že jejich ratolesti partnerské problémy nevnímají nebo nechápou.
"Ve věku od dvou do sedmi let se děti velmi bouřlivě vyvíjejí, zároveň jsou zcela závislé na svém okolí. Tehdy lze necitlivým přístupem způsobit velké škody," upozorňuje lékařka a vzpomíná na případ maminky, která jednoho dne našla svoje kufry úhledně srovnány před vilou tchyně, přičemž manžel se s dvouletou dcerkou odstěhoval mimo město. Během dvou let, kdy ji žena neviděla, o ní dcerka vyslechla tolik strašidelných báchorek, že se jí viditelně bála. Když došlo k soudu, bylo pro posouzení skutečného stavu nutné hospitalizovat holčičku na oddělení dětské psychiatrie. V neutrálním prostředí, zbavena vlivu otce, se ovšem chovala k matce láskyplně.
Podobně zranitelné jsou děti také v období dospívání. Na rodinný rozvrat reagují přiměřeně věku: dívky vyhledáváním předčasných sexuálních zážitků, chlapci únikem do part, se všemi riziky, která to přináší. Podle doktorky Janotové by měli mít rodiče na paměti především pocity a citový vývoj svých potomků. Vzdáleny otci nebo matce cítí ty menší hlavně stesk, zlost, lítost a paradoxně také vinu. Jsou totiž přesvědčeny o tom, že druhého rodiče nesmějí vidět proto, že zlobily. Mají pocit, že zklamaly, což jejich sebevědomí pro život tak důležitému rozhodně neprospěje.
"Pokud svého partnera před dětmi očerňujete, spouštíte nebezpečný mechanismus, který se za pár let či měsíců obrátí proti vám," varuje lékařka. "Doba, kdy si děti dokáží srovnat v hlavě všechny okolnosti, na sebe totiž nenechá dlouho čekat. Férový přístup se v tomto případě vyplácí."
Vítězí lhostejnější
"Je známo, že opatrovnický soud svěřuje až na výjimky dítě do péče tomu z rodičů, u kterého žije v okamžiku rozvodu, i když je to právě on, kdo rozbil rodinu," konstatuje pražský advokát Daniel Novák.
Na podobnou praxi doplácí v současné době i šestiletá holčička, kterou rozvedená matka zcela legálně vyvezla za svým milencem do Itálie. Dítě, které neumí ani slovo cizí řečí, čeká naprosto odlišné prostředí a nejisté poměry. Otec je připraven o možnost se s dítětem pravidelně stýkat a nemá šanci uspět u soudu nebo se s manželkou rozumně domluvit.
Podle doktora Pavláta naléhavou snahu jednoho z rodičů domoci se práva chápe ten druhý často jako akt agrese, což vyvolává lavinu odvetných kroků. Daleko větší šanci na úspěch mají paradoxně laxní otcové či matky se zcela odlišnými životními zájmy, kteří o své děti příliš neusilují a v dané chvíli se zabývají budováním nových vztahů. Potomek totiž přestává plnit roli zbraně, trumfu či mučicího nástroje, jímž lze druhého partnera trestat.
Kam pro radu
Sdružení za dodržování práv dětí a rodičů ČR (Urbánkova 47, 140 00 Praha 4 - Modřany, tel. 0602 408 417) usiluje:
- o důsledné naplňování práva dětí na oba rodiče podle Listiny o právech dítěte
- o umožnění styku dětí s druhým rodičem v maximálně možném rozsahu či formou střídavé nebo společné péče
- o umožnění styku dětí s prarodiči
- o stanovení maximální doby, kdy musí proběhnout soudní jednání o věcech dítěte
První kroky v krizi
- vyhledejte odbornou pomoc psychoterapeuta či manželské poradny
- snažte se s partnerem co nejvěcněji domluvit: uplatněte své argumenty a vyslechněte důvody
- vyvarujte se agrese
- poraďte se s pracovníky odboru péče o dítě
- navrhněte u opatrovnického soudu, aby dítě bylo svěřeno do vaší péče
- obrňte se trpělivostí
 Ukradnout dítě po rozchodu se svým partnerem patří běžnému českému folklóru "Na nejzdařilejší beztrestnou krádež živé bytosti". |
