To je ale fúrie!

Fúrií bylo vdějinách nepočítaně. Ale ty původní, které daly přezdívku dalším nesnesitelným, dotěrným, mstivým ženám, byly pouze tři. Furiae byly římské bohyně pomsty a odplaty. I v případě těchto bájných bytostí postupovali Římané svým obvyklým způsobem: přivlastnili si řecké božstvo, ponechali mu sféru jeho činnosti a zaškatulkovali si ho do panteonu pod novým, latinským jménem. V Řecku se Fúriím říkalo Erínye. Bydlely v podsvětí, ale doma se příliš nezdržovaly, protože musely mstít každý zločin. Štvaly viníka z místa na místo a soustavně ho obtěžovaly jako ztělesněné výčitky svědomí. Vzhled odpovídal povaze jejich práce. Místo vlasů měly hady, jejich oči byly podlité krví, zuby měly vyceněné a jejich šat byl černý jako noc. Občas užívaly bičů, hadů a pochodní. Efektivní stíhání provinilce jim umožňovala křídla. Jejich jména byla Aléktó (Bohyně nesmiřitelného hněvu), Tisifoné (Mstitelka vražd) a Megaira (Závist). Ta poslední je pramátí všech pozdějších meger. Naši předkové pro tuto trojici razili pěkný český pojem Lítice. Nestranný moderní pozorovatel musí dojít k názoru, že Lítice byly ve starém Řecku přetěžovány. Měly trestat všechny vraždy a křivdy, křivé přísahy a utiskování slabých a poddaných, přehlížení prosebníků. Jak se to všechno dá stihnout ve třech? Pročpak se Erínyí nezastal olympský odborový svaz? Nad Líticemi se nakonec ustrnuli lidé. Usoudili, že je jednou provždy ukonejšila bohyně Athéna, a začali jim říkat Eumenidy (Milostivé). Z nenáviděných bohyň se staly milované, laskavé bytosti, které žehnaly lidem, zvířatům i půdě. Zázrak? Kdeže. Athéna Erínye tak trochu zkorumpovala. Slíbila jim, že je v Aténách budou převelice uctívat. Což se stalo. Atéňané je vzývali jako svědkyně přísah. Římané se o té proměně buď nedoslechli, nebo jim připadala málo pravděpodobná. Anebo si řekli, že Fúrií je světu zapotřebí.