Ani mě nefoťte, co kdybychom to celé zahodili, tak začal herec Tomáš Töpfer, když se začaly dělat snímky pro tento rozhovor. Byl bez nálady, unavený. Za poslední roky natočil přes padesát dílů Života na zámku, pak třináct odvysílaných dílů Četnických humoresek a ještě dalších deset nových dílů. Co se týče vysílacího času, je to zhruba totéž, jako osmačtyřicet stominutových celovečerních filmů. Za sedm let stihnul násobek toho, co většina herců nevtěsná do celé kariéry. A během té doby ještě zvládnul spolu sdalšími vydupat ze země pražské divadlo Fidlovačka, kde řediteluje, režíruje a hraje. Při focení ovšem Tomáš Töpfer několikrát prohlásil, že vlastně ani neví, proč by o něm někdo měl něco číst: "Koho to vlastně zajímá?" Nakonec jsme ho umluvili - vždyť se na každý díl Humoresek dívaly v průměru zhruba tři miliony lidí. A tak pan Töpfer trpělivě vydržel i to focení. Až po hodině a půl jenom špitl: "No, z toho už byste si opravdu nějakou fotku mohli vybrat."
* Vypadáte opravdu hodně unaveně…
Ano. Natáčení prvních dílů Humoresek trvalo víc než rok do loňského ledna. A pak jsme začali pracovat na dalších deseti dílech. Odložil jsem jiné pracovní aktivity, ale povinnosti tady v divadle - které jsme tou dobou navíc právě otvírali jsem pochopitelně zrušit nemohl. Budovali jsme Fidlovačku dlouho, prakticky na "zelené louce", a od takových projektů se prostě neutíká se slovy - pardon, delší dobu nebudu fungovat, protože točím na Moravě. Takže moje dny po celou tu dobu vypadaly asi tak, že jsem čtyři až pět dní v týdnu jezdil mezi Prahou a Brnem. Dvě stě kilometrů tam a zpátky, večer na představení do divadla, v noci se podívat na to, co se točí druhý den, ve dvě jít spát a ráno v půl páté vstávat, abych byl v sedm na Moravě na place. Když to děláte dva dny, je to dobrý, když týden, dá se to vydržet. Ale když to takhle vedete dohromady vlastně tři roky, tak si to prostě odskáčete...
* V soukromém životě?
Ne, to naštěstí ne. Jsme se ženou sami, dcery jsou vdané, a manželka to - až na výjimky nesla dobře. Jezdila za mnou ina natáčení.
* Takže zdravotně?
To spíš. Definitivně mě to přinutilo k rozhodnutí s tím skončit. Ono s tou výdrží je to asi tak, že si říkáte, už nemůžu dál, ale druhý den to znovu jde a další zase, a tak je to donekonečna. Až třeba za hranice psychických možností. Nemůžete za tři roky života zvládnout to, co jiní dělají třeba deset let. Nechci vypadat ukňouraně, sám jsem si tuhle práci zvolil. Ale fakt je, že v době, kdy jsem na Četníky kývl, jsem netušil, že po třinácti dílech se vyklube dalších deset, že v divadle na mě spadne práce, kterou jsem neplánoval, ale z nejrůznějších důvodů - kvůli záskoku, režii jsem ji vzít musel. A tak dále.
* A teď - jaké si z toho berete poučení?
Kupříkladu jsem hodně přestal spěchat. Je to asi paradoxní, co teď říkám, ale možná právě ten minulý shon mě přinutil zastavit se a vydechnout. A hodlám s tím přestat - úplně, nebo alespoň na hodně let. To všem slibuju.
* Vydržíte to?
Neříkám, že nechci nedělat nic. Mám své plány, jimž se chci věnovat. Ale nejsou to věci veřejné. Chci si odpočinout, chci mít zase čas na blízké lidi, přátele. Vždycky jsem si říkal, jak hrozně žijí mí kolegové, kteří nemají čas na kamarády. Pak jsem si jednoho dne uvědomil, že totéž slyší mí přátelé ode mne - že když mne lákají na mariáš, říkám - no jo, jasně, ale kdy člověče, nemám vůbec čas. A tohle říkám několik let a napadá mě, že mi život někudy uniká. Pracuji a pracuji a pořád se to nabaluje jako sněhová koule a vlastně nemám čas na to, abych se šel projít se psem.
* Co je tedy pro vás nyní opravdu důležité?
To je těžké formulovat. Když je člověk sám, jsou pro něj důležití přátelé a hospoda, když je nemocný, tak zdraví a tak dále. Asi nejpřesnější bude, když řeknu, že nejdůležitější pro mě vždycky byli a budou pozitivní lidi. Pozitivnost v životě vůbec. Protože takoví lidé se lépe vypořádají se vším - s nemocí, samotou, pracovním stresem... Zatímco negativní lidi budou vždycky naštvaní, že je vlhko, že je moc horko, že je někdo obtěžuje, protože něco chce. Takové lidi čím dál hůře snáším. Programově se jim vyhýbám, protože negativní energie, která z nich čiší, mi bere vitalitu. Musím vynaložit moc síly na to, abych tohle vlnění přemohl, namísto aby ve společné režii vznikalo něco hezkého.
* Je hodně takových lidí v divadelní či televizní branži?
Je hodně takových lidí v tomhle státě. V ezměte si jen to klasické české úsloví - na otázku jak se daří, odpoví drtivá většina Čechů - blbě. Jak ti jde dílo? Stojí to za prd, člověče... Nevím, jestli je to jen postoj, ale v každém případě působí negativně. Tady v Čechách vznikají úžasné věci, srovnatelné se světem. Nastudují se muzikály, které jsou oblíbené, které si na sebe vydělají, a když se zeptáte někoho, jestli to viděl, řekne - ale, to je taková konina. O pochvale neuslyšíte v tomhle státě nic. Nebo málokdy.
* To skoro zní, jako byste chtěl žít někde úplně jinde…
Momentálně se velmi konkrétně zaobírám myšlenkou na odstěhování do Ameriky. A vrátím se, až se tady vymění generace novinářů.
* Pěkně děkuji. Proč zrovna novinářů?
Čím jsem starší, tím dělám svou práci odpovědněji. Za výsledky své práce má být člověk odpovědný. Když odejde divák z představení, protože se mu nelíbilo, nic moc se neděje. Může nás to jen mrzet. Ale když novinář napíše nepravdu a někomu tím ublíží, nemáte šanci se dovolat - nebo až za tři čtyři roky, po všech soudech, jakési mrňavé omluvné zprávičky.
* Můžete být konkrétnější?
Moje jméno začalo lítat v souvislosti s krizí v České televizi v Lidových novinách a ve zprávách paní Bobošíkové. A že jsem podepsal nějakou petici a vyjádřil určitý postoj. Redaktor v novinách mi řekl, že z jisté mé promluvy usoudili, že jsem na té a té straně. Chtěl jsem, aby citoval, co jsem řekl, a upřímně jsem se podivil, jak mohl vydedukovat, že bych vůbec podepsal nějakou petici. V íte, poslední, co člověku vždycky zbývá, je jeho čistý štít. A pak se jednou podíváte na televizi a vidíte, že už nejste slušný člověk. Protože jste prý podepsala petici, do které vás někdo svévolně šoupl... A už to nikomu nevysvětlíte.
* Vraťme se k té Americe to myslíte vážně?
Prostě je to taky možnost. V Americe žijí obě mé dcery, a tak se chystám za nimi. Mohu bydlet na Floridě, pronajmu si tam dům. Třeba...
* To je pro českého herce reálné, jen tak si na Floridě pronajmout dům?
Je. Je tam levněji než tady, i když se to asi někomu nebude zdát.
* Co byste tam dělal? Lenošil pod palmou a usrkával drink?
Ne, to není můj styl, já potřebuji pořád něco dělat. Chci se naučit rybařit na moři, například. Jen musím vymyslet, jak mi tam bude chodit pravidelně aspoň tisíc dolarů... Ale vážně ono to samozřejmě není tak snadné, nemůžu vypadnout ze dne na den. Musím v Praze zařídit spoustu věcí, předat dirigování divadla, dohrát některé role a tak dále.
* To vás opravdu odpočinek tolik láká? Už vás nevábí nějaké nové výšiny a mety?
Ne. Už jsem všeho dosáhl.
* To je odvážné prohlášení...
Možná. Ale já už opravdu všechno, co si člověk přeje, mám. Hrál jsem klasické divadlo, Shakespeara, Cyrana, laskavé kusy u nás, v televizi, vybudoval Fidlovačku, postavil dům, zplodil děti.
* Film nebo Národní divadlo by pro vás nebyly výzvou?
Představte si, i v Národním jsem byl. Nastoupil jsem do angažmá někdy v třiadevadesátém roce a vydržel tam přesně od deseti do dvanácti. Mé nejkratší angažmá vůbec. Strašně se mi tam nelíbilo - v poledne jsem vrátil Rajmontovi smlouvu a řekl, že končím.
* To už ani nechcete hrát?
Už se herectvím nechci živit, nechci být kopací merunou někoho, kdo si s vámi pohrává, být pořád na očích. Jsem v letech, kdy nevidím nejmenší důvod o něco veřejně usilovat, drát se o něco, o čem bude někdo další psát. Chci normálně žít.
* Záleží vám na tom, aby po vás něco zůstalo?
Byl bych rád, kdyby po mně nezůstalo žádné svinstvo. Kdybych mohl jednou říct, že jsem nikomu vědomě neublížil.
* Humoresky vám pořádně rozhodily život…
Jenže taková nabídka jako praporčík Arazim se neodmítá.
* Dal vám v něčem praporčík Arazim pořádně zabrat?
Dal. V milostných scénách. Nemám je rád. Já na to možná nevypadám, ale jsem spíš plachý typ. A předstírat s polonahými kolegyněmi milostné vzplanutí, to mi prostě nejde. Moc to neumím, většinou se z toho vyšaškuju.
* S kterou partnerkou jste se zatím cítil nejlépe?
S Kikinou. Jednoznačně. Není ukecaná, jen občas kňourá, když ji někam zavřou. Do maskérny před výstupem nemusí, nečekáte, kdy se už konečně nalíčí a učeše a může na scénu. Když ji poplácáte, vděčně se na vás usměje, ne jako některé kolegyně, které se hrubě oženou a hodí po vás tím lehce pohrdlivým, nechápavým pohledem, co si to dovolujete. Domluvíte se s ní rychle. To víte, pes.
* Musel jste se nějak speciálně na roli četníka a dobu první republiky připravit?
Musel jsem se oholit - četníci prostě byli bezvousí. (Ovšem pozor - to neplatí o našich fotografiích, teď zrovna má Tomáš Töpfer až do květnového obnovení natáčení druhé série svůj tradiční porost, takže jsme zachytili historickou anomálii - pozn. red.) Ale od přípravy tam byli jiní, povolanější. Zejména pak dramaturgové a autoři. T i všechny příběhy vymyslí a napíšou. Na začátku je nic, pak bílý papír, a na ten je teprve potřeba všechno kloudně napsat. Mě vždycky mrzí, že na tyhle lidi se zapomíná. Protože my herci, co stojíme na konci cesty, už jen slízáváme smetanu.
* Jenže napsaný scénář je jedna věc a věrohodně zahraná scéna a d ialogy věc druhá. Do jaké míry jste měl možnost při natáčení improvizovat?
Dostatečnou. To jsou právě ty nejšťastnější okamžiky, kdy si člověk může dopřát potěšení pracovat na postavě. Ono ani nejde tolik o improvizaci, jako spíš přizpůsobení si role vlastnímu naturelu a temperamentu. Zvolit vhodnější vlastní formulace textu. Několik takových okamžiků před kamerou se mi přihodilo. V íte, člověk si sedne před televizi a podívá se na sedmdesátiminutový díl a řekne si - to je hezký, jak tam šel a zakopnul, to se povedlo. Ale ta strašlivá námaha za tím vším není moc vidět.
* Rekordní sledovan ost - to je přece jen zadostiučinění, ne?
Určitě. Hned jsem tušil, že to bude divácký seriál, byl dobře napsaný, navíc práci pana režiséra Moskalyka znám, vím, že je to profík, že se s ním dobře dělá. Tak profesionální podmínky, v jakých jsme točili, se dnes už taky moc nevidí.
* Pomohl vám někdy seriál u policistů…
A víte, že jo? Jednou jsme se vraceli z natáčení druhé série. Jedu takhle nějakou vesnicí z Moravy na Prahu a přede mnou chlap sfavoritem. Říkám si, jéžíš, to je blbec, ten jede snad opravdu padesát. A protože naproti jel autobus, loudal jsem se za ním. Jenže oni policajti v téhle vesnici měřili rychlost. Mě nezastavili - díky tomu favoritu. Ale všechna naše auta ze štábu, co jela přede mnou, stála za vesnicí hezky vyrovnána v řádce za sebou u policejního vozu. Zastavil jsem a ti naši dobráci samozřejmě hned - tak ho taky pěkně zkasírujte. Jenže moje číslo policajti neměli. Přiznal jsem, že jsem jel proti své vůli padesátkou, podepsal jsem se jim, a naše šoféry pustili. Takže ano, dobrý to asi u nich mám.
* Mluvil jste o profesionálních podmínkách, jak je těžké je najít…
Nechci jmenovat, ale je fakt, že jsem zažil televizní režiséry, kteří nechají kameramana postavit tak, že jakýkoliv střih jde přes osu, a nejsou schopni to všechno na sebe napasovat a na place se teprve dohadují, co jde a co ne... Jsou to kolikrát tak základní chyby, že se člověk nestačí divit. Mockrát jsem zažil, že se má za to, že to může dělat každý. Ale ono se pak většinou ve výsledku ukáže, jaký je to malér. Četnické humoresky si nedělají rozhodně žádné ambice na získání Českého lva - je to zcela jiná disciplina, ale splňují všechna profesionální kritéria, jaká pro podobný televizní tvar existují. Což mi připomíná, že Česká filmová a televizní akademie má sice to "televizní" v názvu, ale nijak zvlášť se televizními cenami nezabývá. A je to podle mně škoda.
* Jak se vám hrálo s kolegy z regionálních divadel, kteří nemají takovou zkušenost skamerou?
Sám jsem regionální herec. Respektive z těchto podmínek pocházím. S řadou těch lidí jsem hrál, s některými chodil do školy. Já jen měl to štěstí, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě. Je to vždy o profesi. Divák umí rozlišovat jen podle popularity - ale to ještě neznamená, že ti neznámí jsou horší nebo lepší. Jen nemají tolik zkušeností z práce před kamerou. Jistě, že svou roli hraje i talent, ale jinak je drtivá část té zručnosti dána praxí.
* Je to pro člověka zadostiučinění, když dostane šanci a je "vytažen" z regionu na výsluní do Prahy?
Víte, jsou i herci, dobří herci, kteří ani do Prahy nechtějí. Ikdyž je to samozřejmě velký magnet. To nepopírám. Jsem Pražák a vždycky jsem do Prahy chtěl, to je fakt. Ale osobně jsem se vždycky bál, abych nepodlehl pokušení, že jsem o něco lepší než jiní. Vždycky jsem si musel připomenout, že to byla jen náhoda, že to vyšlo...
* Je těžké odolávat tomu pocitu?
Je. Neúspěch můžete vydržet celý život jako slušný člověk. Ale s úspěchem vám ta slušnost někdy nevydrží ani tři neděle. Znám lidi, co tak dopadli.
TOMÁŠ TÖPFER
Narodil se 10. ledna 1951 v Praze, český herec a režisér.Studoval na konzervatoři v Brně, prošel divadly v Ostravě, Ústí nad Labem, v Šumperku. Od roku 1987 člen Divadla na Vinohradech, nyní ředitel, režisér a herec Divadla Na Fidlovačce v pražských Nuslích. V televizi natočil mimo jiné seriály Kamenný řád, Život na zámku a naposledy Četnické humoresky.V e filmu se objevuje málo - Hněv, Ta naše písnička česká. Vytvořil desítky divadelních rolí, mimo jiné v letních projektech na Pražském hradě.
* Vypadáte opravdu hodně unaveně…
Ano. Natáčení prvních dílů Humoresek trvalo víc než rok do loňského ledna. A pak jsme začali pracovat na dalších deseti dílech. Odložil jsem jiné pracovní aktivity, ale povinnosti tady v divadle - které jsme tou dobou navíc právě otvírali jsem pochopitelně zrušit nemohl. Budovali jsme Fidlovačku dlouho, prakticky na "zelené louce", a od takových projektů se prostě neutíká se slovy - pardon, delší dobu nebudu fungovat, protože točím na Moravě. Takže moje dny po celou tu dobu vypadaly asi tak, že jsem čtyři až pět dní v týdnu jezdil mezi Prahou a Brnem. Dvě stě kilometrů tam a zpátky, večer na představení do divadla, v noci se podívat na to, co se točí druhý den, ve dvě jít spát a ráno v půl páté vstávat, abych byl v sedm na Moravě na place. Když to děláte dva dny, je to dobrý, když týden, dá se to vydržet. Ale když to takhle vedete dohromady vlastně tři roky, tak si to prostě odskáčete...
* V soukromém životě?
Ne, to naštěstí ne. Jsme se ženou sami, dcery jsou vdané, a manželka to - až na výjimky nesla dobře. Jezdila za mnou ina natáčení.
* Takže zdravotně?
To spíš. Definitivně mě to přinutilo k rozhodnutí s tím skončit. Ono s tou výdrží je to asi tak, že si říkáte, už nemůžu dál, ale druhý den to znovu jde a další zase, a tak je to donekonečna. Až třeba za hranice psychických možností. Nemůžete za tři roky života zvládnout to, co jiní dělají třeba deset let. Nechci vypadat ukňouraně, sám jsem si tuhle práci zvolil. Ale fakt je, že v době, kdy jsem na Četníky kývl, jsem netušil, že po třinácti dílech se vyklube dalších deset, že v divadle na mě spadne práce, kterou jsem neplánoval, ale z nejrůznějších důvodů - kvůli záskoku, režii jsem ji vzít musel. A tak dále.
* A teď - jaké si z toho berete poučení?
Kupříkladu jsem hodně přestal spěchat. Je to asi paradoxní, co teď říkám, ale možná právě ten minulý shon mě přinutil zastavit se a vydechnout. A hodlám s tím přestat - úplně, nebo alespoň na hodně let. To všem slibuju.
* Vydržíte to?
Neříkám, že nechci nedělat nic. Mám své plány, jimž se chci věnovat. Ale nejsou to věci veřejné. Chci si odpočinout, chci mít zase čas na blízké lidi, přátele. Vždycky jsem si říkal, jak hrozně žijí mí kolegové, kteří nemají čas na kamarády. Pak jsem si jednoho dne uvědomil, že totéž slyší mí přátelé ode mne - že když mne lákají na mariáš, říkám - no jo, jasně, ale kdy člověče, nemám vůbec čas. A tohle říkám několik let a napadá mě, že mi život někudy uniká. Pracuji a pracuji a pořád se to nabaluje jako sněhová koule a vlastně nemám čas na to, abych se šel projít se psem.
* Co je tedy pro vás nyní opravdu důležité?
To je těžké formulovat. Když je člověk sám, jsou pro něj důležití přátelé a hospoda, když je nemocný, tak zdraví a tak dále. Asi nejpřesnější bude, když řeknu, že nejdůležitější pro mě vždycky byli a budou pozitivní lidi. Pozitivnost v životě vůbec. Protože takoví lidé se lépe vypořádají se vším - s nemocí, samotou, pracovním stresem... Zatímco negativní lidi budou vždycky naštvaní, že je vlhko, že je moc horko, že je někdo obtěžuje, protože něco chce. Takové lidi čím dál hůře snáším. Programově se jim vyhýbám, protože negativní energie, která z nich čiší, mi bere vitalitu. Musím vynaložit moc síly na to, abych tohle vlnění přemohl, namísto aby ve společné režii vznikalo něco hezkého.
* Je hodně takových lidí v divadelní či televizní branži?
Je hodně takových lidí v tomhle státě. V ezměte si jen to klasické české úsloví - na otázku jak se daří, odpoví drtivá většina Čechů - blbě. Jak ti jde dílo? Stojí to za prd, člověče... Nevím, jestli je to jen postoj, ale v každém případě působí negativně. Tady v Čechách vznikají úžasné věci, srovnatelné se světem. Nastudují se muzikály, které jsou oblíbené, které si na sebe vydělají, a když se zeptáte někoho, jestli to viděl, řekne - ale, to je taková konina. O pochvale neuslyšíte v tomhle státě nic. Nebo málokdy.
* To skoro zní, jako byste chtěl žít někde úplně jinde…
Momentálně se velmi konkrétně zaobírám myšlenkou na odstěhování do Ameriky. A vrátím se, až se tady vymění generace novinářů.
* Pěkně děkuji. Proč zrovna novinářů?
Čím jsem starší, tím dělám svou práci odpovědněji. Za výsledky své práce má být člověk odpovědný. Když odejde divák z představení, protože se mu nelíbilo, nic moc se neděje. Může nás to jen mrzet. Ale když novinář napíše nepravdu a někomu tím ublíží, nemáte šanci se dovolat - nebo až za tři čtyři roky, po všech soudech, jakési mrňavé omluvné zprávičky.
* Můžete být konkrétnější?
Moje jméno začalo lítat v souvislosti s krizí v České televizi v Lidových novinách a ve zprávách paní Bobošíkové. A že jsem podepsal nějakou petici a vyjádřil určitý postoj. Redaktor v novinách mi řekl, že z jisté mé promluvy usoudili, že jsem na té a té straně. Chtěl jsem, aby citoval, co jsem řekl, a upřímně jsem se podivil, jak mohl vydedukovat, že bych vůbec podepsal nějakou petici. V íte, poslední, co člověku vždycky zbývá, je jeho čistý štít. A pak se jednou podíváte na televizi a vidíte, že už nejste slušný člověk. Protože jste prý podepsala petici, do které vás někdo svévolně šoupl... A už to nikomu nevysvětlíte.
* Vraťme se k té Americe to myslíte vážně?
Prostě je to taky možnost. V Americe žijí obě mé dcery, a tak se chystám za nimi. Mohu bydlet na Floridě, pronajmu si tam dům. Třeba...
* To je pro českého herce reálné, jen tak si na Floridě pronajmout dům?
Je. Je tam levněji než tady, i když se to asi někomu nebude zdát.
* Co byste tam dělal? Lenošil pod palmou a usrkával drink?
Ne, to není můj styl, já potřebuji pořád něco dělat. Chci se naučit rybařit na moři, například. Jen musím vymyslet, jak mi tam bude chodit pravidelně aspoň tisíc dolarů... Ale vážně ono to samozřejmě není tak snadné, nemůžu vypadnout ze dne na den. Musím v Praze zařídit spoustu věcí, předat dirigování divadla, dohrát některé role a tak dále.
* To vás opravdu odpočinek tolik láká? Už vás nevábí nějaké nové výšiny a mety?
Ne. Už jsem všeho dosáhl.
* To je odvážné prohlášení...
Možná. Ale já už opravdu všechno, co si člověk přeje, mám. Hrál jsem klasické divadlo, Shakespeara, Cyrana, laskavé kusy u nás, v televizi, vybudoval Fidlovačku, postavil dům, zplodil děti.
* Film nebo Národní divadlo by pro vás nebyly výzvou?
Představte si, i v Národním jsem byl. Nastoupil jsem do angažmá někdy v třiadevadesátém roce a vydržel tam přesně od deseti do dvanácti. Mé nejkratší angažmá vůbec. Strašně se mi tam nelíbilo - v poledne jsem vrátil Rajmontovi smlouvu a řekl, že končím.
* To už ani nechcete hrát?
Už se herectvím nechci živit, nechci být kopací merunou někoho, kdo si s vámi pohrává, být pořád na očích. Jsem v letech, kdy nevidím nejmenší důvod o něco veřejně usilovat, drát se o něco, o čem bude někdo další psát. Chci normálně žít.
* Záleží vám na tom, aby po vás něco zůstalo?
Byl bych rád, kdyby po mně nezůstalo žádné svinstvo. Kdybych mohl jednou říct, že jsem nikomu vědomě neublížil.
* Humoresky vám pořádně rozhodily život…
Jenže taková nabídka jako praporčík Arazim se neodmítá.
* Dal vám v něčem praporčík Arazim pořádně zabrat?
Dal. V milostných scénách. Nemám je rád. Já na to možná nevypadám, ale jsem spíš plachý typ. A předstírat s polonahými kolegyněmi milostné vzplanutí, to mi prostě nejde. Moc to neumím, většinou se z toho vyšaškuju.
* S kterou partnerkou jste se zatím cítil nejlépe?
S Kikinou. Jednoznačně. Není ukecaná, jen občas kňourá, když ji někam zavřou. Do maskérny před výstupem nemusí, nečekáte, kdy se už konečně nalíčí a učeše a může na scénu. Když ji poplácáte, vděčně se na vás usměje, ne jako některé kolegyně, které se hrubě oženou a hodí po vás tím lehce pohrdlivým, nechápavým pohledem, co si to dovolujete. Domluvíte se s ní rychle. To víte, pes.
* Musel jste se nějak speciálně na roli četníka a dobu první republiky připravit?
Musel jsem se oholit - četníci prostě byli bezvousí. (Ovšem pozor - to neplatí o našich fotografiích, teď zrovna má Tomáš Töpfer až do květnového obnovení natáčení druhé série svůj tradiční porost, takže jsme zachytili historickou anomálii - pozn. red.) Ale od přípravy tam byli jiní, povolanější. Zejména pak dramaturgové a autoři. T i všechny příběhy vymyslí a napíšou. Na začátku je nic, pak bílý papír, a na ten je teprve potřeba všechno kloudně napsat. Mě vždycky mrzí, že na tyhle lidi se zapomíná. Protože my herci, co stojíme na konci cesty, už jen slízáváme smetanu.
* Jenže napsaný scénář je jedna věc a věrohodně zahraná scéna a d ialogy věc druhá. Do jaké míry jste měl možnost při natáčení improvizovat?
Dostatečnou. To jsou právě ty nejšťastnější okamžiky, kdy si člověk může dopřát potěšení pracovat na postavě. Ono ani nejde tolik o improvizaci, jako spíš přizpůsobení si role vlastnímu naturelu a temperamentu. Zvolit vhodnější vlastní formulace textu. Několik takových okamžiků před kamerou se mi přihodilo. V íte, člověk si sedne před televizi a podívá se na sedmdesátiminutový díl a řekne si - to je hezký, jak tam šel a zakopnul, to se povedlo. Ale ta strašlivá námaha za tím vším není moc vidět.
* Rekordní sledovan ost - to je přece jen zadostiučinění, ne?
Určitě. Hned jsem tušil, že to bude divácký seriál, byl dobře napsaný, navíc práci pana režiséra Moskalyka znám, vím, že je to profík, že se s ním dobře dělá. Tak profesionální podmínky, v jakých jsme točili, se dnes už taky moc nevidí.
* Pomohl vám někdy seriál u policistů…
A víte, že jo? Jednou jsme se vraceli z natáčení druhé série. Jedu takhle nějakou vesnicí z Moravy na Prahu a přede mnou chlap sfavoritem. Říkám si, jéžíš, to je blbec, ten jede snad opravdu padesát. A protože naproti jel autobus, loudal jsem se za ním. Jenže oni policajti v téhle vesnici měřili rychlost. Mě nezastavili - díky tomu favoritu. Ale všechna naše auta ze štábu, co jela přede mnou, stála za vesnicí hezky vyrovnána v řádce za sebou u policejního vozu. Zastavil jsem a ti naši dobráci samozřejmě hned - tak ho taky pěkně zkasírujte. Jenže moje číslo policajti neměli. Přiznal jsem, že jsem jel proti své vůli padesátkou, podepsal jsem se jim, a naše šoféry pustili. Takže ano, dobrý to asi u nich mám.
* Mluvil jste o profesionálních podmínkách, jak je těžké je najít…
Nechci jmenovat, ale je fakt, že jsem zažil televizní režiséry, kteří nechají kameramana postavit tak, že jakýkoliv střih jde přes osu, a nejsou schopni to všechno na sebe napasovat a na place se teprve dohadují, co jde a co ne... Jsou to kolikrát tak základní chyby, že se člověk nestačí divit. Mockrát jsem zažil, že se má za to, že to může dělat každý. Ale ono se pak většinou ve výsledku ukáže, jaký je to malér. Četnické humoresky si nedělají rozhodně žádné ambice na získání Českého lva - je to zcela jiná disciplina, ale splňují všechna profesionální kritéria, jaká pro podobný televizní tvar existují. Což mi připomíná, že Česká filmová a televizní akademie má sice to "televizní" v názvu, ale nijak zvlášť se televizními cenami nezabývá. A je to podle mně škoda.
* Jak se vám hrálo s kolegy z regionálních divadel, kteří nemají takovou zkušenost skamerou?
Sám jsem regionální herec. Respektive z těchto podmínek pocházím. S řadou těch lidí jsem hrál, s některými chodil do školy. Já jen měl to štěstí, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě. Je to vždy o profesi. Divák umí rozlišovat jen podle popularity - ale to ještě neznamená, že ti neznámí jsou horší nebo lepší. Jen nemají tolik zkušeností z práce před kamerou. Jistě, že svou roli hraje i talent, ale jinak je drtivá část té zručnosti dána praxí.
* Je to pro člověka zadostiučinění, když dostane šanci a je "vytažen" z regionu na výsluní do Prahy?
Víte, jsou i herci, dobří herci, kteří ani do Prahy nechtějí. Ikdyž je to samozřejmě velký magnet. To nepopírám. Jsem Pražák a vždycky jsem do Prahy chtěl, to je fakt. Ale osobně jsem se vždycky bál, abych nepodlehl pokušení, že jsem o něco lepší než jiní. Vždycky jsem si musel připomenout, že to byla jen náhoda, že to vyšlo...
* Je těžké odolávat tomu pocitu?
Je. Neúspěch můžete vydržet celý život jako slušný člověk. Ale s úspěchem vám ta slušnost někdy nevydrží ani tři neděle. Znám lidi, co tak dopadli.
TOMÁŠ TÖPFER
Narodil se 10. ledna 1951 v Praze, český herec a režisér.Studoval na konzervatoři v Brně, prošel divadly v Ostravě, Ústí nad Labem, v Šumperku. Od roku 1987 člen Divadla na Vinohradech, nyní ředitel, režisér a herec Divadla Na Fidlovačce v pražských Nuslích. V televizi natočil mimo jiné seriály Kamenný řád, Život na zámku a naposledy Četnické humoresky.V e filmu se objevuje málo - Hněv, Ta naše písnička česká. Vytvořil desítky divadelních rolí, mimo jiné v letních projektech na Pražském hradě.
