U2: Nás nikdo nesestřelí, to radši spácháme harakiri

Muziku dělají už dvacet let. Teď pořádají turné po více než patnácti městech Evropy a lístky už neseženete ani u překupníků. Co na těch stařících lidi ještě vidí...
Máte vůbec po dvaceti letech ještě nějakou motivaci?

EDGE: Chceme jednou udělat perfektní album. A protože ho nikdy neuděláme, musíme to zkoušet zas a znovu. Máme ještě pořád dost inspirace, a pokud se tohle změní, pokud ji ztratíme, jednoduše to zabalíme. Nejde přitom jen o to, že nemáme kam jít a nikdo jiný by nás nezaměstnal, my prostě nechceme dělat nic jiného.

Co si myslíte o miláčcích dnešního mladého publika a vzestupu uměle vytvořených kapel?

EDGE: Většinou je to dost otřesné, opravdu hrozné. Někdy sice přijdou i s dobrými skladbami, ale není to něco, co by nás zvlášť zajímalo. Rock'n'roll je jiný než pop, protože má ve svém jádru určité politické vědomí, pocit, že na světě všechno není úplně tak OK. Pop-music se vám snaží namluvit, že všechno je fajn a že svět je skvělý, i když přitom není. Daleko víc nás zajímá hudba, která má větší vizi, která se snaží nějak srovnat s tím, co se skutečně děje.

Komu dáváte přednost: Christině Aguileře nebo Britney Spearsové?

EDGE: Oběma. I když, to je dost těžká otázka... OK, asi Britney. Adam je spokojený s oběma.

ADAM: Ne, ve skutečnosti je to asi Britney.

Vystupujete v Evropě zase po čtyřech letech. Jaké to je?

EDGE: No, ze Států jsme dost rozjetí, takže jsme se na Evropu moc těšili. Publikum je tu vždycky o trochu jiné, takže je zajímavé sledovat, jak to, co děláme, funguje v evropském kontextu.

Co vám na turné chybí nejvíc?

EDGE: Být na turné znamená vést velice zvláštní život. Když se vám totiž začne zdát, že být na cestách je normální, tak musíte přestat a vrátit se domů. Jakmile začnete považovat cestování za normální způsob života, tak už není návratu. Ale paradoxně právě návrat je na cestování to nejobtížnější. Ne vyrazit na cesty, ale vrátit se domů a těch prvních pár měsíců se snažit zapadnout zpátky do vašeho života. Do života, co jste vedli, než jste odjeli. V devět večer to s vámi začne cukat a vaším organismem prochází všechen ten adrenalin, pro který nemáte žádné využití. Znovu se sblížit s vaší milovanou nebo s vaší rodinou je dost náročné a obvykle to trvá nějakých dobrých šest týdnů, než se skutečně zase usadíte.

Právě za sebou máte část turné po Německu, míříte do Belgie. Jaké to je po letech se vrátit do Německa...

EDGE: Máme na Německo spoustu pěkných vzpomínek. Rád vzpomínám na Berlín, když jsme tam měli koncert k albu Achtung Baby.

Byli jste tam, i když padla berlínská zeď?

LARRY: Ano.

EDGE: Tehdy jsme se tam všichni rozjeli oslavovat znovusjednocení Německa, ale nějak jsme skončili na té nesprávné demonstraci proti sjednocení. Nějakou dobu jsme se tam potloukali a mysleli si: Proč jsou ti lidé tak smutní?" a pak někdo z nás podotknul, že...

LARRY: ... ta opravdová party je...

EDGE: ... ta opravdová party je o ulici dál. Tak jsme přešli tam a užili si.

Když jste na cestách, sledujete, co se děje ve světě?

EDGE: Snažíme se držet krok s tím, co se děje, ale rozhodně bych netvrdil, že jsem úplně ve všem v obraze, to ne...

LARRY: ... když jste na turné po Americe, je někdy těžké udržet si přehled v tom, co se děje. A nejen všude kolem, ale i v tom, co se odehrává ve vašem vlastním životě. Jste tak trochu odděleni od světa.

Co se stalo s tím trabantem, který je na obálce vašeho alba Achtung Baby? Je v některém z Hardrock Café?

EDGE: Je tam, nedávno jsme se tam byli podívat.

Víte, že jej považují za něco jako umělecké dílo?

EDGE: To je jako rock'n'roll. Z toho se taky nesmí dělat příliš velká rarita. Musí být přístupný. Zkrátka ne moc vzdálený od fanoušků. A to jsme vždycky cítili: prolomit tu bariéru mezi jevištěm a publikem. Jeden z důvodů, proč na pódium přicházíme při zapnutém osvětlení sálu, je, že to na začátku show všechny tak nějak sjednotí.

LARRY: Nabudí nás to. Jdete tam, světla jsou zapnutá, vidíte před sebou publikum a oni vidí vás. To je opravdu velice zvláštní zážitek, který vás naladí na celý zbytek koncertu. A taky je tam ta kamera, co se pohybuje kolem vás, takže při každém zašklebení, když si zrovna potřebujete pročistit nos, se na vás dívá desetitisíce lidí.

Platí u vás, že čím rychleji napíšete skladbu, tím je lepší?

BONO: Ano, často jsou nejlepší právě ty, do kterých vložíte nejmíň práce. Jsou jako dar od boha, zatímco ty, na kterých jste se nadřeli, bývají průměrné.

EDGE: Znějí ohraně, zatímco opravdu dobrá skladba je, jako by tu byla vždycky, a vy se ji jen snažíte objevit a ona snadno přichází. A i když se o nějakou skladbu hádáme, tak jako tak nebude nejlepší. U těch výjimečných nikdo nikdy nic nenamítá.

Ale perfektní skladba závisí na perfektním okamžiku nebo perfektním dni, není to tak?

EDGE: Musíte především poznat, kdy není perfektní. To je nejdůležitější a tuhle schopnost jsme myslím ještě neztratili.

BONO: Důležité je počasí. Meteorologická předpověď pro pop- music: to je déšť. Od deště pochází všechna ta melancholie, a to je irská záležitost. Nejlepší rock'n'rollová hudba je hořce sladká a...

EDGE: ... ale má také vitalitu a životní sílu a energii, což je také důležité. Nikdy jsme zkrátka nebyli ten typ, co hledí někam dolů na boty.

BONO: Boty nikdy nebyly naší silnou stránkou. Boty a účes.

Myslíte, že se zase vracíte ke kořenům?

EDGE: Kořeny - tam jsme přece začali. Začali jsme v garáži a dostali jsme se do muziky po hřbetu punkového hnutí. Sjezdili jsme hodně jejich koncertů a dodalo nám to odvahy vzít to vážně. Věřit si, že můžeme nahrát desku, že s tím skutečně můžeme jít do rádia a tak dál. To se v té době, kdy jsme poprvé dali dohromady kapelu, zdálo nedosažitelným. Nikdy jsme však na to nezapomněli, tohle povědomí je pořád důležitou částí podstaty naší kapely. Ta potřeba prosazovat věci a zpochybňovat a zkoušet nové, to je jednoznačně součástí toho, co nás jako kapelu žene kupředu.

Kde hledáte inspiraci?

EDGE: Žijeme v Dublinu, a pokud to chcete slyšet, myslím, že jsme zůstali blízko u svých kořenů, pořád se stýkáme se stejnými lidmi, jako když nám bylo patnáct, šestnáct. Je to místo, kde se dá skvěle uniknout před září reflektorů médií a vrátit se k věcem, které jste vždycky znali a na které jste vždycky spoléhali. Nejsem si jist, jestli by U2 zůstala tou stejnou kapelou, kdybychom se všichni přestěhovali do Los Angeles, jako se právě chystám já.

Dokážete si představit život bez U2?

ADAM: To by bylo dost těžké.

Proč?

ADAM: Tohle by asi nic nemohlo skutečně nahradit. Jen byste přijímali jiný způsob existence, nikoliv nezbytně špatný, ale určitě by to bylo jiné.

EDGE: Myslím, že když vám je osmnáct, tak si nepředstavujete, že vaše kapela přežije tak dlouho jako ta naše. Takže v tom rozhodně chceme pokračovat. Máme pocit, že máme v určitém smyslu kliku, že jsme pořád ještě tady.

LARRY: U2 žije a bude žít, jenom dokud budeme dělat hudbu, která bude mít lidem co říct. Nikdy nikoho nenecháme, aby nám přiložil hlaveň ke spánku a řekl: Je konec, teď vás odstřelíme." To dřív spácháme harakiri.

Při které skladbě U2 se nejlépe miluje?

ADAM: Panebože, prý With Or Without You" je na to dost dobrá. Možná dokonce Wild Horses".

BONO: Mohou za to basové frekvence. Ženy prý milují basu, ne? Máme to v kapele rozdělené: Edge (kytara a piano, pozn. red.) působí na kluky, teď zrovna na fotbalisty. Adam se svou basou blázní všechny holky a na mě zbývají jen všechni ti okřídlení poeti. Basa je zkrátka tajuplný nástroj. V těch pouhých čtyřech strunách je síla.

Bono, říká se, že v poslední době máte značné problémy s hlasem.

BONO: S hlasem jsem měl problémy jen posledních pár dní, protože jsem strávil hodně času v letadlech. Mé ženě Ally se narodil syn, takže jsem se z turné vracel domů. Mít dítě zkrátka hlasu vůbec neprospívá, protože když se narodí, musíte to zapít. A kombinace pití a letadel mně moc nesedla.

Jak se vyrovnáváte s tím, že jste celé měsíce pryč?

BONO: U nás doma se dějí divné věci. Když vyrážím na cestu, vypadá to, že všichni mají radost a smějí se od ucha k uchu. Neberu si to osobně, ale zdá se, že si beze mě docela dobře vystačí, takže se doma někdy cítím jako turista. Strašně mi ale chybějí. Je pro mě hrozně těžké odjíždět z domova. Na druhé straně mě moje dítě nijak nezchladilo. Spíš jsem se stal militantnějším. To, jaký svět je, vás štve daleko víc, když do něho mají vstoupit vaše děti. Štve vás to a chcete se s tím prát za ně. Mnohé si ale začnete uvědomovat, mnohému začnete rozumět: třeba tomu, proč se vedou války, proč lidé vykrádají banky a rozpoutávají revoluce. Vy ale máte ten nade vším převažující pocit, že život vašeho dítěte je důležitější než váš, takže musíte udělat všechno proto, abyste ho ochránili.

Co vás tedy štve?

BONO: Právě teď mě štve nedostatek spánku.

Myslím od narození syna...

BONO: Když nebudu myslet na politiku, tak mě štve pocit, že jako muž jste naprosto k ničemu. Například když zjistíte, že nemůžete kojit a nakrmit dítě. Cítil jsem se neuvěřitelně k ničemu, když má žena rodila. Stál jsem tam a chtěl pomoct, ale připadal jsem si jak idiot. Strašně mě štve, když se někdo trápí. A když jsem navíc viděl, že je to ten, koho miluji... Že to mou ženu moc bolí, chtěl jsem do někoho praštit. Chtěl jsem, aby tu bolest utišili, ale to jsem nemohl, protože to byli doktoři a sestry. Takže jsem se jen cítil neuvěřitelně zbytečným. A ten pocit, když se teď dívám na matku a dítě a vidím, jak se rodí ten nádherný vzájemný vztah... V podstatě jsem něco jako závozník. To je všechno, co můžu dělat. Můžu děti někam zavézt nebo tak, ale nemůžete se k nim nikdy přiblížit tak jako jejich matka. Ať už jste jakkoliv velký malíř nebo zpěvák, textař, filmař nebo básník. Všechno to je tak bezvýznamné ve srovnání se stvořením a se vším tím, co dokážou ženy.

Jak to dělají?

EDGE: Jsou moc chytré...