Uhlíř: Stále si mě s někým pletou

  • 8
Jeho písničky ho zcela jistě přežijí. Denně se hrají u táboráků, zní z rádií, využívají se v reklamách. Hudebnímu skladateli Jaroslavu Uhlířovi bude v září šedesát a je trochu nešťastný, že mu kamarádi chystají oslavu v Lucerně. Radši by seděl u klavíru a skládal. Napsal Holubí dům, Severní vítr, René, já a Rudolf a stovky dalších.

* Na jakém nejpodivnějším místě jste kdy složil písničku?
Na toaletě. Jsou na to dva svědci: Zdeněk Svěrák a Pavlína Filipovská. S dětským programem jsme jezdívali do Plzně, dopoledne bylo jedno představení, pauza na oběd a pak další představení. Mně bylo asi třicet, snídal jsem čokoládu a mělo to následky. Nebylo mi dobře, po prvním představení jsem šel na toaletu, zjistil jsem, že nemám zácpu, a říkal jsem si: "Já se vznáším, já si létám."

* To zpívá Hana Zagorová.
Jistě. Chtěl jsem po Svěrákovi, aby dopsal sloky, ale on mi povídá, ať si je napíšu sám, když to ze mě tak pěkně vyšlo. V té písničce je termín nadzvuková rychlost, a když Remek vyletěl do kosmu, hráli ji v rádiu od rána do večera. V té době jsem ani nikomu nemohl říct, jak vznikla.

* Textaři s sebou často nosí kus papírku, kdyby je náhodou napadl nějaký verš. Jak to děláte vy?
Broukám si. Řekněme, že mám osm řádků textu, naučím se je zpaměti a pak si třeba na ulici pobrukuju melodii. Písnička nevzniká chronologicky. Nejdřív vás napadne melodie k třetímu řádku, pak dlouho nic, pak třeba k osmému, k prvnímu...

* A pak si sednete ke klavíru. Co když žádný nablízku není?
Tak si snažím zapamatovat intonaci. Lidi se kolikrát diví, jak mohl Smetana skládat, když ohluchl. Ale vy jste se taky naučil číst, psát, a když nedejbože ohluchnete, můžete klidně psát romány. Stejně tak Smetana uměl noty a muziku slyšel jakýmsi vnitřním sluchem.

* Může být skladatel úspěšný, i když nezná noty?
Těch byla spousta. Například nebožtík Petr Novák se notami moc nezabýval. Nazpíval písničku na pásek a její nahrání nechal na kapele.

* Písniček jste složil víc než čtyři sta. Doneslo se vám někdy, že by si některou z nich někdo nechal zahrát na pohřbu?
Na pohřby nechodím, ale slyšel jsem, že stejně jako je hudební menu na svatbu, tak je i v krematoriu. A na jídelním lístku tam mají Holubí dům. Zdeněk Svěrák byl na pohřbu nějakému člověku z rozhlasu a tam se hrála píseň Chválím tě, země má. To znamená, že se naše písně hrají u táboráků a bohužel i v krematoriích.

* Když skladatel píše písničku, má nějaké vnitřní vnuknutí, že by to mohl být hit?
Vůbec ne. Se Zdeňkem Svěrákem už jsme se mockrát sekli, nejvíc asi u písničky Dělání. No, napište písničku o dělání. Je tam jen jedna sloka, refrén, a tak jsme si říkali, že nám ji lidi v pohádce Princové jsou na draka snad odpustí. Že je tam spousta jiných písniček, Statistika, Hlupáku, najdu tě... Svěrák ještě povídá: "Já tam jako kantor nabádám, ať upečou chleba. Vždyť to lidi nemají rádi, takové příkazy." A úplně se to otočilo. Nebo další příklad, Holubí dům. Složitá melodie, složité akordy, moc textu - a dostala se k táboráku.

* To máme dvě vaše písničky, které zlidověly. U kolika z těch čtyř set písní se to ještě povedlo?
Se Svěrákem říkáme, že celkem u čtyř. Ceny z festivalů nemají žádnou váhu, tam sedí poroty, které se dají ovlivnit. Největší pocta pro písničku je, když někdo dobrovolně vezme kytaru a začne ji zpívat u táboráku. Toho se dočkaly Holubí dům, Dělání, Severní vítr a Není nutno.

* Poslední z nich vznikla někdy okolo roku 1984. To znamená, že už jste dvacet let bez hitu?
Nemám pocit, že by má produkce uvadala, ale máte pravdu. Zlatá žíla je asi pryč, jsem autor osmdesátých let. I když třeba píseň Chválím tě, země má z roku 1997 měla taky úspěch. Jsem melodik a není to tak dávno, co jsem si říkal, že se melodie nenosí, že je třeba přezbrojit. Ale stala se mi taková zajímavá věc...

* Povídejte.
Kamarádi ze Tří sester mě pozvali, abych zahrál na Keltské noci. Říkal jsem si, že mě ty lidi shodí ze schodů. Hrál tam Divokej Bill, Sestry a jako půlnoční překvapení jsem šel já. Na plakátech stálo, že spoluúčinkuje Fanánkův dětský sbor, tak jsem se ptal Fanánka, co to znamená, a on říkal: „No to jsme my, akorát trochu přiožralý.“ Začal jsem Severní vítr, Dělání... Byly tam asi dva tisíce lidí a nikdo neutekl. 

* Každý rok dostáváte jako autor hudby výpis od Ochranného svazu autorského. Tam je přesně napsáno, kolikrát se jaká vaše písnička kde hrála. Která z nich vede?
Holubí dům, ten je jasný.

* Kolikrát denně zazní?
Jede pořád. Nejméně třikrát denně se někde ozve.

* To znamená, že vám stále vydělává. Kolik ročně?
Je to slušná apanáž. Někdy udělá pět, někdy i deset tisíc ročně.

* Ještě výnosnější asi bude, když se vaše melodie dostane do reklamy. To se vám povedlo nejednou, že?
Ano a přišel jsem tak k výbornému sponzorovi svých představení, firmě Pribina. Bůh ale ví, že jsme písničku Každý den, k svačině jedině... se Svěrákem nedělali schválně. Psali jsme ji za totáče, a to žádná reklama neměla smysl. Byl jen pan Vajíčko a tohle jsme do filmu Ať žijí duchové brali jako dobrý fór.

* Ještě jedna reklama běží s vaší melodií a textem Karla Šípa. René, já a Rudolf.
Tehdy vycházely singly a na každém byly dvě skladby. Měli jsme Holubí dům, ale smutné a pomalé písně nikdo moc nechtěl. Ty se pro budování socialismu nehodily. Holubí dům proto skončil na straně B a se Šípem jsme na stranu A napsali René, já a Rudolf. Moc ji nehráli, a když jsme se ptali proč, řekli nám, že kvůli tomu golfu. Že to není náš sport a že by bylo lepší, kdybychom tam dali třeba házenou.

* Měli jste další problémy se schvalováním?
Kromě Hitšarády jsme se Šípem dělali pořad Galasuperšou. Chtěli jsme původně název Videosuperšou, ale bylo nám řečeno, že video je kapitalistický výmysl, který brzy pomine. Pak byl taky problém se Svěrákem, protože přestal dělat v rozhlase a byl na černé listině. Singly jsme museli dělat tak, že jednu písničku napsal Zdeněk Svěrák a druhou Emil Synek, což byl pseudonym, který si vymyslel.

* A tehdy mnohé zmátl...
Dával jsem rozhovor do časopisu Melodie a tam se mě dokonce ptali: „Děláte se třemi textaři, Svěrákem, Šípem a Synkem. Se kterým se vám pracuje nejlíp?“ Tak jsem odpověděl, že se Synkem, protože do ničeho nekecá. Ještě v roce 1990 vyšel kompakt Holubí dům a tam stálo: Text Emil Synek. Šel jsem na Supraphon a říkám: "Proboha, vždyť ten Svěrák už může." A oni mi povídají: "Nene, my máme v kartách napsáno Emil Synek, tak už do toho nebudeme hrabat."

* Píseň Severní vítr možná uspěla i díky vašemu zpěvu. To není obvyklé, že nezpěvák nazpívá hit. Jak se to stalo?
Přišel jsem k tomu omylem. Chtěli jsme, aby to zpíval Pavel Bobek, jenže on byl tehdy v takzvaném anglosaském období. Vzdoroval, trucoval a schválně zpíval jen cizí věci. Film Vrchní, prchni! byl první, který režíroval Láďa Smoljak. Natočil jsem mu takzvaný demosnímek a on byl tak pečlivý a tak často si ho pouštěl, že si na můj hlas zvykl a jiný už nechtěl.

* Vy jste ale v mládí zpíval, že?
Chodil jsem do sboru ke Kulínskému. Znám je oba, starého pana profesora, kterému bylo loni šedesát, i Bohumila, kterého teď pustili z vazby. O jeho kauze moc nevím, ale o obou můžu říct jedno: vysoce profesionální muzikanti.


Naletěli jsme Gottovi

* V září bude šedesát i vám...
... bohužel.

* Jste ze stejné generace jako Gott, Vondráčková, Zagorová. Jsou vám tedy hudebně bližší než Bílá, Langerová, Issa?
Mám patnáctiletou dceru Elišku, která mě loni do SuperStar zatáhla. Přes kamaráda kytaristu jsme tam z protekce chodili, aby viděla Sámera. Já mám radši někoho, kdo makal, makal, makal a pak se někam dostal. Přikláním se ke Gottově letité práci, i když v ní bylo pár výkyvů. Navíc po někom, komu je devatenáct, nemůžete chtít, aby mluvil bůhvíjak chytře.

* Pro Gotta jste žádnou píseň nesložil, že?
Byla doba, kdy si každý skladatel myslel, že jeho písničku může zpívat jenom Gott. Se Šípem jsme jednu napsali, zavolali mu a řekli: "Dobrý den, pane Gotte, máme pro vás píseň." A on chytře odpověděl: "Já nejsem Gott, já jsem jeho otec." Takže jsme pro něj nic nenapsali.

* O Karlu Gottovi se teď mluví v souvislosti se státním vyznamenáním. Kdyby to bylo na vás, dostal by ho?
Dostal. Jestli ho chceme dát někomu, kdo se nám vryl do paměti, tak on to udělal s elegancí.

* Kritici vám umělcům často vyčítají chování za minulého režimu. Jak jste se choval vy?
Nevím. Například antichartu jsem podepsal, to byla povinnost. To se s námi nikdo nebavil.

* Ten podpis si ani nevyčítáte? Jako například Zdeněk Svěrák?
Myslel jsem, že by to bez něj nešlo. Byl jsem začínající skladatel, brácha emigroval do Austrálie, takže kdybych řekl ne, určitě bych to pocítil.

* Seděl jste tehdy v roce 1977 v divadle, kde umělci řečnili a kde se anticharta podepisovala?
Neseděl. Jen jsem podepsal a šel jsem pryč.

Stále si mě pletou

* Kterého skladatele máte nejradši?
Bezpochyby Beethovena. Bernstein o něm kdysi řekl, že to není skladatel, ale bůh, což podepisuju. Odborná hádka vám přitom Beethovena rozbije na atomy. Znalec řekne: „Tak mi na něm najdi melodii a nezpívej mi Pátou. Tatatatá je motiv, ne melodie. Melodicky je nic moc, harmonicky nic moc, rytmicky nic moc.“ Jenže melodii, harmonii a rytmy ať si nechají Čajkovští a Stravinští. Beethoven měl něco navíc, božský dar.

* A u nás? Kdo je v současné době muzikant, kterého uznáváte?
Není to póza, ale když něco poslouchám, tak je to vážná hudba. Svatopluka Havelku, který dělal hudbu k filmu Až přijde kocour, pak Zdeňka Lišku, jehož muzika k Třiceti případům majora Zemana stokrát předčí celý seriál, a taky Petra Ebena, tatínka moderátora Marka Ebena.

* Kdybyste měl poslat tři hlasy do Českého slavíka, zpěvák, zpěvačka, skupina. Kdo by to byl?
Tradičně bych dal Gotta, z žen Hanku Ulrychovou a skupinu Tři sestry.

* Byla mezi zpěvačkami některá, do které jste byl zamilován?
Pavluše Filipovská. Když mi bylo čtrnáct, zavolal jsem jí, srdce mi bušilo a ona mi povídá: "Nemám čas, večer mám představení." Když jsem jí to později vyprávěl, říkala: "Já blbá! Kdybych byla tehdy solidní, mohla jsem mít dneska hity." Svěrák tvrdí, že ji miloval taky.

* Vy sám nejste umělec, kterého by bylo všude plno. S kým si vás nejčastěji pletou?
S Láďou Gerendášem a s Edou Krečmarem.

* Se Šípem a se Svěrákem ne?
Ale jistě, pořád. Marně říkám, že já jsem ten, kdo hraje na piano a má knírek. Jednou na zájezdě jsme seděli se Svěrákem v motorestu, přišel ke mně pán a říká: "Pane Gerendáš, mohl byste se mi podepsat?" Viděl jsem Svěráka, jak se směje, jak mu oči září, a ten pán se k němu obrátil: "A vy taky, pane Smoljak."

Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř