Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Trojice bratrů Krausových se shoduje: Jsme postiženi sami sebou"

aktualizováno 
Rodinná sešlost tří bratrů Krausových se odehrává v hotelové rezidenci pod Karlovým mostem.
Rodinná sešlost tří bratrů Krausových se odehrává v hotelové rezidenci pod Karlovým mostem. Z místa na místo tu pobíhají bratři Ivan, Michael a Jan, kolem krouží maminka Krausová, její snachy, vnoučata... A to tu rozhodně nejsou všichni. Po hodině se konečně tři Krausové oddělí od ostatních a usadí ke slíbenému rozhovoru.

* Vaše rodina připomíná "pytel blech". Pro rodiče asi nebylo lehké vás všech pět sourozenců uhlídat?

Ivan: To nebylo, však jsme se jim také všichni rozprchli. Já původně do Paříže, Michal zůstal v osmašedesátém na opravdu dlouhodobém, víc než dvacetiletém studijním pobytu v Anglii a ve Spojených státech.

Michael: Sestra Eliška se v roce 69 pro změnu nevrátila ze studií na Kolumbijské univerzitě v Bogotě.

Jan: A pak jsme spekulovali my dva s Kateřinou. Kdo uteče a kdo tady zůstane. Vypadalo to, že půjdu já, protože mám děti. Ale úřady tehdy řekly - buď já s manželkou bez dětí, nebo děti bez nás. První varianta nepřipadala v úvahu a ten dvouletý s tím čtyřletým by asi sami také daleko nedojeli... Takže jako poslední v roce 1985 odešla nejmladší sestra Kateřina.

Michael: Jeden zůstat musel...

Jan: Někdo silný, na toho ruskýho medvěda.

* Neměli jste pocit viny, že jste tu v tom bratra Jana nechali?

Ivan: Mindráky jsme měli vzájemně. Honza, že je tady, my zase, že on je s rodiči, a my ne. Ale zvládli jsme to rozumem.

Michael: Je to oboustranné. On měl péči rodičů, měl mu kdo hlídat děti... Víte, kolikrát jsem si přál jít v neděli k našim na řízek?

Ivan: Každý platí svou cenu Michal byl od svých osmnácti sám na Vánoce, zvlášť když vypadnete z takové rodiny, jako z té naší, připadáte si jako osamělý smrček.

* Jak se rodiče smiřovali s tím, když jste jeden po druhém mizeli v kapitalistickém světě?

Ivan: Já měl v podstatě požehnání, bylo mi už dvacet devět, ale s Michaelem to pro ně bylo daleko těžší.

Michael: Nicméně rozhodnutí nechali na mně. Máma měla strach, že narukuju, šířila se totiž fáma, že vojáci půjdou kamsi na čínský hranice. A tak mi strýc z USA zařídil stáž v Anglii kvůli angličtině. Táta to zase nejhůř nesl u Elišky. Odešla v červenci 68 kvůli španělštině, ale pak, když tam zůstala i kvůli Ignaciovi, jí otec napsal, že nemusela jezdit přes celej svět, aby si vzala nějakýho radikála, a vzápětí uvalil poštovní embargo na celou Kolumbii.

Jan: A mě pak za všechny chtěli přidělit k raketovým jednotkám a vyhrožovali, že mě pošlou někam na Sachalin. Šestkrát jsem byl odveden, ale nehodlal jsem bránit socialismus. Postupně jsem přicházel s diagnózou na kolena, na pomočování i na hlavu... A jako "pestrý blázen" jsem nakonec vyhrál a dostal potvrzení: Neschopen v době míru.

Michael: Já jsem pro změnu otálel s žádostí o americké občanství, abych nemusel narukovat na druhé straně barikády - v té době byla válka ve Vietnamu a já nechtěl někde střílet na bráchu.

Ivan: Vojnu jsem si nakonec odkroutil jenom já. Jsem svobodník v záloze, starší technik od letectva. Já byl prostě starší odjakživa.

* Mezi vámi sourozenci je věkový rozptyl sedmnáct let. Jak se pozice starších, prostředních a nejmladších projevovaly?

Jan: Starší je vždycky tyran, což funguje do dneška.

Ivan: Však jsem taky jediný z vás kvalitní předválečný materiál.

Jan: Předválečný možná, ale jen prototyp, na kterém se rodiče teprve učili, a moc se jim to nepovedlo.

Michael: My jsme ty poválečné, nejšťastnější děti pod sluncem, děti Stalinovy!

Jan: Ke mně se totiž rodiče vrátili, až když už si na ten model troufli s jistotou. Já jsem definitivní.

* Nemůžete zkusit odpovědět seriózně?

Michael: Ve světě je prokázané, že prostřední děti jsou vyvážené...

Jan: Proto někteří rodiče mají jen jedno, aby to bylo vyvážené.

Ivan: Michal měl v sobě odjakživa jistou vyváženost. Maminka byla pečlivá, starala se, abychom nestrádali. K snídani vždy tak čtyři litry mléka, dvacet housek, tři másla jedničky... Ale občas doma nastala ekonomická krize a náš malý vyvážený Michael pak matce navrhoval: Housek nemusí být dvacet, stačí sedm...

Michael: Nechtěl jsem, aby ke konci měsíce doma docházelo k dusné atmosféře. Jednou mě totiž probudil rozhovor mezi rodiči. Matka otci říkala: Uvolni nějaké peníze! Ale ono nebylo co uvolnit.

* Byli jste chudí?

Jan: Ne, jen jsem chodíval tak dvanáctkrát do roka k paní domácí, aby nám počkala s činží.

Ivan: Když se blížil plyn a elektřina, matka dostávala takovej podivnej nervózní výraz v obličeji...

Michael: Ale špatně jsme si nežili, matka nám chtěla všecko dopřát. Chodili jsme na kulturu, do kroužků, na hodiny piána...

Ivan: Někteří z nás spíš za piáno. Michael: Dokonce jsme mívali i pomeranče a banány, ale museli jsme je jíst tajně, aby otec nevěděl.

* Proč?

Jan: Prý stačej jablka!

Ivan: Ale matka trpěla mindrákem, že do dospělosti nepoznáme jižní ovoce a že nás naše partnerky budou muset seznamovat s banánem... A trvala na tom, že dítě do pětadvaceti potřebuje k životu moučník.

Jan: Já jsem si navíc s postupným odchodem sourozenců stále polepšoval. Bylo víc jídla, místa, skončily ty věčný fronty na všechno. Představte si, že celý život stojíte ráno v koupelně a zezadu do vás neustále někdo šťouchá a říká: Dělej, dělej...

* Vaše dětství asi musel být docela boj. Je to i důvod, proč si ani jeden z vás nezopakoval takhle velkou rodinu?

Jan: Já na tom pořád ještě pracuji.

Michael: Díky tomu, že jsem s těmito sourozenci spal v jedné posteli, čekal jsem, až na své děti budu mít lepší podmínky.

Jan: On si prostě Michal ty svý děti pořídil jako hračky na penzi.

Michael: Aspoň vynechám krizi středního věku - anglicky midlifecrises, po našem midlife-krausis.

Ivan: Žena dítě chtěla, přestože už jedno měla, ale já byl zbabělec a říkal jsem si: Budeme bydlet někde v hotelu, kočovat s divadlem, nikdo nás vlastně moc nechce... Asi jsem byl příliš zodpovědnej.

Jan: Z druhé strany nepředstírám, že už bych chtěl trochu místa sám pro sebe. Kdo vyroste v tak početné rodině, má ověřenou zkušenost, že může mít sebevětší domy, a stejně je tam pořád někým obklopen. Mám neobyčejnou touhu po soukromí.

* Jste na tom podobně?

Ivan: Všechny rád vidím, ale když se sejdeme, je to jako lavina. Nemůžete se prosadit, nikdy nemáte pravdu, musíte si zvyknout, že...

Jan: ... proto neustále mluvíme všichni přes sebe...

Michael: ... u nás, když někdo chytí slovo, tak ho drží...

Jan: ... a nejen slovo, třeba i jídlo. Kdo chytí, nepustí. Pro jistotu jsme si občas poplivali, tedy označkovali, i svoje krajíce chleba.

Michael: A pamatujete na kompot?

Jan: Máma strávila hodně času, aby dala všem stejně, švestek i šťávy. Ale dala na stůl, a už to začalo: Vyměním švestku za šťávu. Ohromný přelívání šťáv a vyměňování švestek. Matka zoufalá - já měl v mžiku plnou misku šťávy bez švestek...

Ivan: Ale byli mezi námi i naivní. Nejhůř na tom byla Kateřina - ta si třeba čokoládovýho mikuláše schovávala "na potom", a Honza jí ho samozřejmě okamžitě sežral.

Michael: Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Z Ivanových povídek je zřejmé, že zvláštní, výraznou roli hrál ve vaší rodině otec.

Jan: To jo, občas nám dával pěknou kládu. Mně zvlášť po ránu, pokud možno, když jsem ještě spal. Vešel takhle do pokoje a pravil: Vylez z toho svýho doupěte, ty starej nemravo, jak dlouho myslíš, že budu schopen tě ještě živit - nehodlám žít do 120! Anebo mi pro změnu při snídani oznámil: Žiješ v nejlevnějším interhotelu světa! Chutnalo ti, ty vylupovači hrobů? Jindy pustil na plný kule rádio, otevřel okno, chytl peřinu a škubl s ní, aby ji ze mě dostal co nejrychleji. Jenže já už měl takovej fígl - jakmile jsem uslyšel rádio, chňapl jsem tu deku zespodu ... Tak šel pro konvičku, lil mi vodu na hlavu a volal: To neprší, to je budíček.

Ivan: Nevýhodou bylo, že otcovým kritériem se jednou provždy stala Osvětim. Na všechno namítal: Prosím tě, to já v lágru...

Jan: Když jsme nadávali na hnusný brambory, tak on: Hochu, v lágru by ses o ně porval... Porovnávat všechno s koncentrákem byl jeho dennodenní rituál.

Ivan: Ale jinak byl nesmírně optimistický. Stačilo mu hrozně málo. Už jen to že se vrátil a mohl mít rodinu, byl pro něj dar.

Michael: Svého času jsem se chtěl stát právníkem. Otec mi hned vylíčil, jak stál v Osvětimi ve frontě na polívku a jeden vězeň-právník dostal ránu od esesáka. Bachař řval: Když se narodí právník, měl by mu hned někdo šlápnout na krk. A otcův dodatek k mému přání byl: Právníci vždycky v lágru umírali první.

* Váš otec byl Žid, matka katolička. Jak jste se s vírou vypořádali vy?

Michael: Matka trvala na naší katolické výchově. Katechismus jsme měli i v těch divných dobách padesátých let, současně s pionýrem...

Ivan: A k tomu tátův lehký ateismus: Žádnej Bůh není, kdyby byl, tak všechny tyhle hnoje nemohl dopustit.

Jan: Říkal, že by Boha zařadil mezi válečný zločince.

Ivan: Ta směsice názorů ale vlastně nebyla tak špatná, aspoň nás nemohlo ovlivnit žádné dogma.

Jan: Já vždycky říkám, že jsem Žid pro všechny bigotní křesťany a křesťan pro všechny ortodoxní Židy.

Michael: Vlastně se u nás o židovství moc nemluvilo, jen jednou přišla ze školy Kateřina s tím, že jí někdo řekl, že je mazaná Židovka, a ptala se, co to je. Ale matka se po svých životních zkušenostech odpovědi vyhnula.

* Když už jste zmínili Kateřinu jak jste se vyrovnali s tím, že vaše nejmladší sestra zemřela z vás všech jako první?

Michael: Zemřela před deseti lety na rakovinu a byla to těžká zkouška pro celou rodinu. Měla z nás vždycky největší smůlu...

Ivan: Bál jsem se o rodiče, mamince bylo už hodně let a já si říkal, jestli se z toho vzpamatuje. To je asi to nejtěžší, co rodiče může potkat když jim zemře dítě. Kateřina byla v tu dobu neuvěřitelně statečná, a to snad taky ovlivnilo to, že rodiče její ztrátu jakžtakž zvládli.

* Jak často se vlastně v poslední době scházíte?

Ivan: Nikdo z nás nečekal, že se dožijeme toho, že tu budeme moci takhle sedět. Teď se ale vídáme docela často. Jsou rodiny, které bydlí pár kilometrů od sebe a vidí se daleko méně než my. Ale my jsme asi fakt postiženi sami sebou.

Michael: Mohli jsme se začít znovu setkávat až po mnoha letech. Prostředí, v němž jsme žili, nás ovlivnilo, nasákli jsme novým světem. Museli jsme se tedy znova poznávat, pochopit se. A shodou okolností jsme vůbec nejvíc v kontaktu právě v posledních týdnech. Je to totiž už šest neděl, co se nám ztratil tatínek. V posledním roce byl dost nemocný, těžko se orientoval, měl pečovatelku, hlídali ho, jak mohli, ale neuhlídali.

Ivan: Hledá ho policie a teď už i Interpol. Táta miloval cestování, jízdy po republice, pohyb a svobodu. Často jezdil do Osvětimi, vychutnával, že z ní může zase kdykoli zpátky - návrat domů pro něj byla vždycky rozkoš.

Michael: Vždycky byl mistr návratů, pokaždé se vrátil. Tentokrát zatím ne...

***

Ukázka z rukopisu knihy Ivana Krause Medová léta, která v září vyjde v nakladatelství Academia.

Člověk, který má to štěstí, že dobře vypadá, může na holku snadno zapůsobit. Všimne si ho a má chuť se s ním bavit. Mně příroda tuhle šanci nedala. Řekl bych, že mne nechala dost stranou a věnovala se o to víc někomu jinému. Například Mokřálovi. Vypadá jako atlet, má černý vlasy a modrý oči, takže pokud jde o holky, nemusí si dělat starosti. V našem městečku není nikdy úplně liduprázdno, ale když jdu po ulici já, určitě je holkoprázdno. Jako by holky odtáhly někam do teplých krajin. Ale sotva se objeví Mokřál, holky se jen rojí. Slétají se kolem něho jako včely kolem kytky. To je pro někoho, kdo bez vlastního zavinění nemá vůbec ramena a má ještě k tomu pihy (tím myslím sebe), zdrcující podívaná. Když ten blbec (myslím samozřejmě Mokřála) jde po městečku, dějí se věci. Holky běží z domů jako šílený. Některý předstírají, že někam jdou, a dokonce si vezmou tašku, aby to vypadalo, že jdou nakupovat. Přitom jsou tak vedle, že si ani neuvědomují, že je poledne a všude je zavřeno. Nebo se vyřítí na ulici a předstírají, že mají stejnou cestu jako on. Táhnou za ním jako průvan, a čím víc si jich nevšímá, tím je to horší... Viděl jsem už holky, které byly v takovým stavu, že poskakovaly po chodníku jako králíci na poli a hihňaly se bezdůvodně jako blázni. Jednou se po Mokřálovi jedna holka tak dlouho otáčela, až narazila do kandelábru. Držela se pak za hlavu a dělala, že to nic není. Sledoval jsem nenápadně na druhým chodníku tu spoušť, kde jsem dělal, že se dívám do výkladu. Dívat se na tu pohromu byla opravdu hrůza. Pro někoho, kdo ráno stojí před zrcadlem a zírá na svůj pihovatý obličej, to bylo k nesnesení. Často jsem přemýšlel o tom, co všecko nemilosrdná příroda dokáže způsobit. Záplavy, zemětřesení, vichřice a sucha. Ale to přírodě zřejmě nestačí. Je to živel, který ještě k tomu všemu nadělí jednomu tmavý vlasy a modrý oči a druhému pihy a ještě mu nedopřeje žádná ramena. Nemít ramena znamená, že si holka nemá kam položit hlavu, což je katastrofa, protože to je základní pozice za- milovaných, jak je vidět ve filmu i na obrázcích v časopisech. A tak si myslím, že když člověk holku nemůže okouzlit svým zjevem, má jen dvě možnosti: buď se pokusit získat ji tím, jak je chytrý a bystrý, anebo tím, jak je zábavný. Prostě odvést nějak její pozornost, aby zapomněla na to, jak člověk vypadá...

BRATŘI IVAN (1939), MICHAEL (1949) A JAN (1953) jsou synové osvětimského vězně Oty Krause, publicisty a autora knih Továrna na smrt a Noc a mlha, a sekretářky University Karlovy Boženy Krausové. Pocházejí z pěti sourozenců - ve výčtu chybí Eliška (1946), která dnes působí na univerzitě v Bogotě, a Kateřina (1956), která pracovala v knihovně princetonské univerzity a v r. 1990 zemřela. Spisovatel a herec Ivan Kraus žije střídavě v Paříži a v Praze, Michael přednáší politologii na univerzitě v Middlebury, letos hostujícím profesorem Harvardu. Herec, moderátor a publicista Jan Kraus jako jediný neemigroval, žije v Praze.


Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Další z rubriky

Dánský korunní princ Frederik a korunní princezna Mary (Tokio, 27. března 2015)
Dánského prince nechtěli v Austrálii pustit do baru, neměl u sebe občanku

Dánského korunního prince Frederika (49) nechtěli na návštěvě Austrálie vpustit do baru, protože u sebe neměl doklad...

Valérie Zawadská
Zawadská: Když jsem svůj hlas slyšela ze záznamu poprvé, zděsila jsem se

Valérie Zawadská (59) hrála v dětství krále a už tehdy měla svůj specifický hlas. Kvůli nadváze přišla v gymnazijních...

Těhotná Lenka Zahradnická a její partner Michal
Lenka Zahradnická je maminkou. Dcera dostala jméno Jasmínka

Herečka Lenka Zahradnická (32) s partnerem Michalem teprve minulý týden pořídili kočárek a dnes už je miminko na světě....

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.